Jako po vánoční besídce

Pamatuju si ten pocit, když jsme po vánoční besídce scházeli schody do šatny. Škola byla skoro prázdná, klasifikace uzavřená, testy a seminárky odevzdány, občas jsme měli i cenný skalp v podobě vítězství volejbalového turnaje. V taškce jsme měli tu hromádku dorbných dárečků od třídních ježíšků, v břiše nám bobtnalo cukroví zalité teplým čajem nebo všemožnými džusy. V prázné třídě to ještě smrdělo čoudem od prskavek, odpadkový koš byl narvaný roztrhanými balicími papíry se seměšnými Santa Clausy, hvězdičkami a zvonečky... Na chodbě bylo ticho, jsme snad poslední, kdo takhle v pátek před prádzninami ve škole zbyl? Vlastně nám tak vždycky bylo dobře a až zpětně si uvědmuju, jaké kouzlo tyhle momenty měly. Nidko nidkam nespěchal, nějdřív se čekalo na toho, pak zas než tenhle udělá tamto..a co pak dál? Popřát si hezké Vánoce a rozejít se "do svých vyhřátých domovů"..hohoho, Merry Christmas, a máme tu kýč.. Ale ne, nějaké kouzlo tam pro mě přeci jen zbylo. A i když jsme se dneska po té zkoušce neviděli naposledy, byl to přesně ten pocit, když jsme šli tou ztichlou chodbou. Takový ten konec před Vánocemi. A venku byl sníh a zkouška byla za námi a za pár dní se jede domů a zítra a pozítří budeme do školy chodit jako do kina a pak už bude fakt konec. Konec semestru. Konec dánského omrzání na kole. Konec depresivnímu zírání na kapky deště dozprskávající se o sklo. Konec tomu bazénu, co máme každé ráno v koupelně....ALE!..Než tohle všechno přijde, ještě tu máme pět dánských dní..a za tu dobu se toho ještě určitě přihodí.. Takže nebojte, moje oblíbené "zítra touhle dobou" přijde, ...až přijde ten pravý čas..