Miluju rána. Když před půl sedmou vybíhám do Prokopáku, park je vymetený. Občas se někdo ospale potácí na metro, zřejmě inspirován článkem "3 tipy, jak zhubnout - nejezděte autobusem, choďte pěšky". Cestou do Hlubočep mě občas mine cyklista spěchající do práce, někdy na hřišti zuří slečna s hafanem, ale třeba nahoře na skálách, tam brzo ráno není ani noha. Vracím se, když už je sluníčko vyhoupnuté pěkně nahoře, ještě protáhnout, zacvičit si (ano ano, paní doktorko, hezky pravidleně cvičím), hup do sprchy, zabalit do županu, pustit si BBC a snídat. Vskutku jen málokdy během dne si ještě dopřeju takovou pohodičku, jako ráno. Pokupovat se v křesle v županu, zobat ovoce, pak si dát vločky, vyběhaná, spokojená, den může začít...respketive maraton, kterému se mnohé dny podobají, může začít... Tak, a teď bych ze všeho nejradši napsala, že vám přeji dobrou noc a jdu se těšit na zítřejší skvělé ráno. Jenže kulový.
Problém číslo jedna: už od poledne nám bubnují kapky do oken. Je hnusně. Prší. Achjo. Proč je tak depresivně? To není fér. Ale co, počasí přeci není důvod, běhat se dá jít i v dešti. Není to ono, posledně jsem málem ztratila kalhoty, jak byly těžké nacucanou vodou. Jako malá jsem si rybník v botách, kdy mi při každém kroku protéká čochta mezi prsty, užívala, teď už to tak bezva není, ale i tak, pro běhání skousnu ledacos.
Problém číslo dvě: hrnek s horkou meltou. Respektive spíš ta polovina hrnku, co jsem si zvládla zvrhnout na nohu tak elegantně, že jsem se opařila tak elegantně, že puchýř se nafouknul jako ségra, když byla malinká a měla svou ultra trucovitou chvilku. Tahle rychle jsem si kalhoty ještě zřejmě nesundala, což mi ovšem bylo platné tak možná v tom, že se mi jeden puchýř porařilo strhnout hned, a ne až jako tn druhé dnes, když jsem sundavala náplast. Řeknu vám, je to na nic. Skoro umrznete ve vaně pod sprchou, pak přijede záchranář z Kolína, ošetří vás mistrovsky, takže na kolo můžete směle vyrazit, ale tím sranda končí. Chození na prd, volejbal na prd, žádný squash, žádný plavání... achjo.
Problém číslo tři: jak být rozumná a zároveň ne protivná? Neběhám? Nevadí, jedu na kolo. Nejedu na kolo? Nevadí, jdu na plavat. Nejdu plavat? Nevadí, sednu si na stroj. Nesednu si na stroj? Nevadí, jdu na squash, volejbal... Ani jedno? Vadí! Závislost na sportu je totiž skvělá věc jen do té míry, kdy mžete pořád sportovat. Pak už to trochu pokulhává. Třeba já jsem dneska protivná celý den už jen z představy, že dneska, ale zřejmě ani zítra, se neproběhnu. Řeknete, blázen. Nebo si to aspoň pomyslíte. Řeknete, ta holka to přehání. Možná. Ale mě tohle bláznění baví.
Takže závěr mé litanie? Uvidíme, jaké převapení mi meltaspálenina připraví o zítra. Třeba si přecejen budu moct na pár kilometrů jít vyhodit z kopýtka. Protože i kdybych se protáhla, zacvičila si, osprchovala se, vzala si župan a v křesle s BBC snídala...bez toho běhání by to zkrátka nebylo ono.
