Danish Hygge experience: Podzim pod mikroskopem

Jsem v Dánsku.

A tak není překvapivé, že se v půlce října člověk probouzí už připravený na to, že opět prší. O kolik je to jednodušší. Nemusíte přemýšlet, jestli si vezmete kabát nebo sako, protože mezitím, co se konečně rozhodnete a přichystáte si to, začne pršet, takže si stejně berete nepromokavou bundu a výsledkem z toho všeho je opět jen ztráta času. Zkrátka se naladíte na místní vlnu, a v hlavě se vám přihrádka nadepsaná „podzim“ začne plnit stereotypními výkřiky jako „hnusně“, „zima“, „déšť“, „deprese“, „šedivo“, „vítr“, „nechce se mi ven“…

Ráno jsem jela plavat. Nepršelo. Zatímco jsem se máčela v bazénu, přišel šplách, ale když jsem se vracela, zase nepršelo. A najednou jsem měla pocit, jako by ta kontrolka začala blikat. „ERROR!“ Skutečně. Nepršelo, nebyla zima, nefoukalo… a mě se chtělo ven. Brouzdat se barevným spadaným listím a poslouchat, jak to šustí, natrhat jeřabiny a navlékat je na nit jako korále (ehm, nemám ani jehlu, ani nit, takže nic), trhat šípky a kreslit s nimi na chodník a ohánět se slůvky „přírodní barvivo“, ťupnou šnekovi na růžky a sledovat, jak mrštně zmizí do domečku, chtít najít čtyřlístek, ale předem vědět, že dřív než ho najdu, přestane mě hledání bavit, čutnout do shnilého jablka, ale ouha, rozkydlo se na botě, tak honem ošubrovat o trávu nebo umýt botku v kaluži… Bylo mi veselo, že neprší a že je vlastně docela pěkný podzimní den, i když sluníčko se schovávalo za mraky. A zároveň mi někde uvnitř ale bylo taky trochu smutno a prázdno. Chtělo se mi běžet. Naplnit to prázdno pěkně až po okraj, a pak do sebe celou tu sklenici kopnout jako panáka. Třeba bych tak napravila reputaci, která tu mým absentováním na většině párty není právě „po česku“. Ještě že existují takové vyprošťováky…

A tady je troška dánského podzimuskrz hledáček fotografa amatéra...