Byl mi toho kouzelného dědečka trochu líto, myslím totiž, že si opravdu myslí, že o dějinách fotografie toho vím spoustu. Osobně ten pocit nemám, ale uznejte, svědomí je sice pěkná věc, ale když je to vaše poslední zkouška, je 17. ledna a semestr vám začíná až 20. února, necítili byste se i tak skvěle? Zkouškový stres jsem ze sebe setřepala jako mokré psisko vodu ze svého kožichu. Mám prázdniny a myslete si, co chcete, ale podle mě jsou letos opravu zasloužené... a začínaly asi takhle:
Vídeň jako Ženeva nebo Ženeva jako Víděň
Tenhle příběh je absurdní. Záleží na tom, jak ho podáte, buď bude tragický a zvedne vám mandličky, nebo se nad ním sdrdečně pobavíte. Zhruba tak, jak to udělalo osazenstvo u nás doma. Ale pěkně postupně. Existují velmi hodní lidé, kteří dávají velmi milé dárky k narozeninám. Inu stalo se, že jsme měli na prodloužený víkend naplánovaný výlet do Ženevy. Okouknout budoucí akademickou půdu, třeba i budoucí bydliště, užít si společný víkend a zkrátka vědět, do čeho jdeme.. Konečně to vypadalo, že oba máme čas. Neuvěřitelné. Jenže neuvěřitelné bylo spíš to, co následovalo. Zkrátka málokdy vám zazvoní telefon, kdy po ukončení hovoru se zhruba 24 hodin před odjezdem změní plány tak, že tentokrát ne Ženeva, ale Vídeň. Bylo to směšné. Chystala jsem se pro pojištění do Švýcarska, už jsem měla skoro obutou jednu botu a pak "switch", někdo přepnul kanál... Vítejte na palubě linky Student Agency ve směru Vídeň. Nevadí. Vídeň není ošklivé město. Jen k té němčině bych měla výhrady.. Ale jinak jsme si to užili, od pomela přes wiessbier, vídeňské metro, památky, brutální povětří, večerní chumelenici až po "zkrátka pohodičku"... A nebojte se, do Ženevy pojedeme příště...
Srnky, namasírujte své svaly
Stejně jako loni jsem si i teď na startu říkala, co tady vlastně dělám. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Poloreprezentační dresy, namakané srnky, které tu běhají každý den. A pak já? Ne, s těmahle holkama se měřit nemůžu. A když si to v hlavě takhle srovnáte hend na startu, pak se vám hned běží líp. Ale jen po té rovině na stadionu, protože pak přijde to pořádné peklo, které prověří. Říkáte si, jestli je horší to brutální stoupání nebo ten drsný točivý sjezd, ve kterém se modlíte, abyste stihli zatáčku odšlapat, protože jinak skončíte zamotaní v síti, v horším případě pak v lese. A to celé dvakrát. Po výjezdu toho kopečku za tunelem jsem si říkala, jestli nebudu zvracet... No, nové biatlonové tratě si nás prokleply. Z představy, že se sem budu škrábat klasicky, se mi svídal žaludek už teď. Naštěstí se ještě jely skatem štafety. To je vždycky zábava. Každý se bojí, že to týmu zkazí, ale ve výsledku to tak špatné nikdy není. I já jsem předávala no dvě místa lépe, a to už je co říct. Jenže pak už došlo na nejhorší, klasika.. Řeknu vám, nikdy jsem neměla namazáno tak dobře. Takže z noční můry vůbec žádný propadák nebyl, nakonec jsem všechno odběhla docela dobře, spokojenost na mé straně, na Akademičky slušná práce. Příští rok jedu zas, třeba zase o pár míst a pár vteřin lépe. Zase si pěkně předtím odpočinu, Vídeň se ukázala jako vhodně nasazená regenerace, naboostovla amě energií, která sálá snad ještě doteď. Navíc, co je to za život, ráno se rozjet, odjet závod, nakrmit se a zase do stopy? No, co je to za život?! Ten nejbáječnější z nejbáječnějších! Zvlášť když je tak překrásná zima, co maluje námrazu na oknech, sluníčko se opírá do prašanu, který se třpytí a vrže, když do něj zabodnete hůlky, zkrátka skoro nechutná zimní idylka. To by se pak na hory odstěhoval snad každý.
Oblastní policie Janov nad Nisou
Vlastnit řidičák a navíc pojízdný vůz je naprosto ideální kombinace, která zaručuje až neuvěřitelně blažící pocit samostatnosti. Pravda, snad jen ten benzin by mohl trochu zlevnit... Každopadně jsme se tak jednoho dne rozhodly, že vyrazíme do Bedřichova na běžky. Sice jsme nejdřív museli odhrabat autíčko, které připomínalo spíš iglů, pak chvilka napětí, jestli neškytne, že nikam v téhle zimě nejede, ale slavné vítězství, sedíme v promrzlém autíčku, které podle výhledu připomíná spíš tank a hurá na sever. Kdepak, ať si každý myslí o běžkování, co chce, ale já to prostě miluju. Ano, ruce a obličej vám mrznou, teče vám z nosu, ale i tak, sluníčko, stopa, pohoda, prázdniny, tepovka vyhnaná do extrémů, trochu se hecnout a vyjet to, sklouznout se, užívat si zimy, dokud je takováhle hezky zimní! Škoda jen toho papíru od policie, který jsme objevili na okýnku. Pěkně pilepený ze čtyř stran svítivými reflexními lepítky. "Po předchozí telefonické domluvě se dostavte na oblastní policii Janov nad Nisou"... Sakra, sister, jsme v kýbli... Haló haló, tady já, kampak mám přijet? Zase se na nás usmálo štěstí, milý policista. "No, to já jsem teď v Janově, tak by bylo bezva, kdybyste se tak za pět minut přijely.." Paráda, silnice trochu kluziště, ale za chvilku stavíme před budouvou policie. Jako dvě cácorky jsme napochodovaly dovnitř, zimou jsem se klepala, copánky a běžeckou bundičku, klíčky a papír rozpačítě držím v rukou. Telefonuje. S očekáváním na sebe se ségrou koukáme. Prý špatné parkování. "Tady to je těžký, holky, tady se smí jen tam, kde jsou jen vyznačená místa...". Aha, takže ta polovina auta, co stála před značkou stála špatně... Průšvih? Kdepak. Zase štěstí. Ještě že jsme holky. Sice se divím, že po mě nechtěl doklady, protože víc než dvanáct let bych si nedala, ale tak nevadí, děkujeme pane policajt, že jste nás nechal jet. My zase přijedeme. A už zaparkujem správně. Teď ale frčíme na Prahu, čeká nás treska, fotky z Indie a společenský večer v na-návštěvy-ne-příliš-dobře-kapacitně-vybaveném bytě..
"Hm... šikovná..."
Peču ráda. To ví každý, kdo mě trochu zná. Ani to pak nemusím jít, hlavně že vám to bude chutnat. Ale péct třikrát za týden, to se mi ještě nepoštěstilo. No, zkrátka se nám to nějak sešlo.. Začalo to dortem. Líbil se mi, spokojenost s výtvorem. Snad jen ten pan Úžasňák mohl v želé držet lépe. Ale dle ohlasů to nevadilo, pod chválou bych se mohla pořádně prohnout. To potěší. Takže čokoládovo-banánový dort s ovocem zabodoval, píšu si! Pak pečeme housky. Na objednávku. Kynuté těsto nejde dělat jako ostatní mé pečení "jak se mi chce, jak mám chuť, jak se mi to líbí". Pěkně podle návodu a nakynuly nám dva plechy semínkových bochánků, které snad jen trochu víc osolit, ale také bych výtvor shrnula spíš jako úspěšný. Ač tedy k mexické vlně z dortu to má daleko.. Do třetice se musíme zásobit na hory, na objednávku mrkvové a čokoládové muffiny. Už v devět ráno je napečeno, mrkve až po strop, pořádně oříšku, pokaždé jsou jiné. A to je na tom to geniální. Jo, lidi, vy se máte, že mě to tak baví někoho rozmazlovat...
Taková rodinná dovolená
Pokaždé, když naložíme auto a zabouchnou se všechny čtvery dveře, říkám si, kolik takových dovolených ještě bude. Na jednu stranu zážitek k nezaplacení, na druhou stranu, jsou momenty, které jsou vskutku náročné a vyčerpávající a u kterých si člověk řekne, jestli mu to za to stojí. Ať je to jak chce, teď se válím v luxusní posteli v luxusním apartmá v luxusním středisku a mám se luxusně, snad jen ta bolavá zápěstí, pro natlučený bok nepoužitelná levá strana těla, snow storm, kvůli které bylo dnes jen dopolední lyžování a žádné běhání (fňuky fňuk), se máme luxusně.. Pro všechen luxus se tu topí jen podlahou, takže se tu luxusně blbě suší oblečení... Za to jsem vymyslela luxusní způsob, jak překapat meltu tak, aby v ní nebyla zrníčka (není tu totiž sítko)... Sice mě v pondělí čekala nemilá klikací soutež v podobě zápisu předmětů, tak jsem se pěkně zavztekala, ale už jsem produktivně zmákla články do výročky i recenzi (tu mimochodem během stau cestou)...Taky tu trochu běhám, trochu cvičím, trochu se učím španělštinu, trochu si čtu, trochu přemýšlím, trochu mě tu něco štve, ale jak říkám, stále mám ještě ty zasloužené prázniny. Sice už to tiká, ale ještě to bude chvíli trvat, než to bouchne...
