I want to ride my bicycle, I want to ride my bike!

Nejdřív jsem přemýšlela, jestli by první příspěvek na NOVÉM blogu neměl být něčím speciální. Třeba jestli by neměl vysvětlovat, proč jsem si zakládala další blog, když už jeden mám, moc na něj nepíšu a vlastně když se to vezme kolem a kolem, dělám už tak milion věcí, takže na psaní "jen tak pro radost" moc času nezbývá. Nebo jestli by třeba neměl začínat trochu úvodně, jako "Ahoj, jsem Terka, ukecaná holka a tohle je můj blog"...nebo něco podobného. Ne, to opravdu nehrozí. Smířím se s novinkou, že jsem si před krásnými 8 dny koupila nové kolo. Abyste správně chápali, neříkám "koupila jsem si nové kolo" ale "oujé,koupila jsem si NOVÉ KOLO!". Nablejskanou závodnickou meridu, kterou jsem si z obchodu vyvedla s takovou euforií, že jsem se nadšením zalykala do telefonu. UUznejte, to už je dost speciální začátek, ne?

Jak překvapivé, že hned další den jsem svou raketu osedlala a vyrazila na krátkou projížďku vesmírným Prokopákem, pak Chuchlí, Slivencem, a ne jsem se nadála, byl koník zase zpátky doma ve stáji. Ne na balkoně, hezky v pokoji, abych se na něj mohla dívat. Památnými 105 km (pro neznalce je to délka trati Krále Šumavy) jsem kolo pokřtila hned druhý den. Jako srnka jsem přeskakovala kanálky, po kterých jsem dřív jezdila jako po schodech. Neuvěřitelné zásoby energie, které mě hnaly kupředu se zdály nevyčerpatelné (což je blbost, jak se později ukázalo, když jsem osmý kilometr supěla do kopce a stále za další zatáčkou byl kopec...). Jako kanadský chipmunk jsem hupkala po kamenech, brzdy brzdily (jak překvapivé, říkáte si zřejmě, že), zařadím a jedu (nikoli zařadím-rachtá-jedu). Moje nadšení neznalo mezí. Ani po 250 najetých kilometrech nezná. A zřejmě to ještě pár kilometrů potrvá.