Probudila jsem se s oroseným obličejem. Jako by na mě někdo rozprašovačem stříkal vodu. Sáhla jsem na parapet a nahmatala vlhkem pokroučený sešit se španělskými slovíčky. Pravda, v pokoji jsme se konečně nerosily horkem, ale otevřenou ventilačkou nám dovnitř sněžilo. Drouboučké vločky nám roztávaly na spících tvářích a byly by tak činily ještě do zazvonění budíku, kdybych okno nezavřela. Teď tu sedím zhruba davnáct hodin poté a za oknem už se nám vytvořila pěkná návěj. A sněží pořád dál. Droboučké vločky se skládají jedna na druhou, a staví tak sněhovou hradbu. Vskutku skromnost nadevše, pět metrů jim není dost, tak si umanuli, že ještě nějaký ten půlmetřík přicukrují. Sice se skoro nedalo lyžovat, auto je zahrabané tak, že tu možná budeme muset zůstat o pár dní déle, než ho vyhrabeme, Samuel se nám venku obalil tak, že rozmrazovaní chlupaté sněhové koule nám ve sprše zabralo zhruba stejně času jako venčení, běžecká stopa je beznadějně zavátá, takže jsem si na běhání musela nechat zajít chuť, pokud jsem nechtěla ultra-training po kolena v prašanu, ale jinak se máme skvěle a jsme moc rádi, že je konečně pořádná zima.
