Právě jsem zvítězila v klikací soutěži s krycím názvem "zápis předmětů", a mám tak nakročeno do druhého ročníku, vstříc žurnalistické kariéře... Kromě toho jsem si pořídila nové kolo a po měsíčním kanadském půstu opět běhám jako nadšená fretka... Píšu články, přemýšlím o blbostech, plánuju, pak zase přemýšlím a tohle je výsledek. Zase píšu. A vy to třeba zase budete číst...

neděle 14. října 2012

Zase prší

Možná bych tento blog měla přejmenovat na "Zase prší". Protože ano, máme tu další deštivý víkend. A já nad tím opět monotematicky rozjímám...místo, abych si zktráka připustila, že tady prší pořád, a tím uzavřela všechny "small talks" o deštivém Aarhusu. I když co z toho, běhat se dá i v dešti, sice se vrátíte jako vodník, ale pořád lepší spokojený vodník než nešťastná seschlá treska (nebo seschlá Terezka, haha). Postupně se takhle tak pomyslná hranice toho, co je normální, posouvá dál a dál a člověk pak cítí, jak se podánšťuje. Začne to tím prvním "prší? ach jo.", pokračuje to přes "zase prší? tak to nikam nejdu" až k "prší? no a co". Ta kočka, co jsem dneska potkala, měla kožíšek úplně pomáčený. Vypadala jako Samík, když ho osprchujete. I tak si ale vykračovala jako na kolonádě. Žádný fofry pod střechu nebo do křoví.
Vlezte mi na záda. A že se jí kapky do hřbetu pořádny nasákly! Nebo ten pán, co mě přejížděl na kole. Stylař, to se musí nechat. Kolo přeci není sportovní náčiní, je dopravní prostředek. Takže zapoměňte na pláštěnku nebo bundu s kapucí, hezky pořádné paraple. Zvolna šlapat, ať se neopotíte, řídítka držet ležérně jednoručka a v druhé ruce rozevřený deštník. A ať si klidně kape. Pak mě také míjel pan běžec, lehce při těle, ufuněný, nemohla jsem se ubránit představě manželky, jejíž černá ruka se držela nad jeho svatozáří a z dálky znělo vyčítavé "měl bys trošku zhubnout, miláčku"... Musela jsem se pousmát. Navíc, jeho plešatá lebeň, celá mokrá, se leskla jako naleštěná křišťálová koule z hodiny jasnovědectví. Ale nic si z toho nedělejte pane, mě by takhle na molo rozhodně taky nepustili. A tak jsem jako mokrá krysa přiběhla domů, kéž bych se uměla otřepat jako náš Samoušek, hezky od čumáku až po špičku ocasu. Jenže kulový. Proto mi tu teď mokré oblečení dělá loužičku. Pohotově jsem v myšlenkách zalovila po lavoru, jenže ouha, takové vychyávky tu nemáme. Protože pravda, z chybějících věcí jsou leckteré praktické. Bohužel jen do té doby než nadejde balení. Představuji si svou spolubydlící. Ikea entusiasmus, dva kufry a 20kg do letadla? Kam dá ten sušák, dvoje nebo troje povlečení, deky, váhu... věru nevím. Škoda, že tuším, že spotřebáctví si tady zase přičte body na své konto... Ač, třeba se mýlím...