Už se vám někdy stalo, že na otázku „Jak dlouho tu budete?“
začnete odpovídat, že tu pořád prší, fouká, je ošklivo a to je depresivní?
Bylo půl páté, přesně hodina a půl od začátku mého marného
IT boje s nefungujícím routerem. Připadala jsem si jako zoufalec, to už
opravdu potřebuju osobního IT asistenta 24 hodin denně? Achjo. Odpojila jsem všechny dráty, zaklapla počítač, dopila čaj a šla se chystat. Nejvyšší čas. Nejvyšší čas učinit nesmělý, ač navenek sebevědomě vypadající, pokus prokázat, že jsem ty pondělky a středy během posledního měsíce nejezdila z kopce a v noci ve tmě do kopce zbytečně. Že ty víkendy snahy o polohlasné vyluzování zvuků podobajícím se dánské výslovnosti, nespláchnu do záchoda. Podívala jsem se na pozvánku, kterou jsem držela v ruce. Opravdu to tam je, nezdá se mi to. Kouknu ven, prší. Brr, o kolik by bylo příjemnější už dnes nikam nechodit. Ale co se dá dělat. Aspoň že tam je to z kopce... Hodila jsem dopis a pozvánkou do tašky, zkontrolovala ještě jednou, že mám s sebou poznámky na všechna témata, a vyrazila jsem na svou první zkoušku z dánštiny...
Výjimečně se dnes nemusím škrábat až do pátého patra. Aspoň něco. Na chodbách míjím bezradně vyhlížející tváře, soucitně se pozdravíme, ale pak si jde každý po svém Před třídou sedí trojička vydeptaně vyhlížejících spoluobětí této ždímačky..evidentě se také rozhodli ze semestru vymáčknout úplné maximum a upsali se k tomuto bizarnímu jazyku. Pravda, o nic nejde, říkám si. Snažím se sama sebe přesvědčit, ale závěr je vždycky stejný: občas je fajn umět se vykašlat a nestresovat se z věcí, u kterých o nic nejde. Měla bych si to užívat, kolikrát s emi poštěstí jít na zkoušku, kterou když neudělám, vůbec nic se nestane? Ale vy lhostejníci, podívejte se na to takhle: čas jsou peníze..klišé, ale bohužel pravda..a u mě to platí dvojnásob..možná ne tady v Dánsku, kde se jen málokdy stane, že se mi v diáři na víkend překrývají dvě až tři akce, ale jinak běžně. Takže to vidím takhle: oukej, investuju čas do dánštiny, dvakrát týdne dvě hodiny, plus domácí úkoly, plus samostudium, plus čtení tří knížek, plus poznámky a slovíčka, ano, dělám to dobrvolně, nestažuju si, ale do háje, když už jsem do toho dala tolik, němělo by to mít nějaký výsledek? Nedá to mu ten výsledek ten pravý smysl? Dá. Takže oukej, sice nejsem zelená jako před zkouškou u pana Moravce, ale že bych se cítila "parat pa taler dansk", to úplně ne.
Katy z Filipín pročítá poznámky. Vzhlédne a hlásí, že se po mě ptala paní z támhketěch dveří. Kouknu na hodinky. Podle rozpisu bych měla jít na řadu až za dvacet minut. Ale nevadí, zaťukáme a uvidíme. Otevřu dveře. Za stolem sedí dánská dáma. Prý tu byla po mě sháňka? Odpovědi se mi dostává z úsměvavých úst dosyta, bohužel pouze dánsky, ale pochopím, evidentně správně, že mám počlat venku. Posadím se na pohovku vedle ostatních. Ještě ani nestihnu vyndat poznámky, že si je ještě projdu, a paní vykoukne a juká na mě. Dobrá tedy, tomu říkám pojedeme naostro. Tak tahle paní se s tím opravdu mazlit nebude. Anglicky určitě umí, ale vesela na mě chrlí všechno dánsky. Ale pořád to vstřebávám, evidentně správně, zatím žádné faux pas. Vytáhnu si poznámky. Na stole je rozložených 5 papírků. Všechny až na dva uprostřed jsou červené. Pochopím, že si mám vybrat jeden z těch dvou zelených. Otočím ho a čtu podivné slovo na E, už s ho ani epamatuju. Každopdáně dostávám další pokyn, vybrat si jeden papírek zleva. Je na něm jednička. Dáma se usmívá, vida, vaše téma je "min praesentation". To jde. Nalistuju poznámky a už už se nadechuju, že byc začala, ale paní naproti vesela zašvitoří nenene, žádné poznámky, půl minuty se na ně můžete podívat, ale pak stranou. A s úsměvem mi zamává před nosem budíkem. Dobrá tedy. Když bych věděla, jak to říct dánsky, upozornila bych ji, že nám bylo řečeno, že můžeme mít v bodech poznámky s nejdůležitějšími slovíčky, ale bohužel jsem nebyla tak pohotová. Takže vlastně štěstí, že mám jen prezentaci a ne knížku... Odkládám poznámky. Píp píp. Budík nastaven Bomba tiká. Bouchne to za 3 minuty? Za pět? Soukám ze sebe jednu větu za druhou. Pak ale hup, otázka. Předpokládaný a očekávaný monolog se mění v konverzaci. Dobrá, tak rozhovor a interakce se tu taky neměla předvádět, podle instukcí jsem měla jen mlít a mlít poždaovaný čas. Evidnetně ne. Trochu se u toho potím, ale více měně zvládám poměrně pohotově reagovat na její otázky. A v zásadě to i dává smysl. Sice občas trošku škubne obočím nad mojí výslovností, trochu jako "myslíte tohle"?... ale jinak snad v pořádku. Připadám si jako v kotli, ždímu ze sebe primitivní větičky. a pak to přijde, perla celého hovoru. Otázka. Váhám. Odhaduju, co by to mohlo znamenat. Řekla to tak rychle. A teď na mě kouká, musím odpovídat. Nezírej tak tupě. Kouká. ven z okna. Jo, to bude ono. A hned mrskám odpověď, že tu prší a fouká, že to je depresivní... Tváří se zmateně. Opakuje otázku, pomalu, tentokrát s důkladnou artikulací. Počkat, počkat. Vy myslíte jak dlouho tu ještě budu? No jsem tu jen na semestr, vystřelí ze mě. Konverzace pokačuje, jako by se nic nestalo. To, jaké faux pas se mi povedlo, mi úplně došlo až když bylo po všem. Zatím ještě nepolevujeme, potíme se dál. Poslední otázku protnulo zvonení budíku První část je za námi.
Losuju si obrázek. Na fotce je maminka s dcerou, vypadá to, že obědvají na zahradě. Zkoumám obrázek. Paní zkoušející mi ale zasemává před nosem budíkem. No tak pčkat počkat, říkali, že máme minutu, abychom se podívali na obrázek a přemýšleli o otázkách. Dobrá tedy, kulový, tak tedy...píp píp.. to je hodně zvostra.. Střílím otázky jako kulomet. Nepřestat mluvit. Hrát si na zvídavou. Chci vědět všechno. Dochází mi síly. Nejsem sprinter. Přemýšlím. Ticho. Neodvažuju se na ní podívat. Nabíjím a zase střílím další otázky. Budíku budíku, kdepak si... píp píp.. Tak to bylo o fous. Cítím se vyždímaná do poslední kapky. Slova díku za pěkný rozhovor a úsměv zkoušející skoro nevnímám. A než se naděju, vyplivne mě to před dveře na chodbu.
Vydechnu. Tak tohle byla rychlovka. Vstřebávám to pomalu. Napadá mě tisícovka mnohem lepších a vhodnějších věcí, které jsem mohla říct. Pozdě. Ale zas tak špatné to snad nebylo. Nevím, jaký z toho mám mít pocit. Asi ze všeho nejlepší je ten pocti, že to je za mnou. reprezentativní výsledek to nebyl, ale na projití by to mohlo stačit. Uvidíme. Hupkám po schodech dolů. Stále prší, Nevadí. Cítím se najednou o tolik lehčí. Pravda, trochu bláznivé srovnání, cesta sem mi trvala 25 minut, cesta zpátky do kopce bude tak 30 min, vlastní zkouška byla hotovka ani z ne za 10 minut. To zní fér, co? Ale víte, mě je to teď už trochu fuk. Šinu si to do kopce. Vážení, právě se vracím z ústní zkoušky z dánštiny, prapodivného jazyka, který se učím dva měsíce... to by mohlo hovořit samo za sebe, ne?
