Kočičí stráže

Jdu ráno běhat a vždycky potkám aspoň jednu. Šinu si to do školy a pokaždé aspoň jedna vyhupsne z trávy na cestu, div mi neskočí pod kolo. Kličkuju mezi rozjetými slimáky a aspoň jedna si vedle svědmitě pucuje kožich. Večer z dánštiny to smažím tmou, co to dá, vím, že tam vždycky aspoň jedna je, ale stejně se pokaždé trošku leknu, když mrštně vyběhne ze tmy. Ale nikdy neestihnu ani zavolat "čičiči" a chlupatý kožíšek zase zmizí. Říkám si, je tu někde poblíž kočočí farma? Nebo počkejte, tak mě napadá, není kočka třeba dánské národní zvíře? Dobrá, zřejmě jen shoda místa, času, kočičích čtyřnožců a mých kol nebo kroků. Nedivím se jim, já být kočkou, tak si ráda vykračuju tady v parku. Pečlivě našlapují po cestičce, kladou pacičky jednu před druhou, kormidlují ocáskem a tváří se sebevědomě. Jako by přejročila hranice jejich království. Pardon, slečinko, ale žádná cedulka "tady hlídám já" tam nebyla. Nejen ty si tu můžeš brouzdat mokrou trávou, očmuchávat kamínky a předstírat, že se děsně soustředíš na tu myš, co se schovává v křoví. Já se taky potřebuju někde proběhnout. A za tmy po dánštině to jinudy jen kvůli tobě objíždět nebudu, to se na mě nezlob. Neboj, neočurávám ti to tu jako ty psiska, co před nimi bereš kramle. Jen tu proběhnu nebo projedu na kole, not a big deal, naprosto neškodně.

To, že se občas pořádně leknu, když vyskočíš z tmavého křoví do světla lampy jen kousíček od mého kola, mi snad nemůžeš mít za zlé. Ostatně, mohla by sis to klidně odpustit. Stejně tak tvoji kolegové a kolegyně. Připadám si jako na táboře na bojovce, nidky nevíš, kde na tebe vyskočí nějaká další. Natož když se člověk chce soustředit aspoň trochu na to, aby nevytvářel na cestě slimáčí a šnečí hřbitov. Nebo spíš nepřispíval dalšími mrtvolkami, abych byla přesnější. Myslím, že i Šárka Záhrobská by měla v tomhle slalomu stažené půlky, zaprší a je jich tu jak much. Ehm, jak much na okně po zimě u nás na chalupě. Hmyzácký hřbitov. ... Zato ráno na mě občas koukáš jako vyvoraná myš. I tak ale buď ty nen nějaká jiná vždycky sedíte na stráži někde cestou. Občas mám pocit, že jste trocu osamělé, smutné, pomňoukáváte a poohlížíte se po pohlazení. Pak sebou ale trhnete, jako byste si říkaly "brr, to je zima" a odběhnete.A když to bezmu kolem a kolem, i když vás kočičí lady a kočouří gentlemani znám jen od vidění, jste taková moje jistotka. Vždycky tam jste. Možná byste se mohli naučit podávat ionťák nebo krájet banány. Že bych vás pak využívala jako občerstvovačku... Co vy na to, dánští kočičáci ze Skjoldhoje?