Tak jsem včera zase zmokla Pořádně. Představte si to asi tak, jako by mi nejprve někdo sebral kalhoty, namočil je do vody pěkně až po knoflík, možná nechal trošičku odkapat, aby se neřeklo, a pak mi je vrátil, voila slečinko, zde jsou kalhotky s kapsami exklusivně pro vás. No paráda. Vešla jsem do sucha a tepla nákupního centra. Litovala jsem, že se neumím otřepat jako Samík. Ohlédla jsem se. Dobrý. Loužičky za sebou nenechávám, vsakovací schopnost (určitě nějaká taková fyzikální veličina existuje) na jedničku. Škoda, že si musím přitáhnout pásek, abych nacucané kalhoty neztratila. No nic, to uschne. Sice asi za dlouho, ale co, aspoň že tady vevnitř neprší. A jak to tak vidím, skutečně je nejvyšší čas pořídit si nepromokavé kalhoty. Vozit s sebou o litr až dva navíc nacucané v kahotách je možná fajn trénink, ale co se týče komfortu, je to dosti spekulativní... Tak jdeme na to.
Představte si nákupní centrum. Teď to samé nákupní centrum v sobotu. Do toho všeho deštivou sobotu. A navíc ještě podzimně prázninovou pro místní školáčky. Na to stačí jedno slovo: davy. Rodinky s dětmi se šinou od obchodu k obchodu, skupinky kamarádek a kamarádů se potutelně chichotají a pubertálně pokukují po skupinkách opačného pohlaví. Když se ale pohledy setkají, honem pryč, a tak celá partička rychle zapadne do přeplněného obchodu s oblečním. Mrňata soustředěně lížou zmrzlinu a vesele si to štrádují chodbou, zatímco maminky opojené voňavou kávičkou a dortíčkem si zybrané do rozhovoru ani nevšimnou, že jim ratolesti mizí v nekonečném proudu nákupuchtivých kolemjdoucích. Ti o trošku starší, co už vědí, co a jak, tahají tatínky z rukáv, říkajíc si o pozornost. A když to jinak nejde, vyrazí na průzkum trhu sami. Za chviličku už mají vybranou ne jednu, ale hned několik haloweenských masek, už jen tatínku, oslíčku, otřes se. Lhostejné pohledy špuntů narvaných do nové zimní kombinézy jsou k nezaplacení, stejně tak bezradné a vyčerpané obličeje maminek, když se ze svých škvrňat snaží vymáčknout odpověď, jestli botičky tlačí nebo ne. Ňuňánkovské páry společně vybírají tu nejvoňavější voňavku, ale pak si zřejmě řeknou, že se mají rádi i bez toho, že ona bude vonět jako Avril Lavigne a on jako David Beckham, a ruku v ruce, ne-li pusu na puse, opouští parfumérii a vyráží na popkorn a colu do kina. No to byste se z té romantiky rozplakali...
Jenže, překvapivě, to není všechno. Do tohodle mumraje tady máme ještě jednu akci. Vlastně hned když jsem se vynořila u hlavního vchodu jako vodník, vítal mě velký a ještě větší paňáca. Oba byl z Lega. No vida, čtu to hned vedle "Velká Lego akce". Tak tady máme Harryho a vousatého Hagrida. Hezky v životní velkosti. Pokračuju dál chodbou kolem Legopanáčků, rytíře z mě neznámého filmu (ale evidentně mám zase mezeru ve vzdělání, proč by se s tím fešákem jinak všicni fotili, asi je o nějaký borec). Je tu dokonce i třeba Jedi se světelným měčem. A další prkotinky ze Star wars, po jednou jistém faux pas tuším, že se tomu říká Hvězda smrti? Možná. Nebo to je možná nějaká "jiná koule"... Pobaví mě, když maminka šteluje synáčka vedle velkého ferrari z lega, aby si ho mohla vyblejsknout. Myslela jsem si, že většna dětí je fotogenická a telegenní, ale tenhle frajer ani náhodou. Míjím další postavičky z neznámých filmů či seriálů, na konci chodby je na zemi roztačený obrovský koberec obsypaný kostičkami z lega a samozřejmě špunťaty, která si vesele staví a budují. Takový dětský lego workshop, aneb odložte své dítě tady, zajděte si na nákup, na kafe a stejně pořád víte, kde máte své dítko hledat. Paráda. Velká žirafa z lega je tam hlídá a děti si staví a no prostě sobotní idylka v nákupním centru.
Procházím zpátky kolem Harryho a Hagrida. Škoda, že už nejsem špuntě, co by si mohlo hrát s legem. A vzpomínám, jak jsme se jako malé rochnily v kostičkách lega a pyšně stavěly rozevírací dům podle plánu nebo cestovní karavan, který měl vzadu i kuchyňku s plotýnkou a pánvičkou. Jo, to byly časy. To jsme si připadaly jako velké stavitelky. A přitom oproti Hagridovi nebo té obří žirafě jsou naše výtvory trochu loosrovinka. Ale říkám si, takovejch kostiček, to je sice moc pěkná machrovinka, ale já bych rozhodně nepatřila k těm trpělivým dětem, co si přinesou i štafličky, jak aby po týdnech stavění donečně zacvakli poslední kostičku na obří žirafí hlavu...
