Dánové z modelíny

Dánové se rádi fintí, ale ještě radši se nafintí, ale pak dělají jako že nic. Trochu jako „ale vždyť játakhle vypadám od přírody“. Občas mi to přijde legrační. Jejich stylaření, které se někdy naprosto vymyká mému chápání. Slečny, co mají vlasy ledabyle vyčesané nahoru, stažené do jednoho velkého bobku, který jim trůní přímo na samotném vrcholku hlavy, a při chůzi se jemně natřásá, jako bambule na čepici. Do toho samozřejmě nesmí chybět šátek, teď už spíš šála. A to pořádná, žádné slušivé šálky naaranžované jen tak, aby zakrývaly výstřih v sáčku. Pořádně se zmumifikovat do huňaté vlněné šňůry, přechod mezi hlavou a rameny je bezpečně zamaskován, můžeme vyrazit.  Pánové, smějete se, viďte. Však ono vás to přejde, protože nemyslete si, že dánský chlapec může zůstat v modelování pozadu. Jen hezky držet krok. Takže…po pravdě jsem si původně myslela, že tenhle štajl je jen praktickou vychytávkou při jízdě na kole, zarvete si nohavice od kalhot do ponožek, pěkně je vyšponujete až do třetiny lýtek a hurá do sedla. Když jsem potkala pár takových modýlků na ulici, dobrá, zřejmě si zapomněli svůj cyklozlepšovák přepnout na „casual walking in the street“. Jenže ouha, pak si kráčíte nákupním centrem a proti vám si to šine rodinka s dvěma zbojníky, tatínek i oba chlapci nohavice v ponožkách. Otočím se a za sebou vidím partičku frajírků a kalhoty, co mají …nohavice v ponožkách. Že by se z praktického zateplovacího a neumaž-si-nohavice-od-kalhot-když-šlapeš stala móda? Evidentně. 

Nefalšovaní Dánové jsou přeci fešáci. Blonďatí, vyvonění stylaři, kteří si na svém vzhledu dávají záležet, ale zároveň tuto skutečnost rádi a často velmi úspěšně maskují. Trefně to shrnula jedna má spolužačka: „Yes, you are cute, but please, PLEASE, take your pants out of your socks…“

A protože jsem byla svědkem i pánské debaty hodnotící opačné pohlaví, vím, jak si Dánky vedou. Celkově docela zabodovaly, a navíc existuje teorie teorie, že slečny z Aarhusu mají hezčí zadky než slečny z Kodaně. Důvod? V obou městech sice jezdí na kole, ale v Aarhusu je víc kopců… Je fajn být z Prahy...

Důkaz

Z dálky vypadá jako heliport...

...a zblízka zase jako jezero...

..ale ve skutečnosti je to jen obyčejná louže. Jen taková dánská, slovy velká..vody tu mají dost..

A tomuhle tady říkáme "visual proof"...tenhle zrovna dokazuje, že i v Dánsku občas neprší, víte!

ZZZima

Stává se vám taky, že máte ráno spoooustu času, pořád spoustu času...a pak se najednou něco zvrtne a vy nestíháte? Mě totiž běžně. Naposledy v pátek ráno. Chňapla jsem rukavice, zapnula bundu ke krku a už už jsem měla nakročeno, když slyším Johanino varovné "ou, právě tam začalo děsně pršet". Kouknu z okna svého pokoje. Obloha je modrá. Ne, neprší. Kouknu z okna v pokoji na druhé straně. Šedivo a skutečně se něco kydá na sklo. Ale počkat, to není déšť Spěchám k oknu. Odhrnu závěs a kouknu na stůl, co nám stojí pod okny. Neprší, sněží! Je to sníh. Na stole je maličký bílý poprašeček, jako by ho někdo pomoučil jako vál před válením těsta na perníčky. Paráda. Ranní jinovatka, co mi při běhání křupala pod nohama, hlásila, že už nám to ťuká, ale že to bude taková rychlovka? Vytáhla jsem svou oblíbenou čepici. Těšila jsem se na ní. A vida, už přišel její čas.

 Sníh hnedka roztál, i z jinovatky zbyly jenom kapičky rosy. Ale nevadí, mrazivo bylo i tak. Klidně zima, klidně mráz, jen prosím žádný usmrkaný podzim. Studený vítr mi foukal do tváře, takže jsem do školy přijela trošku jako Marfuška. Ale celý den jsem měla dobrou náladu, protože bylo hezky a hlavně protože sněžilo!
Zato dneska ráno, neuvěřitelný úkaz, druhý den po sobě vykukovala mezírkou v závěsu modrá obloha. Dámy a pánové, omluvte mě, ale v tomhle počasí se přeci nechodí plavat. Když jsem viděla tu jinovatku, vytáhla jsem teplejší běhací kalhoty,došlo i na rukavice a jen co jsem vyšla ze dvěří, ještě že tak. Pára stoupala od pusy jako z komína lokomotivy. Je fakt kosa, říkala jsem si, když jsem čekala, než se načte GSPka na sporttesteru. A pak už jen zmáčkla start, rozběhla se a ...bylo to skvělý.. my Saturday morning run to make my day... Vážení, tohle je štěstí. Bylo krásně, bylo mi krásně, vám by ze mě jistě bylo krásně a to všechno bylo uvnitř jako bomba, prostě jesm musela běžet, musela jsem se smát, je mi ukradený běžecký styl, jsou mi fuk časy a mezičasy, chci běžet, pořád dál a dál, roztáhnout ruce, nechat vítr foukat do tváře, slyšet křupat jinovatku, šustit listí a do toho všeho slyšet svůj dech, cítit se volně, jako pták, letět, tohle je svoboda, tohle je štěstí, tohle je láska... Jsem blázen a je mi to jedno. Asi jako všem bláznům. Chtělo se mi smát, a tak jsem se smála. Od ucha k uchu, jako cvok. A běžela jsem dál a dál a dál a nikdy nechtěla zmáčnout tlačítko "stop"... Měla jsem čas, měla jsem skvělou náladu, myslela jsem na to všechno štěstí, co mám a ..přála bych vám to zažít. Běžet a být šťastná...

O psech a lidech

A je tu. Přišel plíživě, pomalu, skoro jako by chtěl předstírat, že tu není. Když jsem v srpnu listovala vytištěným programem na tento semestr, deadline čtvrtého videa byla nedosažitelná hora někde v dálce na horizontu. Teď je konec října. Včera nám počítač slavnostně vyplivnul DVD s dalším, tím čtvrtým, videem. A já si jen vzpomínám na Kanadu, kde se od druhé půlky roku říkalo: time flies…enjoy! Tak jsme si to vzal k srdci a s pohodovou partičkou se zahryzli do pohodového tématu na poslední výtvor před naším semestrálním výstupem na Everest: krátkým dokumentem.

Děti a psi, roztomilé vždycky, dvě témata, která fungují vždycky, jak pravila Kate. S tímto tvrzením v hlavě jsme rozjímali nad dalším tématem a brainstormingově stříleli na všechny světové strany, co nás napadlo. A když se debata začala zvrhávat absurdním směrem, do psích oblečků a salónů, vesele jsme pokračovali, nikdo ale zatím netušil, že se náhodné vtipkování o psím businessu nakonec přeci jen přehoupne v reálné téma. Už jsme ji viděli, paničku, co nacpe svého nadýchaného huňatého psíčka do krajkovaného overalu a odcupitá si to s ním do salónu psí krásy, kde ňunísek dostane komplexní kúru, od masáže přes mydlinkovou koupel s levandulí, šampon i s kondicionérem, fénování, stříhání v nejnovějším psím stylu, natáčky, mašličku do vlasů, vyčistit ouška, navonět za krkem, snad ještě nalakovat drápky a trochu rtěnky na čumáček..absurdično! Ukázalo se však, že ačkoli psích kadeřnictví a hýčkacích studií je v Aarhusu dokonce osm, většina z nich není ochotná spolupracovat s kamerou. Co se dá tedy dělat, půjdeme na to jinak. Pokud jste to totiž ještě neslyšeli, existuje cosi, čemu se říká „dog dancing“…kdo ví, jak tomu říkáme my u nás, nazvěme to psí tanečky. Ano, každá holčička jako malá chodila na gymnastiku a na tanečky. Tak proč ne pes, že?...  A do toho ještě sehnat psího psychologa, který se nám k tomuhle nějak vyjádří. Pravda, pak už se jen můžete přesvědčovat, že se vám tahle šílenost nezdá, že opravdu hraje hudba, že pes opravdu předvádí jakési kreace, pravda, není to tango nebo valčík, ale co byste od těch čumáků chtěli… Do toho všeho vám na první pohled poněkud alternativně vyhlížející psí psycholožka tvrdí, že tahle švanda je pro vašeho hafíka navíc zdravá, ve zverimexu narazíte na psí společenské hry jako twister nebo šachy a na internetu narazíte na obchod s psím oblečením, o kterém sami sebe raději přesvědčujete, že si právě prohlížíte katalog oblečků a šatiček pro panenky…věděli jste třeba, že existuje třeba župan pro psy?... Tohle všechno splácněte dohromady a voilá, tady je naše video:

http://www.youtube.com/watch?v=sTAxnzUbfVg&feature=youtu.be

Mimochodem, pro absurdičto na entou, koukněte se na puppyangel.com… Při pohledu na Cinderella dress jsem neměla slov. Same, neboj, jako haloweenskou dýni tě převlékat nebudem. A z psích tanečních by tě asi vyhodili. Dobře sis to vošéfoval!

Pohled do špinavého hrnce

Možná jste jako malí také měli takový ten plastový bryndák s korýtkem. Během jídla se vždycky pěkně zaplnilo, takže když už byla mistička prázdná, vždycky ještě trošku zbylo právě v tomhle korýtku. A maminka to uměla tak hezky vyškrábnout, ani drobeček, ani kapka nepřišli nazmar. Pak jste se možná začali lžičkou ohánět sami, ale stále pod dohledem, jistě. Žádné kydání vedle, žádné patlání a nimrání se v jídle, to jinak uletí papáníčko! A na konci, samozřejmě, pořádně vyškrábat. Podle toho se přeci pozná, jak pěkně šprček papá. Ti, co za vyškrábané považují umatlané stěny a spoustu kašičky nechané na dně, s těma to nepečeme. Hezky čistou misku, žádné oplachování a hned může jít do myčka, aniž byste se museli bát, že vám ucpe sítko na odtok.

...že je to jasné jako facka? Proč se s tím vlastně zahazuju?...

Pravda, je to možná banalita. Možná je to přehánění, detail, který nic nezmění. Ale tu PET flašku taky dojdu vyhodit do plastů, i když je popelnice o dvacet kroků dál a nemyslím si, že tím zachráním svět... A bohužel, i v tak enevironmentalisticky zfanatizované zemi jako je Dánsko jsem již několikrát byla svědkem absurdního plýtvání, vyhazování jídla, netřídění odpadků a lhostejnosti. Je to zarážející. Smutné.

Nevyškrávaný zbytek poletí do záchoda, a pak hurá pod nekonečné proudy vody.. jalo by to u teflonu bylo třeba... Škoda slov...

 Asi s tím nic nezmůžu. Zbytečné se vztekat. Ale když vidíte, jak mezi odpadky sviští jídlo jen proto, že ho někdo zapomněl v lednici. Ou, sakra, chybička se vloudila. Hm, to je mi pěkné, škoda, že se nevloudila i taková chybička, že bdueš třeba zítra ohladu. Ne, dobře, nechci být hysterka. Nechci být ten hnusák a puntičkář, co chodí a kontroluje, jestli je kelímek od jogurtu dostatečně vyškrábaný..Jen nesnáším plýtvání... A když do koše letí ohryzek, který je víc jablko než ohryzek, nebo když voda teče proudem, ale dotyčný se vykecává a špinavý talířek se rozhání tak možná nad dřezem. Nebo..abych se vrátila ke svému příkladu na začátku, když někdo neumí ani pořádně vyškrávat hrnec. Dobrá, na táboře, když máte velký hrnec od lepkavého (ale nepřipáleného, jiný se totiž u nás nedělá!) porridge, ještě chápu. Ale doma, nerezové nádobíčko? Teflon všude? Do háje, come on, nidko přeci nemá takový hlad, že by tu minutu déle nevydržel. A když jsme u toho, možná jen o lžičku víc, což není moc, ale kostička čokolády oproti celé tabulce je taky prd, a kolikrát byste si smlsli i na tom malém kousku?

Uznávám, že osvěty o plýtvání a vyhozování jídla a šetření vody a energie a tak, je miliony. Ale evidentně stále ne dost na to, aby se někteří nejmenovaní jedinci vzpamatovali. Jako vděčné téma si ho pro jeden projekt vybrali hned dvě skupinky. Tady je jedna ukázka z produkce našeho holandského tria: Esther, Marieke a Yoeri. http://www.youtube.com/watch?v=PPv9wPo2y2Q&feature=youtu.be

Ale nebojte, nebudu kontrolovat, jestli jste kelímek pořádně vyškrábali, když ho vyhazujete do koše. Ostatně, je to váš boj. Vaše peníze. Ale jestli to děláte, prosím, neříkejte mi to....

Bananas and pasta

Možná jsem tohoto dojmu nabyla nějakým nedopatřením, ale čínská polívka je, zaostřeno na cenu, takové studentské jídlo. Osobně jsem nikdy nepatřila k těm, co mají zmapované, kde je krevetová nejlevnější a jaké hovězí je nejpálivější, zvlášť když tam vylijete celý pytlíček toho podivného olejíčku.

 Ale i tak, čínská levná polívka je prostě pojem. Nikoli však mezi dánskými studenty. Proč, to pochopíte hned jak zabroustíte v obchodě do regálu s těstovinami a nudlemi. Taková čínská polívka vás totiž ani zdaleka nevyjde nejlevněji. Pravda, milionářem být nemusíte, ale když se člověk aspoň trošku zamyslí nad poměrem cena:výkon:čas, kolem a kolem, české studentské tradice musí jít stranou. Takže po čem že tady sáhnout? Zkuste to hned vedle: těstoviny. Ty frčí spolehlivě kdekoli a kdykoli. Nedovedete si představit, kolik povzdechnutí slyšíte po sedmé hodině v učebně, kde od ráda tvrdne partička editujících studentů, kteří s kručením v břiše nemyslí na nic jiného než "pasta" nebo "oh, when I will get home, I will make pasta"...Jenže s editování jsme teprve v půlce, tohle bude ještě na dlouho. Takže ti, kteří nechtějí umřít hlady (nebo neholdují pamlskům z blízkého McDonaldu) vytáhnou další místní studentskou zbraň: banány.

 
Levné, chutné, zdravé, syté, sladké, přenosné, ready-to-eat, co byste dalšího chtěli? A tak není výjimkou, když z tašky vytáhnete ne jeden, ale hnedka tři. Pravda, nenarolují je do sebe hnedka najednou, takoví opičáci tady zatím nejsou. Ale možná to je jen další level. Zkrátka jak pravila jedna spolužačka: heslo studentskéh jídelníčku v Dánsku: pasta pasta pasta and bananas bananas bananas!

Nezáleží, ale vlastně záleží

Už se vám někdy stalo, že na otázku „Jak dlouho tu budete?“ začnete odpovídat, že tu pořád prší, fouká, je ošklivo a to je depresivní?

Bylo půl páté, přesně hodina a půl od začátku mého marného IT boje s nefungujícím routerem. Připadala jsem si jako zoufalec, to už opravdu potřebuju osobního IT asistenta 24 hodin denně? Achjo. Odpojila jsem všechny dráty, zaklapla počítač, dopila čaj a šla se chystat. Nejvyšší čas. Nejvyšší čas učinit nesmělý, ač navenek sebevědomě vypadající, pokus prokázat, že jsem ty pondělky a středy během posledního měsíce nejezdila z kopce a v noci ve tmě do kopce zbytečně. Že ty víkendy snahy o polohlasné vyluzování zvuků podobajícím se dánské výslovnosti, nespláchnu do záchoda. Podívala jsem se na pozvánku, kterou jsem držela v ruce. Opravdu to tam je, nezdá se mi to. Kouknu ven, prší. Brr, o kolik by bylo příjemnější už dnes nikam nechodit. Ale co se dá dělat. Aspoň že tam je to z kopce... Hodila jsem dopis a pozvánkou do tašky, zkontrolovala ještě jednou, že mám s sebou poznámky na všechna témata, a vyrazila jsem na svou první zkoušku z dánštiny...

Výjimečně se dnes nemusím škrábat až do pátého patra. Aspoň něco. Na chodbách míjím bezradně vyhlížející tváře, soucitně se pozdravíme, ale pak si jde každý po svém Před třídou sedí trojička vydeptaně vyhlížejících spoluobětí této ždímačky..evidentě se také rozhodli ze semestru vymáčknout úplné maximum a upsali se k tomuto bizarnímu jazyku. Pravda, o nic nejde, říkám si. Snažím se sama sebe přesvědčit, ale závěr je vždycky stejný: občas je fajn umět se vykašlat a nestresovat se z věcí, u kterých o nic nejde. Měla bych si to užívat, kolikrát s emi poštěstí jít na zkoušku, kterou když neudělám, vůbec nic se nestane? Ale vy lhostejníci, podívejte se na to takhle: čas jsou peníze..klišé, ale bohužel pravda..a u mě to platí dvojnásob..možná ne tady v Dánsku, kde se jen málokdy stane, že se mi v diáři na víkend překrývají dvě až tři akce, ale jinak běžně. Takže to vidím takhle: oukej, investuju čas do dánštiny, dvakrát týdne dvě hodiny, plus domácí úkoly, plus samostudium, plus čtení tří knížek, plus poznámky a slovíčka, ano, dělám to dobrvolně, nestažuju si, ale do háje, když už jsem do toho dala tolik, němělo by to mít nějaký výsledek? Nedá to mu ten výsledek ten pravý smysl? Dá. Takže oukej, sice nejsem zelená jako před zkouškou u pana Moravce, ale že bych se cítila "parat pa taler dansk", to úplně ne.

Katy z Filipín pročítá poznámky. Vzhlédne a hlásí, že se po mě ptala paní z támhketěch dveří. Kouknu na hodinky. Podle rozpisu bych měla jít na řadu až za dvacet minut. Ale nevadí, zaťukáme a uvidíme. Otevřu dveře. Za stolem sedí dánská dáma. Prý tu byla po mě sháňka? Odpovědi se mi dostává z úsměvavých úst dosyta, bohužel pouze dánsky, ale pochopím, evidentně správně, že mám počlat venku. Posadím se na pohovku vedle ostatních. Ještě ani nestihnu vyndat poznámky, že si je ještě projdu, a paní vykoukne a juká na mě. Dobrá tedy, tomu říkám pojedeme naostro. Tak tahle paní se s tím opravdu mazlit nebude. Anglicky určitě umí, ale vesela na mě chrlí všechno dánsky. Ale pořád to vstřebávám, evidentně správně, zatím žádné faux pas. Vytáhnu si poznámky. Na stole je rozložených 5 papírků. Všechny až na dva uprostřed jsou červené. Pochopím, že si mám vybrat jeden z těch dvou zelených. Otočím ho a čtu podivné slovo na E, už s ho ani epamatuju. Každopdáně dostávám další pokyn, vybrat si jeden papírek zleva. Je na něm jednička. Dáma se usmívá, vida, vaše téma je  "min praesentation". To jde. Nalistuju poznámky a už už se nadechuju, že byc začala, ale paní naproti vesela zašvitoří nenene, žádné poznámky, půl minuty se na ně můžete podívat, ale pak stranou. A s úsměvem mi zamává před nosem budíkem. Dobrá tedy. Když bych věděla, jak to říct dánsky, upozornila bych ji, že nám bylo řečeno, že můžeme mít v bodech poznámky s nejdůležitějšími slovíčky, ale bohužel jsem nebyla tak pohotová. Takže vlastně štěstí, že mám jen prezentaci a ne knížku... Odkládám poznámky. Píp píp. Budík nastaven Bomba tiká. Bouchne to za 3 minuty? Za pět? Soukám ze sebe jednu větu za druhou. Pak ale hup, otázka. Předpokládaný a očekávaný monolog se mění v konverzaci. Dobrá, tak rozhovor a interakce se tu taky neměla předvádět, podle instukcí jsem měla jen mlít a mlít poždaovaný čas. Evidnetně ne. Trochu se u toho potím, ale více měně zvládám poměrně pohotově reagovat na její otázky. A v zásadě to i dává smysl. Sice občas trošku škubne obočím nad mojí výslovností, trochu jako "myslíte tohle"?... ale jinak snad v pořádku.  Připadám si jako v kotli, ždímu ze sebe primitivní větičky. a pak to přijde, perla celého hovoru. Otázka. Váhám. Odhaduju, co by to mohlo znamenat. Řekla to tak rychle. A teď na mě kouká, musím odpovídat. Nezírej tak tupě. Kouká. ven z okna. Jo, to bude ono. A hned mrskám odpověď, že tu prší a fouká, že to je depresivní... Tváří se zmateně. Opakuje otázku, pomalu, tentokrát s důkladnou artikulací. Počkat, počkat. Vy myslíte jak dlouho tu ještě budu? No jsem tu jen na semestr, vystřelí ze mě. Konverzace pokačuje, jako by se nic nestalo. To, jaké faux pas se mi povedlo, mi úplně došlo až když bylo po všem. Zatím ještě nepolevujeme, potíme se dál. Poslední otázku protnulo zvonení budíku První část je za námi.

Losuju si obrázek. Na fotce je maminka s dcerou, vypadá to, že obědvají na zahradě. Zkoumám obrázek. Paní zkoušející mi ale zasemává před nosem budíkem. No tak pčkat počkat, říkali, že máme minutu, abychom se podívali na obrázek a přemýšleli o otázkách. Dobrá tedy, kulový, tak tedy...píp píp.. to je hodně zvostra.. Střílím otázky jako kulomet. Nepřestat mluvit. Hrát si na zvídavou. Chci vědět všechno. Dochází mi síly. Nejsem sprinter. Přemýšlím. Ticho. Neodvažuju se na ní podívat. Nabíjím a zase střílím další otázky. Budíku budíku, kdepak si... píp píp.. Tak to bylo o fous. Cítím se vyždímaná do poslední kapky. Slova díku za pěkný rozhovor a úsměv zkoušející skoro nevnímám. A než se naděju, vyplivne mě to před dveře na chodbu.

Vydechnu. Tak tohle byla rychlovka. Vstřebávám to pomalu. Napadá mě tisícovka mnohem lepších a vhodnějších věcí, které jsem mohla říct. Pozdě. Ale zas tak špatné to snad nebylo. Nevím, jaký z toho mám mít pocit. Asi ze všeho nejlepší je ten pocti, že to je za mnou. reprezentativní výsledek to nebyl, ale na projití by to mohlo stačit. Uvidíme. Hupkám po schodech dolů. Stále prší, Nevadí. Cítím se najednou o tolik lehčí. Pravda, trochu bláznivé srovnání, cesta sem mi trvala 25 minut, cesta zpátky do kopce bude tak 30 min, vlastní zkouška byla hotovka ani z ne za 10 minut. To zní fér, co? Ale víte, mě je to teď už trochu fuk. Šinu si to do kopce. Vážení, právě se vracím z ústní zkoušky z dánštiny, prapodivného jazyka, který se učím dva měsíce... to by mohlo hovořit samo za sebe, ne?

Podzim pod mikroskopem

Jsem v Dánsku. 

A tak není překvapivé, že se v půlce října člověk probouzí už připravený na to, že opět prší. O kolik je to jednodušší. Nemusíte přemýšlet, jestli si vezmete kabát nebo sako, protože mezitím, co se konečně rozhodnete a přichystáte si to, začne pršet, takže si stejně berete nepromokavou bundu a výsledkem z toho všeho je opět jen ztráta času. Zkrátka se naladíte na místní vlnu, a v hlavě se vám přihrádka nadepsaná „podzim“ začne plnit stereotypními výkřiky jako „hnusně“, „zima“, „déšť“, „deprese“, „šedivo“, „vítr“, „nechce se mi ven“…   

 Ráno jsem jela plavat. Nepršelo. Zatímco jsem se máčela v bazénu, přišel šplách, ale když jsem se vracela, zase nepršelo. A najednou jsem měla pocit, jako by ta kontrolka začala blikat. „ERROR!“ Skutečně. Nepršelo, nebyla zima, nefoukalo… a mě se chtělo ven. Brouzdat se barevným spadaným listím a poslouchat, jak to šustí, natrhat jeřabiny a navlékat je na nit jako korále (ehm, nemám ani jehlu, ani nit, takže nic), trhat šípky a kreslit s nimi na chodník a ohánět se slůvky „přírodní barvivo“, ťupnou šnekovi na růžky a sledovat, jak mrštně zmizí do domečku, chtít najít čtyřlístek, ale předem vědět, že dřív než ho najdu, přestane mě hledání bavit, čutnout do shnilého jablka, ale ouha, rozkydlo se na botě, tak honem ošubrovat o trávu nebo umýt botku v kaluži… Bylo mi veselo, že neprší a že je vlastně docela pěkný podzimní den, i když sluníčko se schovávalo za mraky. A zároveň mi někde uvnitř ale bylo taky trochu smutno a prázdno. Chtělo se mi běžet. Naplnit to prázdno pěkně až po okraj, a pak do sebe celou tu sklenici kopnout jako panáka. Třeba bych tak napravila reputaci, která tu mým absentováním na většině párty není právě „po česku“. Ještě že existují takové vyprošťováky…

A tady je troška dánského podzimuskrz hledáček fotografa amatéra...

 

..dánská růže, speciální odrůda, co kvete i koncem října...

...ooooorienťák...

...někdo ho jako ohryzek zahodil a už s rozkládá, minule mělo ještě přední kolo...

...bahno nebahno, déšť nedéšť, dánská jistota je tu vždycky: kolo...