„Jé, taky jede tam nahoru!“ Maminka tahala drobnou holčičku za ruku, aby mi nepřekážela v cestě. Milé. Supěla jsem do kopce. Poslední 3 kontroly. Odbočka doprava, zase do kopce. Louka byla rozmočená, vidlice se zavlnila a já se zhoupnutím přejela ďolík přes cestu. Konečně vidím lampionek. A teď honem do cíle. Orazit sběrku a pak finiš. Paráda!
„Jeďte tudy doprava, tam jezdí všichni!“ V parku byla nějaká horolezecká akce pro děti. A místní šéf, do půl těla, v sedáku, s helmou a cinkajícími karabinami se mi rozhodl začít radit. Do háje, nemůžu jen tak planě jet někam, jen proto, že tak jezdí všichni. Kéž bych tak věděla, kde jsem. Sakra!
„A první místo průběžně zatím stále drží Tereza Vrabcová s časem 47.29..“ Není možná, není možná. Netrpělivě jsem postávala u průběžných výsledků. Vítězství v kategorii od mě rozhodně očekávané nebylo. Že bych byla milým překvapením? Nakonec tak napůl. Úspěch veliký. Asi mé historicky nejlepší umístění. Druhé místo. Skvělý čas. Bedna. Paráda. Škoda toho postupu. Neuvěřitelné. Skvělý. Miluju kolo!
Musíte být trochu blázen, abyste vstával ve tři čtvrtě na pět, abyste pak zuřivě točil mapníkem v lese, bušil nahoru krpály po kořenech, po kamení zase frčel dolu a snažil se nepřejet odbočku a zoufale ostřil do průseku, jestli tam není kontrola. Přiznávám, ale mě to zkrátka baví. Atmosféra vás pohltí, na startu vám pípá čas, zbrkle strkáte mapu do mapníku, rychle zorientovat, kde je sever, kde je mapový start, trojúhelníček, sakra kde je, točíte zběsile mapníkem. Už to pípá, start! Cvakání spdček, jedem. Mapový start, hurá na první kontrolu. Tudy, ne, ještě ta další. Báječný, delší přejezdový úsek, ukaž, co v tobě je. Kolo se jako splašený kůň řítí lesem. Vytáhne mě všude, po kořenech, po kamení. Nenechám tě v tom. Jen mi řekni, kam chceš, nakopni to a jedem!
