Přítel a přítelkyně

"Jsem tvoje přítelkyně a mám na to právo!" Nemám ráda vytrhávání z kontextu, co ž tahle věta v podstatě je, prohlásila ji slečna, co šla proti mě a s vášnivou gestikulací telefonovala, předpokládejme svému příteli. Nevím, co bylo v hovoru potom ani před tím. Ale protože mě hrozně baví "spřádat", hnedka jsem tomu párečku začala vymýšlet příběh. Pravda, něměla jsem moc času, spěchala jsem na svou oblíbenou hodinu francouzštiny, takže se s vámi ani dělit nebudu, ta story nestála za moc... Spíš jen, jaká práva vlastně přítelkyně má?
Následující týden, úplně na tom samém místě, kde jsem potkala telefonující slečnu, jsem předcházela dvě Slovenky. "Najlepší jsú ti, co ďalají ta vesla..." "Jo, veslari!" "Hm, najlepší jsú atleti a veslari..." Zase jen pár vteřin z rozhovoru, pro změnu bez kontextu. Možná je to trochu paparazziovské, ale vždycky je to náhoda, někde něco zaslechnu, třeba zrovna to, že nejlepší jsou atleti a veslaři. Takže dámy, prý je čas udělat změnu, jestli chcete "simply the best"... A hlavně nezapoměňte na svá práva! :)

Parlez-vous francais?

Zřejmě byste jako já předpokládali, že dáma, která má francouzské občanství (čímž se od prvních momentů ohání jako mušketýr šavlí), žila ve Francii, spolu se svým francouzským manželem, pracovala mimo jiné na pařížské radnici, bude mluvit perfektní francouzštinou. Problém je v tom, že vás musím v tomto ohledu zklamat. Což o to, vám je to asi buřt, ale zároveň musím zklamat i sebe, což už tak jedno není, vzhledem k tomu, že já na ten seminář k této dámě chodit musím. A věřte, má ouška trpí. Ne že by byla nějak přehnaně vytrénovaná, ale to, co nám tam madam předvádí má k francouzské výslovnosti občas opravdu daleko. Respektive blízko, ale přes čechismy... Trochu smutná bilance, když výslovnost většiny studentů je lepší než profesorky, a to žádní rodilí Francouzi na hodiny nechodí, takže... Zkrátka peklo. Kdo by to byl tušil. Ale na příště máme napsat motivační dopis, to se mi bude hodit... Minule byla aspoň legrace. Něco málo po polovině semináře se zvedla dívka vedle mě, sbalila si věci a odcházela. Profesorka se tázavě podívala zpoza brýlí a dostalo se jí následujícího vysvětlení: "J´ai mon chien a la maison et il a besoin d´aller se promener..." (mám doma psa, co potřebuje, aby ho někdo vyvenčil). Rozloučila se a zavřela za sebou dveře. Opravdu mě to pobavilo, snad ještě víc, když profesorka nic nijak nekomentovala, jen zakroutila hlavou a s úsměvem nepochopení prohlásila: "No jo, to je zkrátka Virginie... vždycky něčím překvapí..." A pak hned vynadala nebohému studenetovi za špatnou výslovnost. Zřejmě každý občas něčím překvapí...

Kéž by mým mateřským jazykem nebyla čeština...

Proč si všichni připadáme, jako by nám vymyli mozky? Proč máme pocit, že ten pán mluví čínsky? Proč si po každé hodině připadám jako úplný blbec? Vždyť to je pro úspěšného novináře základ, vůbec neuvažuji nad tím, že byste to snad neznali... A je to tu zase. Na tabuli napíše magické BZ, které neznamená než prosté "budu zkoušet". V našich očích musí být vidět zoufalství. Jenže on si klidně dál mele o ikoluci a perlokuci... Z naprosto jednoduchého dotazu udělá jeho rozpitvání záhadu skoro jako pro Sherlocka Holmese. Vždyť jednoduché věci se řeší na základní škole. Oh, málem bych zapomněla, vítejte na vysoké škole. Achjo, jestli mi někdy tehnle pán odsouhlasí práci, která "se v podstatě od bakalářské práce liší jen svým rozsahem", bude mi to jistě připadat tak neuvěřitelné, že ze samého vykulení určitě všechny čtyři překážky nepřeskočím...  Ale v pohodě, hlavně nepanikařit přece.. Vždyť česky umím... i když, vlastně... jak to tak vidím, ani moc ne...

Nostalgie

Tak nějak na mě dýchly vzpomínky na Kanadu, otevřela jsem si blog a začla listovat v příspěvcích. Najednou jsem byla tak ráda, že mě tehdy osvítila myšlenka něco takového založit. Je to jako by si člověk listoval v hlavě, všechno to tam je schované jako v archivu. Občas trochu zaprášené, ale rozhodně ne prázdné a mrtvé. Vlastně mě až překvapilo, jak živě se mi všechno vybavuje, včetně veselých historek z podzimu 2008! Najednou mi přišlo škoda, že jsem poslední dobou tak zahálela a tak málo psala. Jsou to maličkosti, hlouposti, o kterých člověk často píše, protože je idí, zamyslí se, nemá je komu říct, a tak je napíše. Jenže já, huba ukecaná, bych pořád někomu něco vyprávvěla, o to spíš, že teď jsou i ty uši, které jsou tak laskavé, že mě poslouchají, a tak se na tolik psaného nedostává... Mrzí mě to,  připadá mi to hezká vzpomínka a navíc psaním si to člověk tak jinak naformuluje, než když jen vychrlí zážitky ústně... Zkrátka, neberte to jako závazné, znáte mě, já se znám taky, ale dejme tomu, že budu psát častěji. Každodenní zážitky, postřehy, veselé historky a trudomyslnosti...(i když těch snad moc nebude, hlásím stoupající sinusoidu!)

Batůžkáři

Představte si, kdyby někdo zorganizoval závody ve spěchání. Závodníci by museli spěchat po trati přestupu metra, třaba ze žlutého Můstku na zelený. Startovalo by se v době dopravní špičky, čímž by byl dostatek osob na trati zajištěn. A podmínkou ke startu by bylo zavazadlo, čímž by se účastnící rozvrstvili do mnoha kategorií. Nepochybně by se na trati objevily elegantní dámy na podpatcích s kabelkami, jak se tak říká, pod křídlem. Pánové kravaťáci by si to rádným krokem štrádovali davem a v ruce pohupovali kufříkem. Výjimkou by nebyli ani kačeři, lidé s kufry na kolečkách. Drnčící krabice by se proplátaly mezi lidmi, občas někomu překrosíme dráhu nebo nabereme rohem kufříku pod koleno, smůla, nevadí, jede se dál... Kabely s notebooky, nacpané kabelky a tašky přes rameno jsou specifický druh závaží, při pohybu se totiž rozkmitají a rozkývou a působí pak jako postranní beranidlo na rozrážení davu. Velmi hbitě si musí počínat pán, který jako číšník, co na podnose rozváží na kolečkových bruslích sklenky šampaňského, nese kolegyni do práce dort k narozeninám. Na kříž zavázaná krabice předsunutá do volného prostoru, občas vpřed, ale většinou nad účastnistvo, se bělá hlavami, které jako mravenci putují tunelem.  Pak jsou tu batůžkáři, rozhodně nejpohodlnější a nejpraktičtější způsob přepravy zavazadla - na zádech. Ruce jsou volné pro potřebné manévry, rozrážení je nesportovní. Jako vzorní školáci se proplétají mezi bimbajícími kabelami a drnčícími kufry a mohou se směle vysmát všem, kteří budou večer kňučet, že je z narvané tašky přes rameno bolí záda. Protože záda jsou takové zapovězené místo lidského těla. Skoro každého bolí, skoro každý je má křivá a skoro každý z nich si jen stěžuje a pro z lepšení dělá kulové. Samozřejmě, kabelka je mnohem víc "chic and stylish" než batoh! Ale to ať si každý řeší po svém... Co mě jakožto pozorovatele sutěže překvapilo, byla speciální kategorie spěchálků batůžkářů, takzvaní ruční nosiči. Nenosí batoh, jak by bylo zřejmé, na zádech, ale v ruce. Hezky za poutko, které je nahoře. Popruhy bezděčně smutně visí nevyužity a majitel, který si ze zdravého popudu koupil zavazadlo pro rovná záda, se teď kroutí pod tíhou na stranu jak paragraf. Zvláštní. Možná je to proto, že u nás máme "tašku" a "batoh". Na rozdíl od Francie, kde mají "sac" (tašku) a "sac a dos" (tašku na záda - batoh). Tak možná, že v pařížském metru cestující s batůžkem v ruce k vidění nejsou...

Podzimní úchylka

Na základní škole jsme měli kromě výtvarné výchovy ještě předmět s názvem pracovní činnosti. Z logiky názvu by vyplývalo, že na pracovních činnostech se bude jen tvořit a velmi kreativně se činit, nikoli však malovat a kreslit, tak je tomu přece na výtvarce. Vzpomínám si, že vždycky na podzim jsme sbírali barevné spadané listí a soutěžili o ten nejhezčí. A paní učitelka, aby nikomu neukřivdila a nezkazila ten krásný podzimní den, nakonec vyhlásila vítěze, což byli obvykle úplně všichni. Občas jsme pak listy lepili na papír, ony se pak ale pokroutily, protože nebyly vylisované. Oschly, popraskaly a dílo bylo na vyhození. Akorát se maminka zlobila, že nadělám drobky na koberci. Zábavnější bylo listy napatlat barvami a pak otiskávat na jiný papír. Bylo to príma, člověk si najednou mohl udělat fialové, modré nebo pruhované listy. Někdy spolužáci poučovali, že takové barvy přece listy nemají, ale mě se vždycky libílo, když byl výkres pěkně barevný. Spousta jich sice skončila pořádnou patlaninou, ale když ji maminka vždycky pochválila, hřál mě pocit dětského uspokojení dobře odvedené práce. Pak jsme také občas na podzimní procházce potkali kaštan a to byl konec. Když nikdo neměl idelitku, narvali jsme si kaštanů plné kapsy a pak doba vybalili celou sbírku, vyštrachali špejle a škemrali, ať nám do nich taťka udělá dírky, abychom si mohly postavit zoo...  

Pěkný barvený neupršený podzim je fajn. Ráno už je mrazivo, na trávě vrže pod nohama jinovatka a když dýcháte z hluboka nosem, za chvilku ho máte studený a červeňoučký jako klaunský nos. A pak to listí. Zase listí. Nejdřív je vymalováno na stromech, a pak, lísteček po lístečku, paleta padá a válí se na zemi. Právě tehdy přichází naše chvíle. Pěkně zvolna, co noha nohu mine, kráčet v té spadané nadílce. Ono to tak krásně šustí, občas zakřupe větvička, co se tam nachomýtla. Jako v prašanu se bariéra valí vpřed nejdřív před pravou, pak před levou nohou a pak zas a zas. Kroužit pod stromem, nechat sluníčko snažit se svými slaboučkými paprsky procpat poslední zbytky tepla skrz všechny ty navlečené vrstvy obečení, opájet se šustivým zvukem listí, který přebije umělé šustění šusťáků. Musím vypadat jako blázen. Jako starý pán, co hledá brýle, jen ve stoje a ne po čtyřech jako pejsek. Kdepak podzim je prima, když je pěkně. Když je vám pěkně.

Ve dvou se to lépe táhne

Dvě unavené nohy, dvě termosky s pitím, dvě trička s dlouhým rukávem a medaile za druhé místo. V zamlženém autě mi tepolměr ráno hlásil 5 stupňů. Obloha byla zatažená, ale zatím nepršelo, baječné! O něco méně báječný byl start, ztuhlým nožkám se nechtělo, jaká bláznovina vyrazit na pět hodin do takové zimy a nečasu. Místní na nás s horkou čokoládou v ruce koukali z tepla skrz kapky stékající po okně, někteří obdivně, jiní by si jistě nejradši zaťukali na čelo nebýt toho krásně teploučkého hrnečku, co krásně hřál do dlaní. První hodina závodu, stále ještě neprší. Není mi zima, ale terény jsou takové podzimní. Ta trocha bahna nás šuamvské krále nemůže vyvést z míry, ale listí a kořeny stejně kloužou. A já se tu pachtím do kopce. Zatracený průsek, ještě že je tam padesátka (kontrola za 50 bodů), jinak bych se tu takhle nepachtila. Je dvanáct a začíná pršet. Hm, a je to tady. Plesk, a další  a další. Kéž bych viděla něco jinéo než ty skvělé kapky na brýlích. Teče mi z nosu, kydá se na mě bahno. Nevadí, v cíli bude zas dobře. Bezva a teď jsem kde? Kontrola nikde, z toho vyplývá smutná realita - jsem špatně. Sakra. Tak třeba tudy. Aspoň je to z kopce. Ale do háje, chcete mi říct, že jsem se sem drápala proto, abych pak sjela a zase stoupala jinudy? Ach jo, chtěla bych potkat mapového prince, který by mě políbil... Nevadí, na kontrolu přijíždím z druhé strany. Lanové centrum, už vidím lampionek. Stojí tam auto a jsou tam lidé. To někdo v tomhle nečase leze po vysokých lanech? Vždyť to musí hrozně klouzat! V zápětí však i já lezu do sedáku a ve zmrzlých rukou držím karabiny. Speciální kontrola s úkolem, cvankout si ji můžu, ale lapmionek je až na konci lanovéch překážek. Oukej, ráda lezu po mokrém dřevě v dešti v spdčkách. Ale co, stejně můj výkon bude stát za prd, tak si to aspoň zpestříme. Asi mám línou, moc mi to nejede. Ikdyž, kouknu pod mapníkem na tachometr, rychloste není zlá, vlastně překvapivá, po pravdě... Tak nové kolo prostě chce jet, that´s it that´s all. Dvacítku vzdávám, zbývá hodina a půl do cíle. Jsem tam sice nakonec o chvíli dřív, bývala bych to stihla. Jenže rozhodování nikde nepatřilo do té kolonky "my strenghts". Jo, ve dvojici to je jiná. Aspoň se porádíš. A kousneš se, víc se vyždímeš. Tak snad příště. Sundavám zabahněné mokré oblečení a chumlám se do suchého. To je hnusně. Ale vývar do termosky byl prima nápad. U krbu už je dobře. Začíná další fáze závodu - filosofování nad mapou. Neřeším to, nahřívám si záda a popíjím čaj. Je to zvláštní partička, fajn blázni, stejná krevní skupina, tihle "orientální běžci na kole", jak nás údajně nazvala osvícená dívenka z mateřské školky... 

Mise Snickers

  

Všichni ji milují. Takové malé potěšení, když se nic nedaří, osladím si život, dám si Snickersku, karamelíček, čokoládička, trochu si zalepím pusu a popraskám sklovinu, jak je to sladký… Nikomu to neberu ani nebudu obhajovat svůj Snickers-postoj, ale jak jsem se poučila, jedna malá tyčinka vydá kaloriemi stejně jako tři banány. Pravda, během stovky na Králi Šumavy se ze mě počtem snědených banánů málem stala opice, ale přiznejme si, že tři banány není úplně standardní svačinkové množství. Avšak ani teď si nechci hrát na nutričního poradce. Jen pokud byste měli zájem,to by byla jiná! Kvůli jistému článku jsem musela zjistit, kolik toho energeticky vlastně ve Snickresce je. Což pro mě, anti-Snickersáka, byl trochu investigativní úkol. Vzhledem k tomu, že internetové zdroje se značně rozcházely, vyrazila jsem do terénu. (jak to zní akčně!) To byste viděli tu akčnost u nás v Tescu, kde nikdy nemají to ,co chcete. Proplížila jsem se do regálu sladkostí, sáhla pro Snickersku, ale místo toho, abych si ji hodila do košíku, jak to udělal chlapec, co prošel kolem, nebo abych ji nenápadně načórovala do kapsy, jak zřejmě pan securiťák, co mě nervózně sledoval, myslel, že udělám, jsem jen vytáhla mobil a začala do poznámek opisovat nutriční údaje z obalu. Nebudu vás s nimi seznamovat, zhodnotím to tak, že nic extra zdravého svému tělu Snickerskou nedopřáváte. Vaše volba… Každopádně moje mise nepokračovala žádnou honičkou po obchodě, jen jsem tyčinku vrátila do regálu a odešla. Z předchozího chování zcela nepřekvapivě se security chlapcem v patách. Přišlo mi to směšné, myslí si, že jsem něco ukradla. Ohlédla jsem se, usmála se. Byla to sranda, taky se smál. ale nebyl si jistý. Šel za mnou až z obchodu. Jela jsem do druhého patra po eskalátorech. Tam už za mnou nešel. Asi mě až tolik nepodezříval. Přišlo mi to celé legrační. Vlastně je štěstí, že si Snickersku nekupuji, to bych totiž o tuhle zábavnou sledovanou přišla.

Nakopni to a jedem!

„Jé, taky jede tam nahoru!“ Maminka tahala drobnou holčičku za ruku, aby mi nepřekážela v cestě. Milé. Supěla jsem do kopce. Poslední 3 kontroly. Odbočka doprava, zase do kopce. Louka byla rozmočená, vidlice se zavlnila a já se zhoupnutím přejela ďolík přes cestu. Konečně vidím lampionek. A teď honem do cíle. Orazit sběrku a pak finiš. Paráda!

„Jeďte tudy doprava, tam jezdí všichni!“ V parku byla nějaká horolezecká akce pro děti. A místní šéf, do půl těla, v sedáku, s helmou a cinkajícími karabinami se mi rozhodl začít radit. Do háje, nemůžu jen tak planě jet někam, jen proto, že tak jezdí všichni. Kéž bych tak věděla, kde jsem. Sakra!

„A první místo průběžně zatím stále drží Tereza Vrabcová s časem 47.29..“ Není možná, není možná. Netrpělivě jsem postávala u průběžných výsledků. Vítězství v kategorii od mě rozhodně očekávané nebylo. Že bych byla milým překvapením? Nakonec tak napůl. Úspěch veliký. Asi mé historicky nejlepší umístění. Druhé místo. Skvělý čas. Bedna. Paráda. Škoda toho postupu. Neuvěřitelné. Skvělý. Miluju kolo!

Musíte být trochu blázen, abyste vstával ve tři čtvrtě na pět, abyste pak zuřivě točil mapníkem v lese,  bušil nahoru krpály po kořenech, po kamení zase frčel dolu a snažil se nepřejet odbočku a zoufale ostřil do průseku, jestli tam není kontrola. Přiznávám, ale mě to zkrátka baví. Atmosféra vás pohltí, na startu vám pípá čas, zbrkle strkáte mapu do mapníku, rychle zorientovat, kde je sever, kde je mapový start, trojúhelníček, sakra kde je, točíte zběsile mapníkem. Už to pípá, start! Cvakání spdček, jedem. Mapový start, hurá na první kontrolu. Tudy, ne, ještě ta další. Báječný, delší přejezdový úsek, ukaž, co v tobě je. Kolo  se jako splašený kůň řítí lesem. Vytáhne mě všude, po kořenech, po kamení. Nenechám tě v tom. Jen mi řekni, kam chceš, nakopni to a jedem!