Jak Popelka přebírala

Když jsem se probudila, v pokoji bylo temno. Rozházené papíry s poznámkami vypadaly pomačkaně, nestihla jsem je ani dát stranou. Černá obrazovka počítače jen tiše odpočívala v úsporném režimu. Šetřit síly, je to tak. Lekla jsem se. Skrz odhrnutý závěs bylo vidět ven. Šedivo, děšť, listí, co vítr žene mokrou trávou. Dala se do mě zima jen při tom pohledu. Stulila jsem se do klubíčka ještě víc. Jak dlouho jsem tak spala? Natáhla jsem se po mobilu. Bylo skoro půl šesté. Vzpomínám si, že naposledy bylo něco po čtvrté. Probudila jsem počítač. Stránka s vyhledáváním byla stále otevřená. Začala jsem jí pročítat znovu od začátku. Teď už jsem nemusela každou větu číst dvakrát. Připadala jsem si odpočatě. Aspoň trochu. Udělala jsem si večeři a zalezla si s ní zpátky do postele. Jen se podívejte ven, hnus. Depka. Při představě, že bude hůř, se mi chce brečet. Nemám náladu. Měla bych rešešovat na náš závěrečný projekt, krátký dokument. Brouzdám po stránách, klikám na zajímavé odkazy, ale pak to stejně vzdávám. Myšlenkami jsem jinde. Možná na Sněžce nebo na Sečuraji nebo na Malé Fatře nebo Králi Šumavy nebo na maratonu nebo v Kanadě... očima křižuju polepenou stěnu. A ať kroužím jak kroužím, vždycky skončím na té společné fotce. International semester Fall 2012. Tady jsem. Myšlenky ale stále poletují někde mimo, jinde. Zavírám vyhledávání. Pro dnešek stačilo. Stejně se na to nesoustředím, nemá to cenu. Cítím se nanicovatě. Trudomyslnost se mi rozlézá mozkovými závity. Měla bych jí pořádně klepnout přes prsty, než se rozleze dál a poschovává do malých škvírek. Je to mrška, umí v tom chodit. Neváhej, říkám si. A stejně nic. Odevzdanost. Připadám si poraženě, i když jsme ještě nedohráli. Nechci se vzdát, ale najednou mi všechno připadá tak zbytečné. Nikam to nevede. Nemám směr a na kormidelníka, co mě bude vodit za ručičku po palubě a vysvětlovat, jak nastavit kurz, kterým se loď plaví, už jsem velká. Občas se loď zběsile vymácí a já mám chuť utíkat se schovat do podpalubí. Všeho nechat a schoulit se tam do růžku pod peřinu. A co? Čekat až zahřmí? Ono se to.. Ne, ono se to ne to... Rozum do hrsti, pohladit po srsti, vylézt na palubu, chytit kormidlo a vítr do plachet. Ať se ti to líbí nebo ne, máš to ve svých rukou. Ale kam mám plout? Kam chceš, hlavně však tím správným směrem. A to je kam? Nevím. Já to nevím. Snažím se zastavit a rozhlédnout. Kudy půjdeš dál? A pak v tom velkém dalekohledu uvidím něco, co mě nadchne, cíl. Tak to zkusím. Rozjíždím se, plnou parou vpřed. Po hlavě s vrhám do neznámé vody? Maminka říkala, že se to nemá. Neboj mami, dávám pozor. Nadšeně si to šinu do té krásné dálky, ale jak tak cestou brouzdám pohledem po okolí, zase ten červík pochyba začne hlodat.Nebylo by to lepší tady? Nebo tam? A tak zase kotvím a přemýšlím, co dál. Připadám si jako looser. Přejdu na záď lodi a koukám do dálky. Ne, tohle přeci není loosrovství. Tohle přeci není málo. Zdá se ti to málo? Vzpomínáš si na to tvoje hrdé aiming high? Ne, nevyčítám si to, stojím si za tím. Jen se věž z kostek, co takhle high stavím, občas začíná povážlivě kývat. A já nechci, aby spadla. Některé kostičky jsou cenné, mohly by se rozbít a nové už mi nikdo nedá. Vlastně se mi zdá, že moje věž není ani zas tak špatná a ošklivá. Jen by potřebovala zlepšováky. Zalepit a vystužit díry v základech, pravit, co se vrklá. Nasměrovat ji aby míříla vzhůru. Dát jí smysl. Protože to přeci chceš, aby po tobě něco zůstalo, něco, na co můžeš být hrdá ty i ti, kteří ti k tomu cíli pomohli. Něco dokázat. Sama sobě, ostatním, těm, co si to zaslouží... Ale jak? jak ven z neustálého kolotoče otázek a pochyb, jestli jdu správně? Nevím. Jen si říkám, že Popelce se asi také chtělo plakat, když ji macecha sesypala hrách a čočku na jednu hromadu. Ale co jí zbylo, začala z jednoho konce přebírat. Kéž by všechny moje myšlenky byly také tak snadno roztříditelné. Ale co mi zbývá. Dřepnout a začít přebírat. Třeba mi časem přiletí holoubci na pomoc...