Klikla jsem na tlačítko "eject" a počíta na mě vyplivnul vypálené DVD. Tak, a je to. Teď už doopravdy. Hotovo. Trochu smutně jsem zavřela Final Cut. Vzpomínala jsem na editování prvního videa, na zmatené klikání a hledání, na všechen ten čas a vztekání a zoufalství, že tohle nidky nemůže dopadnout dobře. Dopadlo. Pak přišlo druhé, třetí, čtvrté video. Šlo to rychle, čas běžel, ale stejně jsme si nikdo nepřipouštěl, že čas našeho závěrečného veledíla, dokumentu na 15 minut, OU MAJN GOT, se blíží. Pozvolna jsme začali s domlouváním a vyhledáváním a přišel ten nezáživný týden plný deprese a většiny dní v diáři označených jako "research documentary". Hodiny brouzdání po dánských stránkách, kopírování do google.translate, vypisování poznámek do google.docs, zase hledání, zase vypisování, zase hledání, pak mailování jako diví, volání, domlouvání, plánování... A pak se to přehouplo, otočili jsme stránku kalenádře a týden hlásil "production period". To byla Kodaň a "fucking amazing printer", to byl náš výlet vláčkem do Holstebro, nenápadné natáčení dědečků v čekárně na vlakovém nádraží, novinové obsese, natáčení policejní stanice (ehm, snímky, které jsme nakonec vůbec nepoužily).. a pak celonoční přetahování plné dvousetminutové SD karty do počítače. Ale to už znáte z inulého vyprávění. Takže co bylo dál. No, pak jsme si sedly a psaly skript, a poslouchaly všechny rozhovory a vystřihávaly a přepisovaly a sestavovaly a vymýšlely a zkoušely, co funguje a co nefunguje... A..překvapivě všechno fungovalo. Pět minut, sedm minut, deset minut..a než jsme stihly zamrkal, třinást a půl minuty bylo na timeline jako když plivne..Jo, šlo to hladce. Překvapivě. Velmi překvapivě. Tak takhle se dělají dokumenty? Bylo nám hej, všechno šlo podle plánu, hladce, včas, nemusely jsme trávit 24 hodin denně ve škole a lít do sebe hektolitry kafe a pak hlady ani nevidět, tak si zajít do nejbližšího McDonaldu pro zásobu prázdných kalorií...jak tomu bylo u některých skupin.. Pravda, při úterním "coaching on the draft story" jsme sice pár poznámek na účet slízly, ale dostalo se nám i slov pochvaly, takže to zahřálo. Trošku jsme něco málo poopravily, pak pokračovaly ve visualizaci a ouha, přišel problém. Přesně to, čeho jsme se bály: nedostatek visuals... Takže naposledy přehazujeme přes rameno kameru a stativ a vyrážíme do města, lovit lidi, co si čtou noviny. A taky slečny, co rozdávají noviny. Zkrátka něco málo na začátek ana konec našeho dokumentu. Když už i tohle je hotovo, už jen zvuk, přidat hudbu, doladit detaily..a pak každá svoji verzi, dopsat skript a reflective report, všechno to vytisknout, vypálit DVD a ... a je to hotovo. Dokument je ready. Dokument. Nechápu to. Od začátku jsme o tom mluvili jako "na konci semestru" nebo "to je až ta závěrečná práce"..a pořád to bylo daleko a pořád to byla hora, na kterou jsou potřeba mačky a vybavení a na kterou prostě ještě nevylezeme. A i když jsme se vydali na výstup, pořád ten vrchol byl hrozně vysoko a nedostažitelný. A pak najednou přišla náhorní plošina a my viděly, že už jsme ksoro u cíle, že zbývá poslendí stoupání. Vyjuchaly jsme nahoru jako srnky, neuvěřitelné. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem v takové kondici, že toho už umít tolik, že bych mohla natáčet dokument. Dokument, který má nějakou hodnotu. Který za něco stojí. Na který budu hrdá. Při kterém si řeknu, tyjo, to je dobrý. Tyjo, mám radost z toho, co jsem udělala, jsem spokojená. A v podstatě i hrdá. Seděly jsme předpočítačem jako horolezci, co se právě vyškrábali na vrchol a dívají se, jak vysoko jsou, jak pidi je ta kraji a kolem, jaká krása to je, být tady na vrcholu...jako královna světa! .. Dokázaly jsme to. A ten pocit je skvělý, hřeje uvnitř a nutí vás se smát. Usmívat se jako blázen. Koukat na ty snímky pořád dokola, i když už je znáte nazpaměť. A poslouchat tu hudbu, co na konci najednou zesílí a začnou slova..a je to legrační.. Usmívat se nad hřejivým pocitem spokojenosti, když na konci projíždí vaše jméno. Jo, je to bezva. Zároveň to ale všechno naznačuje jediné: "zazvonil zvonec a dásnké pohádky už je skoro konec". Je to tak, tiká to tu a za týden, ZA TÝDEN, to bouchne. Skoro se nechce věřit, že za tou poslední stránkou v porgramu semestru už žádná další nenásleduje. Otočím..a tam je začátek. Znamená to, že tedy opravu končíme. Že je hotovo. Škoda? Jo, trochu. Vlastně trochu ještě nechci, aby bylo hotovo. Jako když v pohádce je šťastný konec, že spolu žili šťastně až do smrti, to je super, je to bezva, ale..stejně bych tak mohla říct, že bych chtěla vědět víc, kolik měli dětí a kde bydleli a kam jezdili na dovolenou a jstli si vařili rýži ve varných sáčcích nebo normálně a tak..
Z pohádky mě vytrhlo hlášení na obrazovce počítače. DVD je hotovo. Klikla jsem na tlačítko "eject" a počítač ho na mě vyplivnul ještě teplé.
Uložila jsem ho do krabičky a na ní slavnostně dala cedulku "Final project, short documentary, TV semestr 2012".
