Věřte nebo ne, právě jsem strávila krásnou půlhodinku čekání
na nádraží ve Flensburgu. Hm, možná si řekne, hurá, Terezka se nám vrací domů.
Jo, to je pravda, domů skutečně jedu. Až na ten detail, že jízdenka hlásí pouhý
jeden přestup a to v Berlíně. Nicméně, přestupy mám za sebou už tři a
ještě mě jeden čeká, máme se co těšit. Není nad dobrodružné cestování…
… zvlášť, když máte gigantickou neuzvednutelnou tašku, která
je sice na kolečkách, ale samozřejmě, že eskalátory na nádraží v Aarhusu
nefungují. A výtah se zrovna porouchal, tak omluvte, že to musíte rvát po
schodech. Vždyť o nic nejde, mám už jen batoh a velkou ikea tašku plnou
špinavého oblečení.
Takže…
5:00
Zvoní budík. Konečně. Po té, co se celou noc budím po hodině
a kontroluju, jaký je čas, mě jeho zvonění ani moc nevytrhne. Vstáváme.
Naposledy lezu ze své dánské superměkké postele.
6:20
Zhasínám světlo v kuchyni, naposledy prohlížím prázdné
stěny našeho království, pak zavřu dveře, zamknu a klíč šoupnu do kapsy.
Poslední kontrola. Mám všechno. Snad. Žok plný krámů čeká pod schody. Tak
nashle příště.
6:25
Připadám si jako na Sibiři. Je kosa. Sněží jak blázen. Fouká
jak blázen. Je kosa. Sníh je všude. Kolečka mé tašky se skoro netočí, hrnu sníh
jako buldozer před sebou. Zahýbám za roh budovy a dostávám facku poryvem větru.
Šála mi plachtí vzduchem a plácá se přes obličej. Začínám litovat, že jsem si
nenandala rukavice. Je zima. Sněhové šílenství.
6:30
Zmrzlou rukou lovím v kapse čip na vstup do budovy.
Vevnitř je teplíčko. Vytahuju obálku, přidávám k dvěma předchozím i svůj
klíč, svůj čip a spolu s kartou do prádelny zalepuju všechny poklady do
obálky a vhazuju škvírou ve dveřích do kanceláře pana správce. Tak, a jede se
domů.
6:50
V autobuse je teplo a cestující jsou ospalí. Venku je
sněhové šílenství. Silnice vypadá jako na chalupě. Bílo. Žádný sypač, žádný
pluh. Dánsko je pod sněhem. A je neděle, takže nikdo nic nedělá. Auta se jen
pomalu šinou. Venku je tma a autobus se plíží městem.
7:10
Vcházím osněžená jako sněhulák do nádražní budovy. Na
podlaze jsou rozpatlané hranolky a rozlité pivo, evidentně čistící četa ještě
nepodnikla úklidovou razii po sobotním tahu místní mládeže… Parkuju před tabulí
s odjezdy vlaků.
7:11
Na tabuli odjezdů nenacházím svůj vlak.
7:12
Kontroluju číslo vlaku, den a hodinu odjezdu.
7:13
Na tabuli odjezdů se stále nic nezměnilo, můj vlak tam
prostě není. Jsem trochu nervózní.
7:14
Skvělá zpráva, informace otevírají v neděli až
v 10:00. Paráda. Až na pár podivných bytostí tu není nikdo, koho bych se
mohla zeptat…respektive, kdo by mohl něco vědět. Situace začíná být
znepokojující, ale stále je dobrý čas.
7:15
V čekárně potkávám muže s velkým kufrem na
kolečkách, zmateně přehazující pohled z tabule odjezdů na svou jízdenku.
Že by měl stejný problém?
7:16
Ozývá se podivné hlášení v dánštině. Moc mu nerozumím,
ale podle slov Berlín se mě to týká.
7:17
Na tabuli odjezdů se dole objevuje nová informace. „Vlak do
Berlína je zrušen. Cestující směr Hamburk a Berlín musí jet vlakem v 7:27
nebo 13:28 do Fredericie. Odtud bude vypraven autobus do Padburgu, kde je možná
přestoupit na vlak směr Německo“. Oukej, to se mě týká. Oukej, tohle bude ještě
dobrodružné.
7:20
Další znepokojující zjištění - v 7:27 žádný vlak do
Fredericie nejede. Respektive, ještě hůř, v 7:27 žádný vlak nejede.
7:25
Všechno hraje do karet, dozvídám se, že dnes se mění jízdní
řády. Paráda.
7:26
Podle jízdního řádu zjišťuji, že nejbližší vlak, co jede
v 7:36 staví ve Fredericii.
7:30
Hrkám se po nejezdících eskalátorech na perón a nastupuju do
vlaku směr Esbjerg. V naději, že skutečně staví ve Fredericii. A tam se
uvidí. Víc toho asi teď nevymyslím. Směr je to správný, krůček po krůčku, třeba
jednou dorazím šťastně do Prahy…
7:45
Není nic lepšího, než se řítit neznámým vlakem tmou a doufat,
že někdy třeba přijde hlášení „Naeste stop Fredericia“. Chce se mi spát, ale
nemůžu. Vždyť ani nevím, jestli jsem ve správném vlaku. Ani v kolik mám
dorazit do té slavné Fredericie. Jo, možná by to byla nuda, jen sedět ve vlaku
a koukat, jak p poli chodí srnky, ale upřímně, možná bych radši tuhle nudu, než
tenhle adrenalin aneb krůček po krůčku směrem domů.
8:50
Vystupuju na malém nádraží ve Fredericii. Oukej, Tak podle
plánu by odsud někde měl jet nějaký autobus někam. Haha. Nikde nikdo, nikde
nic.
9:00
Ptám se místního zametače v oranžové vestičce.
Pravděpodobně mi neporadí, ale tak přeci tu nezůstanu jen tak trčet.
9:02
Klušu po boku pana zametače v oranžové vestičce
podchodem. „Myslím, že odjíždí v 9:15, snad byste h ještě mohla stihnout“
Aspoň nějaké štěstí dneska. Asi vypadám komicky, když hrkám se svým žokem po
schodech, protože řidič mi gentlemansky vyráží naproti a přebírá madlo a
nakládá mé závaží do busu. Přidávám svou ikea tašku a uvelebuji se na sedačce.
Podle dostupných informací bych měla tady trůnit až do Padburgu, kde přesednout
na vlak do Berlína, údajně bychom dokonce měli dorazit ve stejný čas jako
plánováno. Zní to dobře…
10:40
…ale jen zní. Když vystupujeme v Koldingu a překládáme
zavazadla do přistaveného vedlejšího autobusu, začíná mi být jasné, že dneska
to prostě jednoduché nebude. Dálnice je zasněžené. Pluh ani sypač tudy dneska
ještě nejel. Autobus se plíží. Třeba tam někdy dojedem.
11:00
Přejíždíme hranice. Německo. Vida, zase o kousek blíž
k Praze. Směr správný. Škoda dalšího nemilého zjištění - mé dánské číslo
nefunguje.
11:20
Vystupuju ve Flensburgu a rázně kráčím do nádražní budovy.
Bohužel mě čeká další nemilé zjištění, vlak do Berlína se nekoná. Ale, naděje
svitla, je tu vlak do Hamburku. Na informacích tak dostávám nový jízdní řád své
„come home from Denmark“ cesty.
12:10
Vlak se pomalu rozjíždí. Prosím, nekomplikujte mi život,
odvezte mě tentokrát skutečně až do toho Hamburku. Snad v naději, že to
pomůže, jsem spořádala všech šest mandarinek najednou.
14:20
Přijíždíme do Hamburku, sice s pětiminutovým zpožděním
ale přeci. Kontroluju, že vlak do Berlína má jet v 15:05. Mám čas. Kill
time. Není nad takovou procházku po hamburském hlaváku. Samý obchod, samý Burger
King, samé můžete-si-koupit-tohle-nebo-taky-tamto obchůdky, ale aby tu dali
normálně lavičku, na kterou si takhle někdo může kecnout, když tu musí trčet a
čekat na vlak, to nee…
15:00
Perón je plný lidí. Začínám si myslet, že to bude zase pěkná
rvačka o rezervace. Což je samozřejmě to jediné, po čem s touhle obří
taškou toužím. Navíc, kvůli změněným jízdním řádům se ani nelze dozvědět, jaké
je řazení vagonů, takže doufejme, že ten můj zabrzdí přímo před nosem.
15:05
Hlášení o zpoždění, náš vláček prý kvůli sněhu dorazí o 25
minut později. Fakt super, podle plánu mám v Berlíně na přestup 4minuty.
Začínám se smiřovat s tím, že příjezd ve 21:26 asi nedávám…
15:30
Druhé hlášení o zpoždění. Přihodili ještě dalších 15 minut.
Bezva. Fakt bezva. Dáváme se do řeči s vedle čekající Němkou a o kousek
vedle stojícím Španělem. Aspoň nám to čekání utíká.
15:40
Prý když má vlak víc než hodinu zpoždění, vrátí nám peníze…
15:45
Přijíždí! Neuvěřitelné. Mám nos jako rajče. Ocením vyhřátý
vláček. Škoda, že můj vagón jen prosvištěl kolem. Tak mi nezbývá než co
nejrychleji svištět se všemi těmi krámy po perónu, vyčmuchat to správné číslo,
protože i když je to jen hodinka a půl, na stojáka nemusím, zvlášť v té
změti lidí, co tu je.
16:40
Podle hlášení bychom měli přijet do Berlína v 17:33.
Hm. Tak uvidíme. Zatím to hlásí rychlost 200km/h. Valíme to na Berlín. A pak na
Prahu. Už se těším.
17:33
Tak prý né, prý až v 17:50. No, tak to bude přecijen
docela tip ťop na ten další vlak, konkrétně teda poslední přímý spoj na Prahu.
Venku je tma. Už zase. Zase ten pocit, že se díváte z okýnka a přijde vám,
že nejedete, vůbec nic se tam nehýbe, vzpomínám pak na fyziku na naše
inerciální a neinerciální soustavy. Začíná to být dlouhé. Už bych tam chtěla
být.
17:50
Stále jedeme. Všechna hlášení jsou v němčině, takže
nemám páru o tom, ze kterého nástupiště mi vlak jede. Když zaslechnu Drážďany,
jen můžu dedukovat, jakou kolej asi hlásí. Jistě, proč by se tu někdo obtěžoval
něco říkat anglicky. Že to dělají Francouzi, ano, o těch se to ví. A už se
s tím nějak tak počítá. AA skoro jako by na to byli svým způsobem hrdí.
V Německu by to člověk nečekal, zvlášť v Berlíně, kde je lidí jako
much na hovně. Paní průvodčí nám rozdává zpožděnky, nebo jak se to jmenuje. Za
víc než 60 minut zpoždění nám vrátí nějaké peníze. Fajn, škoda, že nemám úplně
čas jít se s někým dohadovat do kanceláře.
17:55
Fajn, chápu, že se tu zřejmě někdo snaží, abych si do
poslední chvíle užila luxus německých drah, ale pardon, pro dnešek je stejně
v lásce příliš nemám, jakoby sněžilo poprvé, achjo. Začínám být lehce
nervózní, vlak stále jede, koukám na hodinky, vlak stále jede, stále nevím,
odkud další vlak odjíždí. Vím je, že je to EN 477, co jede v 18:10.
18:00
Brzdíme. Vjíždíme do stanice. Sláva hurá. Nahazuju styl
velbloud, batoh ready, taška přes rameno, nebo vlastně ještě ne, nejdřív musím svalit
dolů ten žok. Vedle stojící pán se nesměle ptá, jestli nechci pomoct. Vlastně
chci, děkuji. Na siláctví a samostatnou ženu není čas.
18:02
Kolečka mého zavazadla cvakla o perón. Děkuji děkuji,
nahazuju tašku přes rameno a zřejmě trochu hystericky na pohled se vrhám davem
k eskalátorům. Skenuju stěny, kde visí tabule s odjezdy.
18:05
Mám to. Jede to z dvojky. Z dvojky? Tam jsme
přijeli. Ale tak tím líp. A navíc ne v 18:10, ale v 18:13. Very good.
I can make it. I have to make it!
18:08
Sjíždím na stejné nástupiště.
18:10
Na tabuli zmizí můj vláček a objeví se jakýsi zpožděný vlak
do Hamburku. Co? Tam nechci. Vzniká zmatek.
18:13
Dva na sobě nezávislé zdroje, ehm, prostě spolucestující, mě
uklidňují, že náš vláček přijede jen c tenhle smrad odfuní. Tak jo. Doufám. Už
mi trochu ubývá elán a energie. Chtěla jsem přeci spát. A ani v jednom
vlaku/autobuse se mi to nepodařilo. Vždycky se člověk musí soustředit, aby
nepřejel, kdy má vystoupit a tak.
18:15
Přijíždí. Sláva hurá. Poklusem míjím lehátkové vozy. Za
pomoci mladého chrabrého muže cestujícího do Pardubic, jak jsem se dozvěděla,
naposledy, opakuji, doufám, že slutečně dnes naposledy, zvedám svůj žok. Trochu
ironie, že jsem si vybrala spoj kvůli tomu, abych nemusela moc přestupovat, že
jsem vše balila se slovy „musím to jen navalit do vlaku v Aahusu, vyvalit
v Berlíně, prosprintovat na jiné nástupiště, navalit do vlaku na Prahu a
pak v Praze, to už nějak vypadne“..
18:20
Sedím ve vlaku, který jede na Prahu. Skoro se mi tomu ani
nechce věřit. Paráda. Už jen pět hodin cesty. Proboha.
19:00
Venku je tma jako v pytli. Pán sedící při mně právě
snědl jablko a zapíjí ho pivem. Zlatým bažantem, vážení. A zaslechla jsem
češtinu. Divný. Vlastně si myslím, že ta slečna pak chtěla projít kolem na
záchod…a asi bych to neměla říkat, ale radši jsem jí odpověděla anglicky. Není
nad to do poslední chvíle předstírat, že jsem cizinec.
21:30
Drážďany. Čekáme tu hrozně dlouho. Nemůžeme už jet? Nastupují
nadšení návštěvníci vánočních trhů. Sněží. Chumelí. Přemýšlím o Vánocích. Úplně
to k tomu totiž svádí, venku to vypadá tak vánočně.
23:20
Vážení cestující , připravte se k výstupu, Praha hl.n.
se blíží. Soukám se do kabátu, sápu se po ikea tašce, nahazuju batoh a se svým
žokem na kolečkách rejdím uličkou směrem ke dveřím.
23:25
Tak, ale teď už se fakt děsně těšim!
23:26
Vlak zastavil a já vystupuju. S čtyřhodinovým zpožděním,
se čtyřmi přestupy místo jednoho, vyžízněná jako sušená treska, ale… jsem tu.
Ráda vás vidím!
