Tak nějak na mě dýchly vzpomínky na Kanadu, otevřela jsem si blog a začla listovat v příspěvcích. Najednou jsem byla tak ráda, že mě tehdy osvítila myšlenka něco takového založit. Je to jako by si člověk listoval v hlavě, všechno to tam je schované jako v archivu. Občas trochu zaprášené, ale rozhodně ne prázdné a mrtvé. Vlastně mě až překvapilo, jak živě se mi všechno vybavuje, včetně veselých historek z podzimu 2008! Najednou mi přišlo škoda, že jsem poslední dobou tak zahálela a tak málo psala. Jsou to maličkosti, hlouposti, o kterých člověk často píše, protože je idí, zamyslí se, nemá je komu říct, a tak je napíše. Jenže já, huba ukecaná, bych pořád někomu něco vyprávvěla, o to spíš, že teď jsou i ty uši, které jsou tak laskavé, že mě poslouchají, a tak se na tolik psaného nedostává... Mrzí mě to, připadá mi to hezká vzpomínka a navíc psaním si to člověk tak jinak naformuluje, než když jen vychrlí zážitky ústně... Zkrátka, neberte to jako závazné, znáte mě, já se znám taky, ale dejme tomu, že budu psát častěji. Každodenní zážitky, postřehy, veselé historky a trudomyslnosti...(i když těch snad moc nebude, hlásím stoupající sinusoidu!)
