Kodaň v tryskáči

Představte si raketu. Nebo možná spíš tryskáč. Nastoupíte do něj a vyrazíte se prolétnout ulicemi Kodaně. Zhruba tak by se dal shrnout náš dvoudenní výlet za Malou mořskou vílou. (kterou jsme nakonec ani nestihli vidět...)

Kodaň a její avárničky na nábřeží kanálu...

Je ráno, krásných 4:30 a budík vesele drnčí odložený na stolku vedle postele. Vstáváat a cvičit, jak by řekli králíci z klobouku. Ale řeknu vám, jsem velký blázen, ale tenhdy jsem ráno běhat nešla. Radši zkontrolovat všemožné nabíječky, zhasnout, zamknout, vyhodit odpadky, nasedáme na kolo a frčíme tmou na autobus. Přijíždíme akorát na čas, digitální hodiny na věži hlásí 6:30. Zamknout kolo, tentokrát jsem nezapomněla ani na pláštěnku na sedlo. Je 6:32. Řidič vtipkuje s postávajícími rozespalými kuřáky. Cestující nastupují, zabírají nejlepší místa a ospale si chmoustají šálu pod hlavu, aby se jim o okýnko lépe opíralo. Jako by si chtěli nechat dozdát sen. Je 6:36. Kde je ten Felix. Začínáme být s Annou trochu nervózní. Přešlapujeme u hromady z tašek, stativu a mikrofonové tašky. Řidič posměvačně kouká na hodinky a s úsěvem od ucha k uchu hlásí "9 minut do odjezdu". V 6:40 jsme nevydržely, voláme. Vyzvání, ale nikdo to nebere. Pojedeme bez něj? Má kameru, rozhovory nenatočíme. Co budeme dělat? Je 6:42. Naložili jsme věci do zavazadlového prostoru. "Tři minuty", hlásí řidič. Jako by na hodinky koukal ostentativně. Je nám jasné, že tenhle pán čekat nebude. Do háje, Felixi, kde jsi? Rozhlížíme se vpravo vlevo, skenujeme každého cyklistu, který prosviští kolem. Ani jedna z nás si nechce připustit, že jedem natáčet bez kamery.. a bez  Felixe. Je 6:45. Nedá se nic dělat. Naposledy se rozhlížím. Stojím na prvním schůdku v autobuse, když se zpoza rohu přiřítí ..Felix. Yes, good job! Naprosto vyřízený, upocený, rychle beru jeho kolo, cvaknu ho zámkem k nejbližšímu sloupku, snad ho tam ještě najde. Honem naložit věci a nastupujem. Když se autobus dal do pohybu, na hodinách přeskočilo 6:46. Trošku drámo, ale jsme všichni. A Felix má za sebou osobní sportovní rekord. To máte těžké, když si doma necháte peněženku. A nechci rejpat, ale kuřákům se to nevalí úplně ideálně, zvlášť pak do toho kopečku, co musíte vyhupkat před radnicí. Chudák, chvilku neměl slov, pak byl schopen pár vyčerpánípodrtrhujících výrazů ve francouzsštině a angličtina mu naskočila až po pár minutách. Není nad adrenalinové probuzení, že...

...loďky v přístavu...

Vážení cestující, vítejte na palubě, ale moc se nám tu neuvelebujte, za pět minut najíždíme na trajekt. Začíná svítat, když se loď dává do pohybu. Pápá, Aarhus, see you later. Budovy se vzdalují a vzdalují, až zmizí úplně. Před námi moře, za námi moře, vyvalujeme se na luxusních sedačkách. Pak přijde čas na snídani a než se nadějem, už nám zase dánsky hlásí, že se máme vydat na paluu autobusu. Jako na autodráze vyjíždí z lodi auta narovnaná jako brambory v řádku. Nakonec se vyšine i náš bus. Vítá vás Sjaeland, smažíme to na Kodaň. Chvilku sleduju krajinu míhající se kolem, moře a placka, ale pak mě omluvte na chvilku i zdřímnu...

...kola všude...

Probouzí mě kapky bubnující na sklo. No to snad ne, i tady pořád prší? Naštěstí než se vzpamatujeme a seženeme mapu města od velmi milého pána na informacích, déšť ustává. Obsazujeme kavárnu,vytahuju notebook a datlím otázky na první rozhovor. Pau už jen googlemaps forever, hurá za mistrem z Danish cancer society. Ulice jsou plné cyklistů, překvapivě, Dánsko jsme opravdu neopustili. Oproti malému Aarhusu na nás najednou dýchá město. A já si jen vzpomenu na kanadské konstatování, že jsem "une fille de la ville". Bohužel, na velké rozjímání není čas. Ačkoli euforie z prvního úspěšného rozhovoru k tomu láká, nekončíme. V našem maratonu jsme teprve na desátém kilometru. Přesouváme se na půdu WHO, kde nás v převytopené recepci vítá usměvavá slečna, dostáváme cedulky "visitor" a za chvilučku už nás vyzvedává asistentka naší "tobacco control expert" odbornice. Nadšeně natáčíme všelijaké cigaretové plakáty a výstražné nechutné obrázky. Jojo, začíná to být obsese. Skoro si říkám, jestli jednou budu zase schopná jít po ulici, aniž bych skenovala dav valící se proti mě a hledala kuřáky nebo cigaretu jako chytači zlatonku ve famfrpálu. Doufám. S nekonečnými díky se loučíme s velmi ochotnou odbornicí a velmi pozitivně a úspěšně naladění opouštíme areál. Yes, good job. Radost nám kazí jen nejasná představa o zítřku.

...kotvící plachetnice...

 Hladový Felix a wifi, jednoduše dva v jednom, takže zanedlouho kotvíme v Burger Kingu. Zaspamováno, prosím prosím, zavolejte nebo odpovězte, potřebujeme vás, zítra rozhovor, please let me know. A teď už můžeme jen doufat. A mezitím vyrazit trochu se porozhlédnout po městě. Turistika s kamerou, stativem a mikrofonovou taškou a všemi věcmi vskutku není to, co bych vám doporučila. Ale když nemáte na výběr, co se dá dělat Holt musíte oželet fotografování a snažit se z té poloprázdné tuby vymáčknout co nejvíc. Dvě hlavní náměstí jsou zrovna uzavřená. Kanál se zdá obrovský oproti malému "potůčku" v Aarhusu. Lidé korzují přístavem, kupují si zmrzlinu, voní tu pražené mandle, vafle a palačinky, asi spíš náhoda než místní specialita. Kroužíme městem, do hostelu dorazíke uťapkaní, ramena otlačená od popruhů z kamery a stativu, nenadšení, trochu nanicovatí a hlavně nervózní o zítřejších schůzkách. Žádné odpovědi z ministerstva, žádné odpovědi od psychologa, stále nám chybí sehnat odborník na chování spotřebitele. Scházíme se s ostatními, nejvíc frčí otázka "Jak jste a to s projektem?"...ale pak si i tak snažíme trochu vyhodit z kopýtka, jak rádi říkáme "explore the city a bit". Vyrážíme do Christianie, jedné z turistických "must see". Je tma a všechno vypadá trochu strašidelně. Jsem unavená a vlastně jsem docela ráda, když se ulicemi vracíme do hostelu a já se s nadějí v zítřejší "good news" zavrtávám do rozvrzané postele...

...a voda teče...

Probouzíme se do chladného kodaňského rána. Velký den pro naše spolubydlící, pár Američanů, kteří mají
svůj den "ano". V Dánsku totiž, jak jsem se dozvěděla, stačí pro cizince jen třídenní pobyt v zemi a už tu mohou mít svatbu. A tak tahle podivná dvojka vyrazila, zakempovala v hostelu a ráno se začala štajlovat a parádit a pak hurá na radnici. Trochu legrační, trochu podivné, trochu stylové, každopádně gratulujeme. a velice nás těší, samozřejmě, že jste si jako líbánkovou destinaci vybrali Prahu. Loučíme se a trochu zoufale vyrážíme na ministerstvo. Proťapkáme město, vysedíme ďůlek na wifi v BurgerKingu, provoláme spoustu minut, nicméně výsledek nikde. Kde se stala chyba? Je mi na nic. Něco mezi zklamáním, vztekem, zoufalstvím, smutkem, lhostejností... ale naděje přeci umírá poslední, ne? Doufám. Co jiného mi také zbývá. Opírám se o okýnko v autobuse, venku se míhají ulice. Lidé spěchají sem a tam. Připadám si jako ve filmu. Začíná pršet. Nashle drahá Kodaň, snad tě lépe poznám někdy příště.. Dánsko. Placka. Krávy. Moře. Pole. Krávy. Placka. Déšť. Dánsko. ...jojo, Dánsko...

...a občas svítí i sluníčko...

Loď se houpe. Na záchod se motám jako opilec. Nechápu, jak servírka mohla nést sklenici po okraj plného piva a neubryndnout ani kapičku. Venku je tma jako v ranci, podle zákona schválnosti určitě prší a nás čeká ještě minimálně půlhodinka cyklistění do kopce. Tak, Aarhus, zase zpátky. Byla to rychlovka. Jako když projedete prstem přes plamen svíčky. Šup sem a zase zpátky. Když to uděláte rychle, nic neucítíte. Že to pálí, zjistíte jen když se napoprvé trošičku zastavíte, zpomalíte..

Sfoukávám svíčku a zavírám oči. Jen ve snu může být všechno podle vašich představ... So see you next time, okay?

...tak taková byla naše rychlonávštěva Kodaně...

Pozn. fotografie made by Anna, publikovány s jejím svolením :)