Dánsko-Praha online

Věřte nebo ne, právě jsem strávila krásnou půlhodinku čekání na nádraží ve Flensburgu. Hm, možná si řekne, hurá, Terezka se nám vrací domů. Jo, to je pravda, domů skutečně jedu. Až na ten detail, že jízdenka hlásí pouhý jeden přestup a to v Berlíně. Nicméně, přestupy mám za sebou už tři a ještě mě jeden čeká, máme se co těšit. Není nad dobrodružné cestování…

… zvlášť, když máte gigantickou neuzvednutelnou tašku, která je sice na kolečkách, ale samozřejmě, že eskalátory na nádraží v Aarhusu nefungují. A výtah se zrovna porouchal, tak omluvte, že to musíte rvát po schodech. Vždyť o nic nejde, mám už jen batoh a velkou ikea tašku plnou špinavého oblečení.

Takže…

5:00

Zvoní budík. Konečně. Po té, co se celou noc budím po hodině a kontroluju, jaký je čas, mě jeho zvonění ani moc nevytrhne. Vstáváme. Naposledy lezu ze své dánské superměkké postele.

6:20

Zhasínám světlo v kuchyni, naposledy prohlížím prázdné stěny našeho království, pak zavřu dveře, zamknu a klíč šoupnu do kapsy. Poslední kontrola. Mám všechno. Snad. Žok plný krámů čeká pod schody. Tak nashle příště.

6:25

Připadám si jako na Sibiři. Je kosa. Sněží jak blázen. Fouká jak blázen. Je kosa. Sníh je všude. Kolečka mé tašky se skoro netočí, hrnu sníh jako buldozer před sebou. Zahýbám za roh budovy a dostávám facku poryvem větru. Šála mi plachtí vzduchem a plácá se přes obličej. Začínám litovat, že jsem si nenandala rukavice. Je zima. Sněhové šílenství.

6:30

Zmrzlou rukou lovím v kapse čip na vstup do budovy. Vevnitř je teplíčko. Vytahuju obálku, přidávám k dvěma předchozím i svůj klíč, svůj čip a spolu s kartou do prádelny zalepuju všechny poklady do obálky a vhazuju škvírou ve dveřích do kanceláře pana správce. Tak, a jede se domů.

6:50

V autobuse je teplo a cestující jsou ospalí. Venku je sněhové šílenství. Silnice vypadá jako na chalupě. Bílo. Žádný sypač, žádný pluh. Dánsko je pod sněhem. A je neděle, takže nikdo nic nedělá. Auta se jen pomalu šinou. Venku je tma a autobus se plíží městem.

7:10

Vcházím osněžená jako sněhulák do nádražní budovy. Na podlaze jsou rozpatlané hranolky a rozlité pivo, evidentně čistící četa ještě nepodnikla úklidovou razii po sobotním tahu místní mládeže… Parkuju před tabulí s odjezdy vlaků.

7:11

Na tabuli odjezdů nenacházím svůj vlak.

7:12

Kontroluju číslo vlaku, den a hodinu odjezdu.

7:13

Na tabuli odjezdů se stále nic nezměnilo, můj vlak tam prostě není. Jsem trochu nervózní.

7:14

Skvělá zpráva, informace otevírají v neděli až v 10:00. Paráda. Až na pár podivných bytostí tu není nikdo, koho bych se mohla zeptat…respektive, kdo by mohl něco vědět. Situace začíná být znepokojující, ale stále je dobrý čas.

7:15

V čekárně potkávám muže s velkým kufrem na kolečkách, zmateně přehazující pohled z tabule odjezdů na svou jízdenku. Že by měl stejný problém?

7:16

Ozývá se podivné hlášení v dánštině. Moc mu nerozumím, ale podle slov Berlín se mě to týká.

7:17

Na tabuli odjezdů se dole objevuje nová informace. „Vlak do Berlína je zrušen. Cestující směr Hamburk a Berlín musí jet vlakem v 7:27 nebo 13:28 do Fredericie. Odtud bude vypraven autobus do Padburgu, kde je možná přestoupit na vlak směr Německo“. Oukej, to se mě týká. Oukej, tohle bude ještě dobrodružné.

7:20

Další znepokojující zjištění - v 7:27 žádný vlak do Fredericie nejede. Respektive, ještě hůř, v 7:27 žádný vlak nejede.

7:25

Všechno hraje do karet, dozvídám se, že dnes se mění jízdní řády. Paráda.

7:26

Podle jízdního řádu zjišťuji, že nejbližší vlak, co jede v 7:36 staví ve Fredericii.

7:30

Hrkám se po nejezdících eskalátorech na perón a nastupuju do vlaku směr Esbjerg. V naději, že skutečně staví ve Fredericii. A tam se uvidí. Víc toho asi teď nevymyslím. Směr je to správný, krůček po krůčku, třeba jednou dorazím šťastně do Prahy…

7:45

Není nic lepšího, než se řítit neznámým vlakem tmou a doufat, že někdy třeba přijde hlášení „Naeste stop Fredericia“. Chce se mi spát, ale nemůžu. Vždyť ani nevím, jestli jsem ve správném vlaku. Ani v kolik mám dorazit do té slavné Fredericie. Jo, možná by to byla nuda, jen sedět ve vlaku a koukat, jak p poli chodí srnky, ale upřímně, možná bych radši tuhle nudu, než tenhle adrenalin aneb krůček po krůčku směrem domů.

8:50

Vystupuju na malém nádraží ve Fredericii. Oukej, Tak podle plánu by odsud někde měl jet nějaký autobus někam. Haha. Nikde nikdo, nikde nic.

9:00

Ptám se místního zametače v oranžové vestičce. Pravděpodobně mi neporadí, ale tak přeci tu nezůstanu jen tak trčet.

9:02

Klušu po boku pana zametače v oranžové vestičce podchodem. „Myslím, že odjíždí v 9:15, snad byste h ještě mohla stihnout“ Aspoň nějaké štěstí dneska. Asi vypadám komicky, když hrkám se svým žokem po schodech, protože řidič mi gentlemansky vyráží naproti a přebírá madlo a nakládá mé závaží do busu. Přidávám svou ikea tašku a uvelebuji se na sedačce. Podle dostupných informací bych měla tady trůnit až do Padburgu, kde přesednout na vlak do Berlína, údajně bychom dokonce měli dorazit ve stejný čas jako plánováno. Zní to dobře…

10:40

…ale jen zní. Když vystupujeme v Koldingu a překládáme zavazadla do přistaveného vedlejšího autobusu, začíná mi být jasné, že dneska to prostě jednoduché nebude. Dálnice je zasněžené. Pluh ani sypač tudy dneska ještě nejel. Autobus se plíží. Třeba tam někdy dojedem.

11:00

Přejíždíme hranice. Německo. Vida, zase o kousek blíž k Praze. Směr správný. Škoda dalšího nemilého zjištění - mé dánské číslo nefunguje.

11:20

Vystupuju ve Flensburgu a rázně kráčím do nádražní budovy. Bohužel mě čeká další nemilé zjištění, vlak do Berlína se nekoná. Ale, naděje svitla, je tu vlak do Hamburku. Na informacích tak dostávám nový jízdní řád své „come home from Denmark“ cesty.

12:10

Vlak se pomalu rozjíždí. Prosím, nekomplikujte mi život, odvezte mě tentokrát skutečně až do toho Hamburku. Snad v naději, že to pomůže, jsem spořádala všech šest mandarinek najednou.

14:20

Přijíždíme do Hamburku, sice s pětiminutovým zpožděním ale přeci. Kontroluju, že vlak do Berlína má jet v 15:05. Mám čas. Kill time. Není nad takovou procházku po hamburském hlaváku. Samý obchod, samý Burger King, samé můžete-si-koupit-tohle-nebo-taky-tamto obchůdky, ale aby tu dali normálně lavičku, na kterou si takhle někdo může kecnout, když tu musí trčet a čekat na vlak, to nee…

15:00

Perón je plný lidí. Začínám si myslet, že to bude zase pěkná rvačka o rezervace. Což je samozřejmě to jediné, po čem s touhle obří taškou toužím. Navíc, kvůli změněným jízdním řádům se ani nelze dozvědět, jaké je řazení vagonů, takže doufejme, že ten můj zabrzdí přímo před nosem.

15:05

Hlášení o zpoždění, náš vláček prý kvůli sněhu dorazí o 25 minut později. Fakt super, podle plánu mám v Berlíně na přestup 4minuty. Začínám se smiřovat s tím, že příjezd ve 21:26 asi nedávám…

15:30

Druhé hlášení o zpoždění. Přihodili ještě dalších 15 minut. Bezva. Fakt bezva. Dáváme se do řeči s vedle čekající Němkou a o kousek vedle stojícím Španělem. Aspoň nám to čekání utíká.

15:40

Prý když má vlak víc než hodinu zpoždění, vrátí nám peníze…

15:45

Přijíždí! Neuvěřitelné. Mám nos jako rajče. Ocením vyhřátý vláček. Škoda, že můj vagón jen prosvištěl kolem. Tak mi nezbývá než co nejrychleji svištět se všemi těmi krámy po perónu, vyčmuchat to správné číslo, protože i když je to jen hodinka a půl, na stojáka nemusím, zvlášť v té změti lidí, co tu je.

16:40

Podle hlášení bychom měli přijet do Berlína v 17:33. Hm. Tak uvidíme. Zatím to hlásí rychlost 200km/h. Valíme to na Berlín. A pak na Prahu. Už se těším.

17:33

Tak prý né, prý až v 17:50. No, tak to bude přecijen docela tip ťop na ten další vlak, konkrétně teda poslední přímý spoj na Prahu. Venku je tma. Už zase. Zase ten pocit, že se díváte z okýnka a přijde vám, že nejedete, vůbec nic se tam nehýbe, vzpomínám pak na fyziku na naše inerciální a neinerciální soustavy. Začíná to být dlouhé. Už bych tam chtěla být.

17:50

Stále jedeme. Všechna hlášení jsou v němčině, takže nemám páru o tom, ze kterého nástupiště mi vlak jede. Když zaslechnu Drážďany, jen můžu dedukovat, jakou kolej asi hlásí. Jistě, proč by se tu někdo obtěžoval něco říkat anglicky. Že to dělají Francouzi, ano, o těch se to ví. A už se s tím nějak tak počítá. AA skoro jako by na to byli svým způsobem hrdí. V Německu by to člověk nečekal, zvlášť v Berlíně, kde je lidí jako much na hovně. Paní průvodčí nám rozdává zpožděnky, nebo jak se to jmenuje. Za víc než 60 minut zpoždění nám vrátí nějaké peníze. Fajn, škoda, že nemám úplně čas jít se s někým dohadovat do kanceláře.

17:55

Fajn, chápu, že se tu zřejmě někdo snaží, abych si do poslední chvíle užila luxus německých drah, ale pardon, pro dnešek je stejně v lásce příliš nemám, jakoby sněžilo poprvé, achjo. Začínám být lehce nervózní, vlak stále jede, koukám na hodinky, vlak stále jede, stále nevím, odkud další vlak odjíždí. Vím je, že je to EN 477, co jede v 18:10.

18:00

Brzdíme. Vjíždíme do stanice. Sláva hurá. Nahazuju styl velbloud, batoh ready, taška přes rameno, nebo vlastně ještě ne, nejdřív musím svalit dolů ten žok. Vedle stojící pán se nesměle ptá, jestli nechci pomoct. Vlastně chci, děkuji. Na siláctví a samostatnou ženu není čas.

18:02

Kolečka mého zavazadla cvakla o perón. Děkuji děkuji, nahazuju tašku přes rameno a zřejmě trochu hystericky na pohled se vrhám davem k eskalátorům. Skenuju stěny, kde visí tabule s odjezdy.

18:05

Mám to. Jede to z dvojky. Z dvojky? Tam jsme přijeli. Ale tak tím líp. A navíc ne v 18:10, ale v 18:13. Very good. I can make it. I have to make it!

18:08

Sjíždím na stejné nástupiště.

18:10

Na tabuli zmizí můj vláček a objeví se jakýsi zpožděný vlak do Hamburku. Co? Tam nechci. Vzniká zmatek.

18:13

Dva na sobě nezávislé zdroje, ehm, prostě spolucestující, mě uklidňují, že náš vláček přijede jen c tenhle smrad odfuní. Tak jo. Doufám. Už mi trochu ubývá elán a energie. Chtěla jsem přeci spát. A ani v jednom vlaku/autobuse se mi to nepodařilo. Vždycky se člověk musí soustředit, aby nepřejel, kdy má vystoupit a tak.

18:15

Přijíždí. Sláva hurá. Poklusem míjím lehátkové vozy. Za pomoci mladého chrabrého muže cestujícího do Pardubic, jak jsem se dozvěděla, naposledy, opakuji, doufám, že slutečně dnes naposledy, zvedám svůj žok. Trochu ironie, že jsem si vybrala spoj kvůli tomu, abych nemusela moc přestupovat, že jsem vše balila se slovy „musím to jen navalit do vlaku v Aahusu, vyvalit v Berlíně, prosprintovat na jiné nástupiště, navalit do vlaku na Prahu a pak v Praze, to už nějak vypadne“..

18:20

Sedím ve vlaku, který jede na Prahu. Skoro se mi tomu ani nechce věřit. Paráda. Už jen pět hodin cesty. Proboha.

19:00

Venku je tma jako v pytli. Pán sedící při mně právě snědl jablko a zapíjí ho pivem. Zlatým bažantem, vážení. A zaslechla jsem češtinu. Divný. Vlastně si myslím, že ta slečna pak chtěla projít kolem na záchod…a asi bych to neměla říkat, ale radši jsem jí odpověděla anglicky. Není nad to do poslední chvíle předstírat, že jsem cizinec.

21:30

Drážďany. Čekáme tu hrozně dlouho. Nemůžeme už jet? Nastupují nadšení návštěvníci vánočních trhů. Sněží. Chumelí. Přemýšlím o Vánocích. Úplně to k tomu totiž svádí, venku to vypadá tak vánočně.

23:20

Vážení cestující , připravte se k výstupu, Praha hl.n. se blíží. Soukám se do kabátu, sápu se po ikea tašce, nahazuju batoh a se svým žokem na kolečkách rejdím uličkou směrem ke dveřím.

23:25

Tak, ale teď už se fakt děsně těšim!

23:26

Vlak zastavil a já vystupuju. S čtyřhodinovým zpožděním, se čtyřmi přestupy místo jednoho, vyžízněná jako sušená treska, ale… jsem tu. Ráda vás vidím!

Jako po vánoční besídce

Pamatuju si ten pocit, když jsme po vánoční besídce scházeli schody do šatny. Škola byla skoro prázdná, klasifikace uzavřená, testy a seminárky odevzdány, občas jsme měli i cenný skalp v podobě vítězství volejbalového turnaje. V taškce jsme měli tu hromádku dorbných dárečků od třídních ježíšků, v břiše nám bobtnalo cukroví zalité teplým čajem nebo všemožnými džusy. V prázné třídě to ještě smrdělo čoudem od prskavek, odpadkový koš byl narvaný roztrhanými balicími papíry se seměšnými Santa Clausy, hvězdičkami a zvonečky... Na chodbě bylo ticho, jsme snad poslední, kdo takhle v pátek před prádzninami ve škole zbyl? Vlastně nám tak vždycky bylo dobře a až zpětně si uvědmuju, jaké kouzlo tyhle momenty měly. Nidko nidkam nespěchal, nějdřív se čekalo na toho, pak zas než tenhle udělá tamto..a co pak dál? Popřát si hezké Vánoce a rozejít se "do svých vyhřátých domovů"..hohoho, Merry Christmas, a máme tu kýč.. Ale ne, nějaké kouzlo tam pro mě přeci jen zbylo. A i když jsme se dneska po té zkoušce neviděli naposledy, byl to přesně ten pocit, když jsme šli tou ztichlou chodbou. Takový ten konec před Vánocemi. A venku byl sníh a zkouška byla za námi a za pár dní se jede domů a zítra a pozítří budeme do školy chodit jako do kina a pak už bude fakt konec. Konec semestru. Konec dánského omrzání na kole. Konec depresivnímu zírání na kapky deště dozprskávající se o sklo. Konec tomu bazénu, co máme každé ráno v koupelně....ALE!..Než tohle všechno přijde, ještě tu máme pět dánských dní..a za tu dobu se toho ještě určitě přihodí.. Takže nebojte, moje oblíbené "zítra touhle dobou" přijde, ...až přijde ten pravý čas..

Hotovo

Klikla jsem na tlačítko "eject" a počíta na mě vyplivnul vypálené DVD. Tak, a je to. Teď už doopravdy. Hotovo. Trochu smutně jsem zavřela Final Cut. Vzpomínala jsem na editování prvního videa, na zmatené klikání a hledání, na všechen ten čas a vztekání a zoufalství, že tohle nidky nemůže dopadnout dobře. Dopadlo. Pak přišlo druhé, třetí, čtvrté video. Šlo to rychle, čas běžel, ale stejně jsme si nikdo nepřipouštěl, že čas našeho závěrečného veledíla, dokumentu na 15 minut, OU MAJN GOT, se blíží. Pozvolna jsme začali s domlouváním a vyhledáváním a přišel ten nezáživný týden plný deprese a většiny dní v diáři označených jako "research documentary". Hodiny brouzdání po dánských stránkách, kopírování do google.translate, vypisování poznámek do google.docs, zase hledání, zase vypisování, zase hledání, pak mailování jako diví, volání, domlouvání, plánování... A pak se to přehouplo, otočili jsme stránku kalenádře a týden hlásil "production period". To byla Kodaň a "fucking amazing printer", to byl náš výlet vláčkem do Holstebro, nenápadné natáčení dědečků v čekárně na vlakovém nádraží, novinové obsese, natáčení policejní stanice (ehm, snímky, které jsme nakonec vůbec nepoužily).. a pak celonoční přetahování plné dvousetminutové SD karty do počítače. Ale to už znáte z inulého vyprávění. Takže co bylo dál. No, pak jsme si sedly a psaly skript, a poslouchaly všechny rozhovory a vystřihávaly a přepisovaly a sestavovaly a vymýšlely a zkoušely, co funguje a co nefunguje... A..překvapivě všechno fungovalo. Pět minut, sedm minut, deset minut..a než jsme stihly zamrkal, třinást a půl minuty bylo na timeline jako když plivne..Jo, šlo to hladce. Překvapivě. Velmi překvapivě. Tak takhle se dělají dokumenty? Bylo nám hej, všechno šlo podle plánu, hladce, včas, nemusely jsme trávit 24 hodin denně ve škole a lít do sebe hektolitry kafe a pak hlady ani nevidět, tak si zajít do nejbližšího McDonaldu pro zásobu prázdných kalorií...jak tomu bylo u některých skupin.. Pravda, při úterním "coaching on the draft story" jsme sice pár poznámek na účet slízly, ale dostalo se nám i slov pochvaly, takže to zahřálo. Trošku jsme něco málo poopravily, pak pokračovaly ve visualizaci a ouha, přišel problém. Přesně to, čeho jsme se bály: nedostatek visuals... Takže naposledy přehazujeme přes rameno kameru a stativ a vyrážíme do města, lovit lidi, co si čtou noviny. A taky slečny, co rozdávají noviny. Zkrátka něco málo na začátek  ana konec našeho dokumentu. Když už i tohle je hotovo, už jen zvuk, přidat hudbu, doladit detaily..a pak každá svoji verzi, dopsat skript a reflective report, všechno to vytisknout, vypálit DVD a ... a  je to hotovo. Dokument je ready. Dokument. Nechápu to. Od začátku jsme o tom mluvili jako "na konci semestru" nebo "to je až ta závěrečná práce"..a pořád to bylo daleko a pořád to byla hora, na kterou jsou potřeba mačky a vybavení a na kterou prostě ještě nevylezeme. A i když jsme se vydali na výstup, pořád ten vrchol byl hrozně vysoko a nedostažitelný. A pak najednou přišla náhorní plošina a my viděly, že už jsme ksoro u cíle, že zbývá poslendí stoupání. Vyjuchaly jsme nahoru jako srnky, neuvěřitelné. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem v takové kondici, že toho už umít tolik, že bych mohla natáčet dokument. Dokument, který má nějakou hodnotu. Který za něco stojí. Na který budu hrdá. Při kterém si řeknu, tyjo, to je dobrý. Tyjo, mám radost z toho, co jsem udělala, jsem spokojená. A v podstatě i hrdá. Seděly jsme předpočítačem jako horolezci, co se právě vyškrábali na vrchol a dívají se, jak vysoko jsou, jak pidi je ta kraji a kolem, jaká krása to je, být tady na vrcholu...jako královna světa! .. Dokázaly jsme to. A ten pocit je skvělý, hřeje uvnitř a nutí vás se smát. Usmívat se jako blázen. Koukat na ty snímky pořád dokola, i když už je znáte nazpaměť. A poslouchat tu hudbu, co na konci najednou  zesílí a začnou slova..a je to legrační.. Usmívat se nad hřejivým pocitem spokojenosti, když na konci projíždí vaše jméno. Jo, je to bezva. Zároveň to ale všechno naznačuje jediné: "zazvonil zvonec a dásnké pohádky už je skoro konec". Je to tak, tiká to tu a za týden, ZA TÝDEN, to bouchne. Skoro se nechce věřit, že za tou poslední stránkou v porgramu semestru už žádná další nenásleduje. Otočím..a tam je začátek. Znamená to, že tedy opravu končíme. Že je hotovo. Škoda? Jo, trochu. Vlastně trochu ještě nechci, aby bylo hotovo. Jako když v pohádce je šťastný konec, že spolu žili šťastně až do smrti, to je super, je to bezva, ale..stejně bych tak mohla říct, že bych chtěla vědět víc, kolik měli dětí a kde bydleli a kam jezdili na dovolenou a jstli si vařili rýži ve varných sáčcích nebo normálně a tak..

Z pohádky mě vytrhlo hlášení na obrazovce počítače. DVD je hotovo. Klikla jsem na tlačítko "eject" a počítač ho na mě vyplivnul ještě teplé.
Uložila jsem ho do krabičky a na ní slavnostně dala cedulku "Final project, short documentary, TV semestr 2012".