Představte si, kdyby někdo zorganizoval závody ve spěchání. Závodníci by museli spěchat po trati přestupu metra, třaba ze žlutého Můstku na zelený. Startovalo by se v době dopravní špičky, čímž by byl dostatek osob na trati zajištěn. A podmínkou ke startu by bylo zavazadlo, čímž by se účastnící rozvrstvili do mnoha kategorií. Nepochybně by se na trati objevily elegantní dámy na podpatcích s kabelkami, jak se tak říká, pod křídlem. Pánové kravaťáci by si to rádným krokem štrádovali davem a v ruce pohupovali kufříkem. Výjimkou by nebyli ani kačeři, lidé s kufry na kolečkách. Drnčící krabice by se proplátaly mezi lidmi, občas někomu překrosíme dráhu nebo nabereme rohem kufříku pod koleno, smůla, nevadí, jede se dál... Kabely s notebooky, nacpané kabelky a tašky přes rameno jsou specifický druh závaží, při pohybu se totiž rozkmitají a rozkývou a působí pak jako postranní beranidlo na rozrážení davu. Velmi hbitě si musí počínat pán, který jako číšník, co na podnose rozváží na kolečkových bruslích sklenky šampaňského, nese kolegyni do práce dort k narozeninám. Na kříž zavázaná krabice předsunutá do volného prostoru, občas vpřed, ale většinou nad účastnistvo, se bělá hlavami, které jako mravenci putují tunelem. Pak jsou tu batůžkáři, rozhodně nejpohodlnější a nejpraktičtější způsob přepravy zavazadla - na zádech. Ruce jsou volné pro potřebné manévry, rozrážení je nesportovní. Jako vzorní školáci se proplétají mezi bimbajícími kabelami a drnčícími kufry a mohou se směle vysmát všem, kteří budou večer kňučet, že je z narvané tašky přes rameno bolí záda. Protože záda jsou takové zapovězené místo lidského těla. Skoro každého bolí, skoro každý je má křivá a skoro každý z nich si jen stěžuje a pro z lepšení dělá kulové. Samozřejmě, kabelka je mnohem víc "chic and stylish" než batoh! Ale to ať si každý řeší po svém... Co mě jakožto pozorovatele sutěže překvapilo, byla speciální kategorie spěchálků batůžkářů, takzvaní ruční nosiči. Nenosí batoh, jak by bylo zřejmé, na zádech, ale v ruce. Hezky za poutko, které je nahoře. Popruhy bezděčně smutně visí nevyužity a majitel, který si ze zdravého popudu koupil zavazadlo pro rovná záda, se teď kroutí pod tíhou na stranu jak paragraf. Zvláštní. Možná je to proto, že u nás máme "tašku" a "batoh". Na rozdíl od Francie, kde mají "sac" (tašku) a "sac a dos" (tašku na záda - batoh). Tak možná, že v pařížském metru cestující s batůžkem v ruce k vidění nejsou...pondělí 17. října 2011
Batůžkáři
Představte si, kdyby někdo zorganizoval závody ve spěchání. Závodníci by museli spěchat po trati přestupu metra, třaba ze žlutého Můstku na zelený. Startovalo by se v době dopravní špičky, čímž by byl dostatek osob na trati zajištěn. A podmínkou ke startu by bylo zavazadlo, čímž by se účastnící rozvrstvili do mnoha kategorií. Nepochybně by se na trati objevily elegantní dámy na podpatcích s kabelkami, jak se tak říká, pod křídlem. Pánové kravaťáci by si to rádným krokem štrádovali davem a v ruce pohupovali kufříkem. Výjimkou by nebyli ani kačeři, lidé s kufry na kolečkách. Drnčící krabice by se proplátaly mezi lidmi, občas někomu překrosíme dráhu nebo nabereme rohem kufříku pod koleno, smůla, nevadí, jede se dál... Kabely s notebooky, nacpané kabelky a tašky přes rameno jsou specifický druh závaží, při pohybu se totiž rozkmitají a rozkývou a působí pak jako postranní beranidlo na rozrážení davu. Velmi hbitě si musí počínat pán, který jako číšník, co na podnose rozváží na kolečkových bruslích sklenky šampaňského, nese kolegyni do práce dort k narozeninám. Na kříž zavázaná krabice předsunutá do volného prostoru, občas vpřed, ale většinou nad účastnistvo, se bělá hlavami, které jako mravenci putují tunelem. Pak jsou tu batůžkáři, rozhodně nejpohodlnější a nejpraktičtější způsob přepravy zavazadla - na zádech. Ruce jsou volné pro potřebné manévry, rozrážení je nesportovní. Jako vzorní školáci se proplétají mezi bimbajícími kabelami a drnčícími kufry a mohou se směle vysmát všem, kteří budou večer kňučet, že je z narvané tašky přes rameno bolí záda. Protože záda jsou takové zapovězené místo lidského těla. Skoro každého bolí, skoro každý je má křivá a skoro každý z nich si jen stěžuje a pro z lepšení dělá kulové. Samozřejmě, kabelka je mnohem víc "chic and stylish" než batoh! Ale to ať si každý řeší po svém... Co mě jakožto pozorovatele sutěže překvapilo, byla speciální kategorie spěchálků batůžkářů, takzvaní ruční nosiči. Nenosí batoh, jak by bylo zřejmé, na zádech, ale v ruce. Hezky za poutko, které je nahoře. Popruhy bezděčně smutně visí nevyužity a majitel, který si ze zdravého popudu koupil zavazadlo pro rovná záda, se teď kroutí pod tíhou na stranu jak paragraf. Zvláštní. Možná je to proto, že u nás máme "tašku" a "batoh". Na rozdíl od Francie, kde mají "sac" (tašku) a "sac a dos" (tašku na záda - batoh). Tak možná, že v pařížském metru cestující s batůžkem v ruce k vidění nejsou...