Jak bylo všechno jinak

Takže nejdřív vás seznámím se svým původním skvělým plánem. Ano, správně tušíte, že se neuskutečnil, proč se dozvíte v zápětí Ale každopdáně si představte pět hodin odpoledne, čtete si na sluníčku Alchymistu ve španělštině, paráda. V půl šesté vyrážíte směr Neuchatel odvézt Marianne na atletiku. Stále paráda. Sjíždíte z dálnice vpředu jsou vidět černé mraky. Začíná trochu poprchávat, ale kdo to kdy viděl, aby se běžec deště bál, že. A tak v šest vyráží Marianne na trénink, já zamykám auto a vyrážím na svou "hoďku a půl tour" podél jezera. Trošku si poběhat a pak hurá koupačka do jezera. Běh jen trochu ošolíchám, dnes už jsem byla dvakrát, tak na žádné velké porce není nárok. Prší pořád víc a víc. Vbíhám do lesa. Začíná foukat. Následujících dvacet munit byl nehorší zážitek s počasím v mém dosavadním životě. Bouřka tehdy na táboře, kde jsme sundavali vysoká lana a lilo jak z konve a zuřila diskotéka a my se bály jak špunti, to bylo oproti tomuhle nic. Byla jsem asi kilometr a půl od auta, v lese, na takové úzké stezičce podél jezera. Kapky bičovaly koruny stromu, byla jsem promočená jak rolička toaleťáku, co nám tehdy se ségrou ve stanu na táboře spadla do potůčku, co nám protékal prostředkem. Ponožky se nacucaly jako mokrý krajíc chleba. Byla mi zima. Ale tohle všechno mi bylo jedno. Otočila jsem se a viděla přes cestičku spadnout strom. Ne žádný tisíciletý dub, ale mrňousek to nebyl. Ne, tohle nemá cenu. Blejskalo se jak na lesy, hrom duněl tak, že i přes skvělé Mizuno tlumení (pravda, trochu oběhané) jsem cítila chvění. Pršelo FAKT hodně a foukalo snad ještě víc. Poryvy větru mi bránily v chůzi, natož v běhu. To jsem ostatně stejně nemohla, blýskalo se jak když si děti hrají s vypínačem. Už aby praskla žárovka... V lese byla tma, vypadalo to strašidelně. Bála jsem se. Kolem mě spadly další dvě docela velké větve. Musím rychle pryč z toho lesa, tohle není ani za mák bezpečné. Popobíhala jsem a pořád stísněně koukala nahoru, abych stihla uskočit dřív, než mi eventuální větev nebo v horším případě strom spadne na hlavu. Fakt jsem se bála, ale bohužel sednout si na bobek a plakat a čekat, až přijde maminka, by mi moc nepomohlo. Musela jsem zpátky do auta. Jak může být kilometr a půl daleko. Konečně jsem byla venku z lesa, už zbývala jen dlouhá rovina alejí mezi domy. I tady občas spadla větev, ale malá. Spíš tu hrozně foukalo. Studené kapky mě bičovaly ze strany, choulila jsem ramena k sobě, jaká mi byla zima. Bude tě bulet za krkem, slyšela jsem káravě.. ale bylo mi to jedno, už jsem chtěla být v autě. Chtělo se mi běžet, abych tam byla dřív, ale blesky a hromy mě pokaždé upozornily, kdo tentokrát bude určovat krok. Alej byla neskutečně dlouhá. Kolem projelo pomalinku auto. Stěrače nestíhaly nápor vody, tak se spíš proplížilo. Zastavilo vedle mě a pán stáhnul okýnko. Nechcete někam svézt? Tak tohle se vám v Čechách nestane. Bylo to od něj laskavé, ale protože jsem to měla nějakých 200 metrů, byla jsem úplně mokrá a nechtěla mu zamokřit kožené sedačcky, slušně jsem odmítla a myslím, že jsem se pokusila o co nejméně křečovitý úsměv,  jaká mi byla zima. Chodník k parkovišti byl pod vodou. Prošla jse protředkem obrovské louže, teď už je to jedno. Cítila jsem, jak mi kolem kotníků natéká do bot další voda. Ještě že mám vpředu díru, aspoň to vyteče. Už vidím auto, spása. Teď jen aby fungovalo dálkové ovládání na klíčích, které svírám v úplně promočené a zkřehlé ruce. Nemůžu se trefit na čudlík. Odemčeno, honem dovnitř. Rychle sundat všechno mokré, ehm, počkat, to by bylo úplně všechno, to zas ne, ač tam nikdo široko daleko nebyl, ale tak kraťasy a tričko, hlavně honem, ať to tu moc nenamočím. Pozdě, stejně je tu všude mokro. Ale mám nápad, mám přeci ten ručník, jak jsem se chtěla jít koupat. No vida, koupel mám za sebou. Suším se v autě, suchá tričko hřeje, jen kraťasy suché nemám, tak hurá do plavek. A mikinu k tomu. To je model. Jsem jako ve skleníku, auto se úplně zamlžilo. Pouštím větrák. Konečně mi je líp. Aspoň už na mě neprší. Kapky buší na plech auta, jako by se dobývaly dovnitř. Teda řeknu vám, pěkný to zážitek, ale víckrát bych takhle v lese být nechtěla, vážně jsem se o sebe bála...
Tak a teď abych této veselé historce nasadila korunu, povím vám, že poslední čtvrthodinka, cvak, přestalo pršet a posledních deset minut, kuk, sluníčko. No chápete to?!... Tak jsme s Marianne vyrazili domů na večeři, jela jsem v plavkách a v autě jsme si topily, aby nám nebyla zima, těšily jsme se na teplou sprchu a cestou kličkovaly kolem popadaných větví. A že jich nebylo málo.
Tak to byl můj trochu nevydařený plán... Zážitky mám, to rozhodně, ale možná bych příště radši nějaké méně adrenalinové, když byste nějaké měli, hm?

Středeční odpoledne

Středa. V Domressonu zase prší. Ale zase tak moc mi to nevadí, je občas dobře zalézt si do podkroví, poslouchat bubnování kapek, popíjet mátový čaj (jistě, jaký jiný) a jen tak si něco kutit. A vůbec, je to dobře, že leje jak z konve, aspoň si odpustím odpolední běžecký přídavek. Můžu si mnout ruce spokojeností, dopoledne jsem zmokla jen trochu a to už je pak jedno, jestli pot nebo voda, mokré jako mokré a obojí pak musí do sprchy. Lákalo to i na druhou, odpolední, fázi, ale pošetříme si to na zítra, to zase povezu Marianne na atletiku, kde mám krásné dvě hoďky na svůj běžecký trip. Paráda. A tak si říkám, tohle počasí je úplně jako na pečení. Když se k tomu přidá tahle rodinka, co je na dezerty a na sladké, nezbývá než vyrazit na průzkum surovin, obhlídku terénu a pak už hurá na sušenky. Pravda, objevila jsem zvláštní poklady, mnohé ani nevím, jak se jedí. Byl to krém do dortu? Pudink? Želé? Poleva? Ochucovadlo? Vážně nevím, ale usoudila jsem, že to radši používat nebudu. Oříšky nejsou, sušenky tedy nebudou tak fajnšnekrovské, jako dělám doma, ale tak nemůžu je tady tak rozmazlovat, že.. Občas takhle člověk ve spíži nebo ve skříňce narazí na něco českého, posledně to byl meruňkový kompot a těsto na halušky, tentokrát vanilkový pudink Dr.Oetker. Legrační, ale proč by ne.

Tak jsem si uvařila další čaj, pekla sušenky, co krásně voněly a venku pořád pršelo a mě to vlastně vůbec netrápilo, a vlastně nic mě netrápilo, snad jen že už se těším na Honzu a do Rakouska, ale pak jsem koukla na kalendář a řekla si, že už je středa, a hned mi bylo líp. Středa. Utíká to rychle. Za chvíli budeš mít s tím běháním po lesích  po kopcích útrum, holčičko. Pravda, na jednu stranu škoda. Máš se tu královsky, na to, že jsi tu vlastně "na brigádě". Konečně máš čas na všechny resty, co jsi před sebou celý rok hrnula jako buldozer. Ale bude to akorát, souhlasím. Jak tě tak znám, běhat bys sice vydržela do skonání světa, ale poklidné kutění, přemýšlení a "provozování veškerých aktivit, ale bez stresu a časové tísně" by tě za chvilku přešlo. Takže sis to vymyslela pěkně. Nožky už se těší do SPDček, tak si povíme, jak se na to budou tvářit svalíky, jak budou šlapat do kopce... Uvidíme, gumicuk to kdyžtak jistí. Jéé, jak já už se těšim. Je to bezva, když se člověk má pořád, na co těšit. Taky se pořád na něco těšíte? Akorát to pak přijde a hned to uteče a vy jste se na to tak dlouho těšili, že je skoro škoda, že to pak uteče tak rychle, chápete..
No nic, přestává pršet, nebojte, nejdu běhat, ještě mám dneska jeden taxi job a jednu večeři, co se sama neuvaří. Tak se zatím mějte a třeba vám zbyde i nějaká sušenka jako zákusek. I když pochybuju, tady je to konzumace na veliko, respektive koláč (= celý plech) na jeden večer a tak podobně. Takže ani té dvojité dávce sušenek moc šancí nedávám. Ale můžete si na ně vsadit :)

Debata o česneku a chlap v kuchyni

Skutečně nejsem pořádný člověk. Vy, co jste ostatně měli tu čest občas nakouknout do mého království, můžete směle potvrdit. Ani tady můj pokojíček není na fotku do katalogu IKEA. Ale troufám si tvrdit, že v kuchyni to se mnou zas tak špatné není. Jasně, vždycky, když člověk dělá neco složitějšího než polévku, kam jen nahází nakrájenou zeleninu, zaprasí miliony nádobí. A vůbec nejhorší je na tohle pečení, lžička tady, lžička tam, mouka všude, ze skořápky ještě teče zbytek bílku, znáte to. Ale tohle, TOHLE byla show. Didik se rozhodl, že udělá svoje enchilladas (tortila plněná masem, rajčatovou omáčkou, naskládaná zarovlovaná do pekáče, přelitá zbytkem omáčky a zapečená navrch se sýrem, samozřejmě jak jinak než s místním, který je "fait ici"). Na nabídku pomoci mi přenechal salát, jinými slovy "tohle je chlapská práce, do too se mi míchat nebudeš"... Oukej, salát ready, narozdíl od večeře, která připomínala stále spíš výbuch surovin. Ale tak kouknu se, co z toho vyleze. Rajčata všude, kydáme na sporák (maminka by vás hnala, na sklokeramickou desku, bídáci), nádobí, a další špinavé nádobí a koš je plný, tak nám to leží i ty odpadky, ajajaj, to je binec... Ale Didik si spokojeně a hrdě míchá svou omáčku, co prdlá raňky všude. Slovy "to bude dobrota" tomu trochu dává korunu. Nevadí, SE TO umyje, žádný problém. Když přidává do omáčky česnek, blaženě prohlašuje, jací jsou jedlíci česneku. Trošku jízlivě přikyvuji, vždyť ho narval  dětem do sendvičů. Vedle šunky, kyselé okurky, hořčice a nevím, co ještě uchystal za překvápko do "buchto-chleba", který si děti objednaly. Začne se ohánět, jak je česnek zdravý... ehm, je sais, já vím, je sais, já vím... Pane, myslím, že debatu o zradvé stravě se mnou prohrajete. Nechci vás podceňovat. Ani sebe přeceňovat. Nevadí mi, když do omáčky dáte česnek, oukej.. Ale prosím, do sendvič ne, děkuji. Tak jsme si to vyjasnili, tak můžeme jít jíst, ne?

Najetá

Bylo sice teprve tři čtvrtě na osm, ale Roman už chodit s kšiltovkou a batůžkem, že je připraven. Tak znáte to, výlet, to je velká věc. A co teprve takhle stylový, kdy včera děti odevzdaly spacáky, karimatky, pyžama, kartáčky na zuby a všechny další věcičky, aby mohly přespat kdesi pod stanem. Dneska tedy na oběd nemám strávníka. Dostal sendviče od Didika, zřejmě se bál, že bych tam nedala vše potřebné. Ehm, ale třeba česnek se do toustů přece nedává, nebo ne... Nevadí, hlavně ať mu chutná. Už v osm (sraz měli před školou ve čtvrt, z domu to má tak 3 minuty) hlásil, že vyráží. Tomu říkám natěšení, jak má být. Yes, a párty začíná! Je pěkně, pán v obchodě je milý, na poště není ani noha, je čas na pravidelnou dávku mého sportovního dopingu. Paráda. Je trochu dusno, tak nesmím zastavit, jinak si připadám jak hovno, možná hůř, kravinec, protože kolem okamžitě krouží stáda much... Tak nezastavujem a běžíme se Scampem dál. Je nějaký znavený, běží pomalu a skoro netáhne. Nebo že bych byla tak najetá? Běží se mi skvěle. Je mi skvěle. A když kouknu na průměrnou rychost, skvělé, máme tu rekord, od kilometr za hodinu vyšší. Oujé, v kopcích slušný výkon. Blaženě se usmívám na paní před pekárnou. Vypadám sice jako rybička, kterou někdo vyndaval z konzervy, ale zapomněl ji nechat řádně okapat, no, prostě jako ve vlastní šťávě. Ale víte co, paní, peču na vás a bonne journée a tous :)

Splín

Přemýšlení je někdy na škodu.

Pořád dokola převalujete v hlavě snůšku hloupostí a nic z toho. Jen vrásky, které ani konezym Q10 nevyžehlí. A nikam to nevede, a vy zase pochybujete a narážíte do stěn ve slepé uličce.

Chci ven, chci ven!

Ale kudy? Někde chodba přece musí pokračovat, ještě není konec.

Všude je tma, tápu.

Mám strach. Strach udělat ten krok dál.

Vím, že zvědavost bude nakonec silnější. A bude to jako pevnost Boyard, krůček po krůčku, den po dni, týden po týdnu, a pak už budou Vánoce, bude dobře, bude zima, bude mráz.

Prohlížím si ukázky studentských prací a jde na mě deprese. Strach. Tohle já nikdy nezvládnu.

Špatná škola? A co bys chtěla dělat jiného?

Nezvládnu to. Nestahuju kalhoty daleko před brodem, padají mi samy, jak úzko mi uvnitř je.

Zavřu oči a vidím sedmnáctiletou cácorku v letadle přes oceán. To přece ale musí být někdo jiný, vždyť tahle vypadá nebojácně. Trochu strachu v ní asi bude, ale k "nezvládnu" to má daleko. Tak kam se poděla tvoje kuráž, tvoje ambice?...

Já vím, že se nevzdáš, dobojuješ to až do konce a jak tě tak znám, užiješ si to a jednou tuhle vzpomínku se smíchem smázneš. I když teď to tak nevypadá. Vídeň daleko, zdá se ti, že neumíš nic z toho, co po tobě budou chvít, je ti smutno a stýská se ti jen z té představy. 

Vidíš, už se směješ, jsi jak malé děcko, co se chce večer pomazlit, aby se ujistilo, že zlé a strašidelné sny jsou zahnané pryč.

Pravda, bylo i jednodušší řešení. A stále je. Jenže ty neděláš věci jednoduše, nebo snad jo?

Taler du dansk?

Godaften, jeg hedder Tereza, jeg kommer fra Praha og jeg taler ikke dansk. Farvel!

Ehm, tak vám teda povím, dánština je skutečně pajazyk. Zatím se mi nepodařilo najít v této spatlanině angličtiny a němčiny nějaký systém, některá slova jsou hned jasná, ale u prázdných množin nebo okroužkovaných áček jen těžko hádat. A nejhorší je, že třeba tušíte, co to znamená, třeba i správně, ale správně to vyslovit skoro nemáte šanci. No, jsem na sebe zvědavá, třeba se zítra dostanu dál než těch pár slov, se kterými se můžu pochlubit dneska...

Srnčí farma a ještě kousek dál

Už v osm jsem byla zpátky. Vezla jsem Marianne autem do školy, má jako předmět jakési "vizuální umění" a musela vyrábět 3D věci, tak jsme vezly jeden dům z balbusu a keramické hlíny a jednu větrnou elektrárnu. Je zase krásně a jestě hezky svěže. Jdu běhat, tentokrát na druhou stranu, stoupám polem nahoru až k lesu, kde vede krásná cesta, co se vlní nahoru a dolů, oproti protějšímu lesu ale naprostá rovinka. Aspoň si nožky odpočinou. Probíhám polem a tráva mě šlehá do stehen. Potkávám pár běžců, ale jinak jsem sama, sama pro sebe. Nádhera. Napravo podél cesty se najednou objeví plot. Když se vlastně podívám pořádně, je to velká oplocená louka a ještě kus lesa k tomu. A v téhle velké ohrádce je srnčí farma. Taková obora pro srnečky, přírodní jednodruhová ZOO. Je jich spousta, střihají ušima a koukají na mě nevyzpytatelným pohledem. Když však zkontrolují, že jsou v bezpečí za plotem, slastně pokračují v pozdní snídani. Tak se mějte, ušouni, ještě se uvidíme na cestě zpátky.

 Když jsem vybíhala, nohy byly těžké, unavené a pomalé, tak jsem si řekla, že desítka na "rovince" bude pro dnešek akorát. Jenže, jak už to tak chodí, nožky se rozběhly. Tak ještě kousek, ale pak už ne. Nebo ještě dál, ale támhle u těch stromů už opravdu konec... No, tak nějak to probíhalo, takže z desítky bylo čtrnáct, ale když jsem pomalu vyklusávala ulicí k domu, nožičky byly spokojené, já taky, sluníčko nám stále svítí, báječné, co víc si přát...

Turistika na entou

Když skoro hodinu spravoval duši, když jsem na řidítkách viděla připevněné zpětné zrcátko a na všech kolech stojánky a když mi na otázku, jestli mi půjčí helmu, odpověděl otázkou: ,,Ty chceš helmu?", začalo mi být jasné, jak to s tou dnešní cyklistikou bude. A později jsem ocenila, že jsme se rozhodli pro okruh kolem Biennského jezera a ne kolem toho v Neuchatelu, který má celkově 100 km, dvakrát tolik co ten, na který jsme se rozhrkocaně vydali kolem druhé dopoledne. Řeknu vám, turistika na entou, ale tak jako nedělní promenáda a odpočinek, proč ne. Bylo to trochu jako u nás na cyklostezce do Srbska podél Berounky, když je hezký víkend. Davy se a davy tam a děti a turisti a ..no bylo husto. Ale jezero hezké, nespěcháme, už po dvaceti kilometrech sice stavíme na sušenky a těsně před půlkou na zmrzlinu, ale jinak to docela sviští. Po rovince, po asfaltu, ještě aby ne. Jen škoda, že musím pořád nastavovat neustále se otáčející a zasouvající sedlo. Pokračujeme dál a dojde na lámání chleba, otázka na tělo: ,,Jak se mi na kole jede a jak se mi pozdává"... Nechci si stěžovat, takže slušně odpovídám, že "dobrý". Ale pak musím přiznat, že úplně ono to není. Sedlo je jedna věc, ale brzdám taky moc nevěřím, brzdnou dráhu lépe nevěděl, na fleku bych asi nezastavila..A vůbec, celé je to takové roztřesené, pseudoklipsna na pravé noze, klipsna na levé noze, má zlatá spdčka, kde se pasou.. To víš, slečinko, to máš těžký, když si pořídíš takovou raketu, nemůžeš se pak divit. Když se vrháš do lesa po kořenech nebo funíš do kopců v Alpách, nemůžeš se pak divit, že šolíchání kolem jezera bude sport. Ale co, brala jsem to jako pohodovou vyjížďku, jen tak si zatočit nohama. Ač čísla zní líp, 52 km průměrnou rychlostí 20 km v hodině, oujé, to jsme docela frčeli. Ba ne, Roman šlapal statečně jak fretka. Tak zmrzlina vás motivuje, že. Každopádně nabídku na výjezd přes kopec domů jsem slušně odmítla, děkuji, ale na tomto kole asi nemusím zkoušet všechno..(ale jestli tu máte mojí raketu, jdu do toho, kopec nekopec, hora nehora) ač mě to mrzí, tak mě to navnadilo, už se těším na svého oře, och jako já to své kolo mám ráda, jaký to bezva sport, už aby bylo za příští týden a v Rakousku krásně sluníčko a všechno báječné...

Když jsme se vrátili, sluníčko ještě smažilo. Vysedávali jsme na terase, kam si jednotliví členové domácnosti postupně nosily rozličné pochutiny. Jogurt s medem, banán, jahody s jahodovou džení a šlehačkou, popkorn, datle... lidi, kam to dáváte?.. Nechápu. Marianne se odešla učit, Roman hrál pingpong o zeď, jen Didik pořád ležel na lehátku. Pak se zvednul a krokem unaveného šneka se šinul dovnitř. Kdepak, běhat nejdu, jsem znaven. Koukám, hošánku, že na kolo nejsi moc stavěný, svalíky na běhání nejsou jako na kolo...A uvnitř mě, možná trošku škodolibě, ale sladce, zahřál pocit, že moje sloní stehýnka přecijen k něčemu jsou a že crosstraining, o kterém jsem psala, není jen výmysl...

Není pes jako pes

A tohle je náš malej Samík

Tak takhle nějak vypadá Scamp

Historky o mém dožadování se psa, o Beníkovi a jeho košíku a mém meúnavném přesvědčování, že opravdu budu pejska venčit, by mohli rodiče sypat z rukávu. Dlouho neúnavně odolávali, ale nakonec únavou podlehli, slavné to vítězství. A od té doby máme psa. Dalo by se říct, že mít psa není nic neobvylého, že je to dnes skoro normální, pokud nemáte doma alergika nebo člena rodiny s postojem "buď já, nebo pes". Jenže většina těchto "normálních" rodin má i "normální" psy. Snad kromě našeho Samíka. Kdo ho nezná, těžko bude věřit, že něco tak mrňavého může být takové éro. Pravda, občas si říkám, že jsme u Samíka něco trošku zanedbali, ale na druhou stranu, moje kulturní stránka je ve výchově také poněkud zanedbaná, takže co... Když se ale kouknu na Scampa, který vám na povel skoro uvaří večeři, je to fajn, když psisko poslouchá. Aby také ne, všichni psi ve Švýcarsku toiž musí projít základním výcvikem. Potom není divu, že tu všichni psi poslouchají. Což je mimochodem bezva, přecejen je Scamp cizí a velké psisko, když se rozhodne, že jde tudy, chce to ostruhy na patách, aby člověk zabrzdil. Jako tažná síla do kopce, když jdu běhat, je to pomocník, pokud zrovna nenasadí o kilometr v hodině vyšší rychlost, kterou se rozhodne kopec nekopec, únava neúnava, rychleji-to-nejde nerychleji-to-nejde, a zkrátka běží, co to dá a vy funivě vlajete za ním. Zlatý povel "nesmíš" vám ale zachrání triko, to mi věřte. Nebo při sebězích po kořenech hošan moc nerespektuje, že on má na vyvažování čytři nohy, kdežto vy jen dvě. I tak ale je to fajn, občas jít se jít proběhnout s psím společníkem. To se mi se Samíkem nepoštěstí, jednak by se za prvním rohem šibalsky zastavil, zastřihal ušima, pootočil hlavu a pohledem moudrého jorkšíra naznačil, že dál teda vážně neběží, ale že když bych mu chtěla házet míček, to by bral... Každá rasa má své, ale jak je Scamp fajn běžecký společník a poslušný chlupáč, stejně náš Samouš je nejlepší, ten jeho kukuč, když vám říká "ty hamoune hamounská, když to sežereš všechno sám, budeš tlustej jak ropucha, tak mi koukej ždibec nechat", je prostě k nezaplacení...

A tady už jako velký spořádaný pes

Dvakrát třináct

Je skoro škoda, že dneska není třináctého, tak pěkně by se to hodilo...

Vstávali jsme normálně, tentokrát děti z postele nidko nevyháněl, možná se vzbudily samy, že už byly vyspané (což pochybuju, ještě v půl davnácté se cpaly meruňkovým koláčem) a nebo se spíš vzbudily radši samy, než aby jim do pokoje vtrhnul Didik se svým "za 15 minut odjezd". Byl to boj, co se programu na víkend týče, ale zvítězil jednodennní výlet k vodopádům Saut du Doubs. Je to kousíček od francouszkých hranic, když jsme šli podél řeky a přešli můstek, mohli jsme stát jednou nohou ve Švýcarsku a druhou už ve Francii, báječný pocit, vskutku... Od vodopádu nás čekal výstup přes kopec, nahoru na hřeben a pak okruhem zpátky a sestup dolů. Jak už to tak na výletech v této rodince chodí, kde to jde a kde se chce, tam se běží.V klikatých stoupavých a nikdy nekončících zatáčkách nahoru po stezičce jsme ale neběželi, jen si funivě povídali, nejprve tak trochu zpověď Didika a fungování, ehm, občas spíš řekněme nefungování, rodiny, pak zvědavá Marianne přišla s prosbou, jestli bych "to hrozně dobrý jídlo, co jsme měli s Romanem jednou k obědu" neudělala někdy až bud ena oběd i ona. Roztomilé, myslela jsem, že druhé Vánoce udělá cuketa zapečený se sýrem jen králíčkům, jako jsem já. Sestup byl takový horský, po loukách s kravincema, skrz vrátka v ohradnících, po kamenech a kořenech, sluníčko svítilo, nezmokli jsme už jsme tu, hezký výlet, 13 km za námi, teď hurá domů na pozdní oběd.

Saut du Doubs

Už kolem půl třetí jsme zase vyráželi. Nejdřív dokoupit zásoby a pak na chatu. Ehm, prý že koupíme jen pár věcí, hned jsme zpět, beru tedy je dvě tašky a Roman se Scampem že na nás počkají v autě. Jak už to tak bývá, byl z toho plný košík, spousta dobrot, opět mé nadšení, jaká radost je tady nakupovat, pravda, když dojde na placení, radost trochu pokulhává. Ale i tak jsme všechno nafutrovali do auta a vyrazili směr chata, kde kromě neuvěřitelného bordelu, který zde zanechal Yvan se svými kamarády, údajně bylo na programu studium, o čemž ale lahve piva před chatou úplně nevypovídaly... A měli jsme tu další výstup, rozčílený Didik se ale Yvanovi. moná naštěstí, nedovolal, když by ano, bála bych se, že ho skrz telefon vykostí... Roman si z ničeho hlavu nedělal, vesele metal salta na trampolíně a úporně mě přemlouval, ať nejakou prkotinku taky vyzkouším. Když Didik začal brázdit zahradu sekačkou a Roman házel z trampolíny Scampovi míč, kterým mu Scamp poslušně vždycky nejen přinesl, ale také položil na okraj (neuvěřitelné), usoudila jsem, že je nejvyšší čas vydat se na cestu, tedy, plán byl z chaty doběhnout domů, odhadovaná vzdálenost 13 km. Dostala jsme přesné instukce, kam na které křižovatce zahnout, ještě než jsem vyrazila, musela jsem je pěkně jako básničku odříkat, abych se nidke nezatoulala. Oukej, tak já běžím, večeři chystám na sedmou, když se ztratím, jste ohladu...

Probíhám polní cestu, sbíhám z kopce, křižovatka, tady doprava, vida, už jsem na turistické značce. Cesta vede lesem, naštěstí, na sluníčku to stále pěkně peče, i když už je pět odpoledne. Běžím podél ohradníků, podél pole, hezká cesta, nikde nikdo, v dálce vidím vesničky, ta nejbližší je doufám Valangin, jinak jsem v kýbli. Naštěstí za chvíli vidím hrad, vpořádku, jsem tu správně. Podbíhám dálnici, po schodech dolů, kolem náměstí a zase pryč ze silnice. Vbíhám do lesa, míjím partičku venčíci psiska. Tak, a tady musím doprava, sakra, to je kopec. Tyjo, velkej kopec. Funím. Do háje, co to je za stoupání do nebes. Aspoň jsem v lese. Nespěcháme, kliďánk si to vyběhnu. Nahoře se to konečně rovná, cesta vyústila na silnici ve vesnici Fenant. Bezva, jsem tu správně. Teď by tu někde měla být ta malá pěšinka, co mi jí Didik popisoval. Hm, nevidím, nevadí, poběžím tudy, třeba jí potkám. Vida, copak to tu nemáme, že by zase stoupání? Oujé, ty budeš mít namakaný nožičky. Vleču se do kopce k lesu. Stín, stín, stín. Báječný, jsem tu, krásná lesní cesta, teď už jen pořád rovně a až uvidím dole vlevo Dombresson, musím trefit nějakou cestu, kterou tam seběhnu. Paráda. Trošku se to vlní, ale oproti předchozím kopcům rovinka. Běží se mi skvěle. Nechápu to, v nohách mám za tento týden už pěknou dávku kilometrů, čekala bych, že to bude zlý.. Ale co, kdo by se zlobit, že. Přibíhám k fotbalovému hřišti, další zmiňovaný bod na trase. Že bych se neztratila? Není možná... Sbíhám do Dombressonu, který se mi ztrácí za kopcem. Ještě budu muset jednou vystoupat a pak už jen rovinka, poslední zatáčka a už vyklusávám ulicí k domu. Pěkné. Jsem zpocená jak prase. Protáhnout a koukej mazat do sprchy, smraďochy neberem. Báječné, je mi skvěle.

Valangin

Pro veliký úspěch  máme dnes opět zeleninovou polévku, na objednávku. Hehe, a pak že ty děti moc polévky nemusí... A Didik přichází s fajnšmekrovinkou v podobě toastů s uzeným lososem. Oujé, ještě pořádná nálož salátu a teď už jen funět a ťupat zážitky z dnešního 2 x 13 dne :)

Jak si je vychováš, takový je máš

Chtělo se mi se vypařit, ale když bych se zvedla a odešla, moc bych tomu nepomohla. Poklidné posezení u večeře na terase se změnilo v přestřelku otec-dcera, mladší synáček přizvukuje. Plánoval se víkend. Didik přednesl návrh, respektive plán, respektive "tak to bude a basta". Rozhodl se, že v sobotu brzo ráno vyrazíme do Alp, vylezem do nějakého průsmyku, přespíme u jezera nahoře, pak sejdeme dolů a v neděli se vrátíme. Dobrý plán, proč ne. Jenže děti se moc netvářily. Tedy, vlastně vůbec. Marianne se musí učit, Roman přizvukuje jen tak aby nebyl na ocet. Didik se nevzdává, vždyť učebnice si můžeš vzít s sebou. Ehm, trochu úsměvné, jistě, při horském výstupu se bude učit slovíčka a gramatiku, proč ne, ženský zvládají multitasking, že...Pak přišel ten kámen úrazu, argument, který do toho zatáhl mě, Didik prohlásil, že "mi přece musí ukázat Alpy". Bohužel to nebyla vhodná chvíle mu vysvětlovat, že ehm...už jsem Alpy viděla... Zrovna s totiž rozhřčil, jaký to má doma lenochy, jak jsou neschopný a otravný, že nic nechtějí dělat, docela ostrá slova na to, že šlo o vlastní děti, vždyť jste si je tak vychoval sám, pane... Takže rohodnutí odloženo, já se, prosím, hlasování zdržuju, je to váš víkend, já se přizpůsobím a určitě nebudu ten, kdo to rozsekne...

Voilá, máme tu další večerní přestřelku, je to tu jak v saloonu... Tentokrát začíná Marianne, a pěkně z ostra. Natvrdo oznamuje, že nikam pod stan nejde, že jestli je takový plán, ONA nikam NEJEDE... Do toho se ještě stihne Roman rozmazleně rozčílit na Didika, že je mu zima, proč nezavřel dveře na verandu.Didik, který nandavá jídlo se ohradí, že když je mu zima, může je stejně dobře zavřít sám, ne... No, neuvěřitelné... Tyhle děti, jak jsou bezva a sporťáci, tak jsou teda partička k pohledání, drahouškové, to si vás rodiče vychovali...

Večer máme s Didikem jako vždycky poradu, co se jak zmáne zítra. Decentně mu naznačím, že Alpy asi nebudou stát za to, když tam buď nepojedou děti nebo budou jak puchýř celý víkend. Smutně uznává a konečně to vypadá, že se nám rýsuje program na víkend, Didik slevil z Alp, pojede se na jednodenní výlet. Děti to hodnotí jen vítězoslavným "yes", na což si tatínek povzdechne "j´ai des enfants bourgeois"...

Jen si říkám, že to je na nic, v osmnácti nebo v šestnácti už děti moc nepředěláš. Chyba v Matrixu. Na Didikovi je vidět, jak ho to děsně žere. A tak letmé výměny názorů dostaly své místo na denním pořádku...

Taxislužby na objednávku

Tak kam to bude? Je libo Neuchatel? Je libo Cernier? No tak si vyberte, dneska taxikařím, tak se můžete svézt...

Po pravdě, už to dneska docela stačilo, vždycky dostanu nakreslený plánek, kde že to koho mám v kolik vyzvednout, což je na jednu stranu super, na druhou stranu, při jízdě se na něj zas tak moc koukat nemůžete... Natož při autodráhových nájezdech na dálnici v Neuchatelu.Ale všechn v pohodě, špatně jsem odbočila jen jednou, zato mě to nahnalo na dálnici a frčela jsem do Neuchatelu. Cestou tunelem jsem jen tiše doufala, že na prvním sjezdu bude nájez zpátky... Naštěstí byl, respektive jsem obkroužila kruhový objezd a frčela zpátky. Ehm, věděla jsem, proč si mám dát časovou rezervu, přijela jsem na sraz a holky zrovna vystupovaly z busu. To je timing, panečku, to je servis... Nevyzvedla bys nás tady, prosím...Neodvezla bys nás tam, prosím... Dojedeš pro mě sem, prosím... Achjo, strará známá Kanada. Tady je to stejný, nemáš auto, jsi v kýbli. I když ne, tady jezdí busy skoro do každý díry a docela často.. Ale jinak si ani neuprdneš. Zase ta stará známá závislost. Jak mě to štvalo. Teď a tady je mi to trochu fuk, tak co, těch čtrnáct dní pro ně klidně někam sjedu, ale představa, že to dělám furt? To vám nevím nevím...

Terezka v kuchyni divů

Jídlo je takové vděčné téma, na které mám já vždycky, co říct. No, a protože jídlo je jedna z mála, skoro jediná vlastně, povinností, kterpu tu mám, tak jen takévý malý náhled do švýcarské kuchyně. tedy, ne do žádného receptáře nebo tak, ale spíš..no uvidíte...

O speciální šavli-noži na bylinky už jsem psala. Ale v tom tajemném šuplíku se nachází ještě spousta dalšího nářadíčka. Třeba kopečkovač zmrzliny nebo krájítko na pizzu. Ale tak to stále není nic natolik speciálního, abyste třeba nevěděli, jak se s tím zachází, že.. To třeba takové ruční strouhátko na sýr, to už je jiný kalibr. Vypadá podobně jako náš mlýnek na maso, jen je menší, jedním koncem dáte sýr, zajlapnete, zatočíte kličkou a sýr se vám ze struhadlového bubnu sype rovnou na těstoviny, no není to užasné? a na těch teploučkých těstovinách se zamozřejmě hnedka rozpouští, to by jinak nebyla dokonalost... O podivné sekačce na cibuli, se kterou když pracujete, vypadáte spíš jako když šleháte sníh, o té už jsem také mluvila, jen dodám, že se konzervativně držím krájení na kostičky nožem na prkýnku. No vida, nože. Nedovedete si představit, kolik jich tu mají. Na pečivo, na sýr, na tohle, na tamto.. ale s prominutím, všechny jsou "tupý jak prdel", jak by se neostýchal říct můj dědeček. Poznámka na okraj: brousek jsem nenašla, to jen když by nějaký chytrolín chtěl začít tu dotěrnou "tak ho nabrus, milá Terezko, milá Terezko..." Další, co stojí za zmínku, jsou cedníky. Říkám cedníky, ani, tady skutečně není jeden. Ba ani dva. Jsou tři, ale pozor, ten jeden je na oplachování ovoce, třeba jahod, víte. Na salát se tu striktně používají dvě plastová hnusná bílá míchátka...lžíce jsou tu obrovské, ale ještě jsem si netrozfla vytasit na ně malou lžičku, když jsme baštili polívku... Na velbloudy tu také nejsou moc zavedení, ale jeden půllitr jsem ve skříni vyštrachala a včera jsem dokonce objevila i docela velký hrneček s Medvídkem Pú. Abych nezapomněla, chleba tu je nějaký kouzelný, protože ačkoli si jen tak nezakrytě a nepokrytě leží, netvrdne...Sušičku na salát zná každý prcek, takže s tou se neblejsknu, ale zato stroj na jagurty, to byste čubrněli. Jednou ráno Didik prohlásil, že jde dělat jogurt. Rozháněl se, jak je to jednoduchý a kdesi cosi, vzal jogurt, kydnul do nádoby, zalil mlékem a zamíchal. No, tak to je skutečně jednoduché, ale když mi pak tvrdil, že za 8 hodin bude mít z téhe bílé kaše jogurt, něco mi trochu nehrálo. Pak jsem ale pochopila, když ze skříně vytáhnul podivný stroj, do spodní části naskládal skleničky, vešlo se jich tam třeba deset, nalil do nich bílou kaši a zavíčkoval. Pak vytáhl víko, zavřel je a zapojil do zásuvky. Slastně se usmál a vítězoslavně prohlásil, něco ve smyslu, no vidíš, žádná věda. Přísroj totiž zajistí, aby tam byla vhdná teplota a skutečně pak za těch 8 hodiny vyndal teplé bílé jogurty. Už jen vychladit do ledničky a je to. Prostě easy..

Takže jestli nemáte takhle vybavenou kuchyň, jste pěkní žabaři!

Abyste si nemysleli, exkurzí do kuchyně ještě litanie o jídle nekončí. Totiž nejen Scamp, který denně se mnou naběhá třeba 15 km, žere jako prokopnutý. Pravda, nejsem žádný jedlík, ale teda kam to taková špejle jako Roman dává, to nechápu. Je to zkrátka takové vaření ve velkém a je legrační že i když vařím pro tři děti, je toho snad víc než co sníme my čtyři doma. Ale jen papejte děti, vždyť jste ve vývinu... Ostatně měgalomaneké je i nakupování, dneska jsem se seznamem vyrazila do vedlejší větší vesnice shopovat, protože večer vaří Didik. Vezu Marianne na atletiku a vrátíme se pozdě, tak se uvidí, co tatínek uchystá. Naporoučel si ale KILO kuřecího masa a něco kolem 400 g nějakého special sýra. Něco mi říká, že toho bude kotel, že by k tomu vaření pro regiment měli tatínkové sklony?... Každodápně návštěva supermarketu velikosti Tesca byla zážitek (ehm, teď nemyslím to Tesco, co je u nás, protože to je kapitola sama pro sebe...). Upřímně je štěstí, že jsem měla na seznamu přesně dáno, co koupit, protože obecně "sýr" nebo "maso" by bylo neštěstné, respektive bych zřejmě ještě teď nešťastně chodila regály a vybírala, kolik tam toho mají.. No jo, je to radost jen se na ty regály dívat. Ale spíš víc z dálky, aby člověk neviděl ty ceny, to ho občas trochu mrazí. Zvlášť když i místní tvrdí, že je to hrůza, jak je to drahé.. (na druhou stranu, možná není třeba, aby děti měly iPhony a McBook, ne...)...

No nic, naložila jsem nákup do auta a frčela zpátky. Udělalo se krásně, sluníčko, docela teplo, je čas jít běhat..

Pseudoselfsoustředění

Vzpomínám si, jak jsme rády jezdily na soustředění do Kostelce. To byla paráda, trénovalo se v hale, žádná prasácká antuka, bydlelo se na zámku a hlavně je potřeba říct, že cestou do haly byla cukrárna. Prostě báječný. Tehdy jsem si nedovedla představit, že bych se tohodle dokázala někdy vzdát. Hrála jsem volejbal, chodila na tréninky, o víkendech zápasila, na extraligu to nebylo, ale dělala jsem to ráda. Pak to ale najednou skončilo a já jsem otočila o 180 stupňů. Místo do haly jsem začala chodit ven do Prokopáku, místo party v šatně na mě koukal v předsíni akorát rozespalý Samuel, který si ťukal tlapkou na čelo, proč se obouvám do těch děravých bot a jdu v dešti běhat. Jenže já si to tak oblíbila, že vzdát se toho už prostě nešlo... Pak v zimě přibyly běžky, v létě kolo. Týmový sport se mi z rozvrhu skoro vypařil. Zvláštní, po tolika letech, a stejně zmizel jak Sam pod stůl, když se najde louže v kuchyni. Soustředění jsou teď spíš pseudosoustředění, společenská sportovoní akce. Už mi nikdo neříká, že musím "jít na špičky" a přenést "tuto těžiště dopředu"... A pravda, podle toho to třeba na squashi vypadá... Ale proč tohle všechno říkám, před chvilkou jsem se vrátila z lesa, ano, překvapivé, opět jsem byla běhat, ano opět, to znamená, že už jsem dneska jednou byla... Páni lékaři a drazí rehabilitanti, chápu, že se teď mračíte, ale vězte, že cvičím vaše tríčky cvíčky jak mourovatá a že všechno je v pořádku. Každpádně, jak jsem si tak běžela, říkala jsem si, že to tu mám vlastně takové pseudoselfsoustředění. A právě při téhle myšlence, jsem si vzpomněla na ta soustředění v Kostelci, jak jsem říkala na začátku, to jen abyste to měli ucelené a neřekli, že mi jen tečou myšlenky a vy je musíte chytat jako v té počítačové hře, jak vám padá spousta blbostí a vy je musíte pochytat dřív, než všechny spadnou na zem, znáte to, ne?... Každopádně mě mimo jiné taky napalo, jaké by to bylo, když bych teď začala skutečně trénovat, jako že by tu zase byl někdo, kdo by mi říkal "děláš to blbě" a "furt to děláš blbě" a "je to pomalý"...a tak vůbec, možná by to bylo bezva, zlepšila bych se třeba..ale na druhou stranu, možná už jsem si moc zvykla a zpohodlněla natolik ,že by mě to třeba štvalo. Makat v partičce by měl ale třeba bavilo, jenže slečinko, kde na to pravidlený trénování chcete vzít čas? Vždyť si přiznejte, že vám vlastně vyhovuje, že si vstanete ráno, kdy chcete, vyběhnete si, kam chcete, vrátíte se, kdy se vám to hodí (ehm, abyste třeba nepřišli pozdě do školy, že)...a teď si chcete najednou hrát na to, že vám někdo nalinkuje, kdy, v kolik, kam a na jak dlouho poběžíte, no to je mi ale novinka. Ale chápu, je to možná trochu škoda, na vrchol a olympidádu to výkonostně není, ale někam výš než teď třeba jo. Ale kde je to moje výš? Chtěla jsem uběhnout maraton, stalo se, prakticky bez přípravy, luxusní čas na to, že jsem běžela poprvé, nevěřila, že to uběhnu, měla průjem a rozhodla se dva dny předem... Tak jakou metu si dát teď? Desítka pod 40 minut? Ale ne, to nedělej, vždyť víš, že na to nevydržíš trénovat. Stejně tě baví jen tak si běhat, nahoře po skalách v Prokopáku nebo tou malou cestičkou přes ďolík a kolem ovcí.. Jak řekl tatínek: ,,Ty jsi euforická, ještě než si vůbec obuješ boty a jdeš běhat." Je to pravda. Užívám si to. Tak proč se trápit nějakými konkrétními cily. Ostatně, slečno, co že z vás jednou v životě bude, až dostudujete tu vaší školičku?... Jistě, rozumím, ať žije abstrakce. A konečně, i to tvoje pseudselfsoustředění...

Rainy day

Otevřu oči a vidím, jak se proudy vody splašeně valí po střešním okně. Leje jako z konve. Achjo. Scamp ale venku dělá, jako že nic, ale to ses hochu spletl, v tomhle se s dlouhou procházkou rozluč. Roztočí se ranní kolotoč toastů s medem, kakaa, čištění zubů a postupně za každým tiše zaklapnou dveře a se Scampem jsme zase sami. Vypadá to, že na chvilku se déšť zmírnil, tak neváhám a vyrážím na nákup do místního podniku. Všichni se znají, tak se zdraví, a nesměle po mně pokukují, jako bych byla vetřelec. Nakládám zeleninu do košíku a slavně přicházím k váze. Ouha, žádné obrázky, tentokrát jen čísla. Nevadí, tak znovu oběhnout regál, kouknout se, co má jaké číslo, naťupat, zváženo, ještě vybrat rybu a můžeme k pokladně. Pokladní je v dobré náladě, vtipkuje s paní přede mnou, ale mě jen mile pozdraví. Má trochu pohled „vás neznám, slečno“, ale na nic se neptá, popřeje mi krásný den, skoro se zdá, že chtěl dodat jako Petr Bajza v Bylo nás pět to své „přijďte zas“… Je to bezva, začíná pořádně pršet. Co se dá dělat, půjdu běhat v dešti. Blázne.

…vracím se úplně mokrá a úplně špinavá, kéž bych se mohla přenést z předsíně do prvního patra do koupelny, mám pocit, že ze mě bláto kape všude. Vsadím se, že tričko, které jsem ze sebe svlékla a vymáchala, vážilo po namočení v umývadle stejně, jako když jsem si ho sundala po běhu, jak bylo nacucané. Ale je mi dobře, přichází čas na oběd a pak velké trápení s článkem o zbraních. Uznejte, nejsem pro to naprosto povolaná osoba? … achjo

Marianne mě láká, ať s ní jdu běhat. Šla bych, ale dopolední kopečky asi pro dnešek stačily, nic se nemá přehánět. A tak Marianne vyráží se Scampem na canicross. Navléká sobě i psovi speciální postroj a důrazně mu domlouvá, ať kouká pěkně táhnout. Pořád prší, teploměr hlásí krásných 12 stupňů. Vítej v Dánsku, holčičko…

U večeře Didik rozvíjí debatu o trénování, plánuje všemožné závody a běhy, kterých se on, ale hlavně Marianne zúčastní. Té se ale pozice tatínka a trenéra v jednom moc nelíbí, a já se na účet téhle debaty nestranně a vesele bavím. A říkám si, jak je bezva, že si běhám, protože mě to prostě baví. Zajímavý poznatek vyplyne při plánování víkendu. Didik zběsile surfuje na internetu, kde je jaký závod a běh, který se nesmí zmeškat, pak plaší, že pojedeme do hor pod stan někam chodit/lézt/běhat/kdo-ví-co-ještě…

Zítra bychom chtěli jet na jahody, na samosběr. Tak uvidíme. Zatím prší, je 12 stupňů, okolní kopce a lesy jsou v mlze a obloha je šedivá jako můj bílý dres na kolo, co se vypral v tmavé várce prádla a obarvil se. Prostě hnus. Ale když se člověk unaví, uvaří si mátový čajíček a zaleze pod deku a ťupe do počítače, je mu dobře. Nemusí nic, může si jen tak nechat plynout myšlenky, plánovat, vymýšlet, pak zase chvilku psát nebo jen tak koukat do blba a přemýšlet. Prostě na chvilku zpomalit, nejen pořád funět do kopce, ale také přejít do klusu na rovince… A pak se úplně klidně zavrtat do peřin a spát jak dudek až do rána…

…ehm, abyste se probudili, a zjistili, že je 10 stupňů, mrholí a je stejně hnusně, jako den před tím… Ale víte co, já na to prdím, jdu běhat a vy, co tam nahoře pršíte, mí vlezte na záda!

Prostě to tak je

On achete un pizza rond, on le met dans une boite carree et pour manger le coupe en triangles...

...pizza je kulatá, ale stejně ji dáváme do čtvercovékrabice a pak krájíme na trojúhelníky...
...máme myčku na nádobí, ale než do ní nádobí nandáme, pořádně ho umyjeme ručně v dřezu...
...stěžujeme si, že jsme unavení a že všechno děláme sami, ale děti z domácích prací nemají žádné povinnosti...

...Není rodina jako rodina, až překvapivě různě to může v domácnosti fungovat... skoro by se ´moukře chtělo říct: pouč se z toho, ať to jednou děláš líp...

Den první: splněno

Pondělní ráno je všude stejně ospalé. Marianne se vzbudila sama, když jsem se vrátila z lesa se Scampem, už snídala a zmizela dřív, než jsem vůbec vyrazila budit Romana. Koukal rozespale z pod peřiny, ale na kakao a toasty s medem (jak Anne hlásila, že obvykle snídá) jsem ho nalákala. Ještě nebylo ani osm hodin a dům byl prázdný. Paráda, můj další úkol je až oběd, tak hurá běhat. Scamp byl šťastný jako blecha, do kopce táhnul jak hovádko... Rozhodla jsem se vyzkoušet zatím jeen ze značených okruhů, tím se nedá nic zkazit. Řeknu vám, docela stoupání a docela dálka, ale báječné. Trošku jsem zpátky natáhla krok, abych byla zpět včas kvůli obědu, ale nakoec to ani nebylo nutné. Za oběd jsem dostala pochvalu a kolem jedné hodiny už jsem zase měla pohodičku a čas na kutění.. První dorazil Roman, pak Marianne, se kterou jsme jeli pak rozvážet poštu a letáky. Dělá to jako brigádu, ta že jí pomůžu. Řeknu vám, zlaté psaní do časopisů, občas proč ne, ale pravidelně to žádná pecka není. Na druhou stranu jsme si docle apěkně popovídaly, mluvily jsme česky a tak občas lidé na zahrádkách koukali, co to je za mimozemšťany, co jim nosí poštu. Bylo ještě třeba vyzvednout Romana na angličtině, pak večeře a pak oujé, zase pohoda. Skutečně se nepředřu, ale nevadí, aspoň má člověk čas na všechno, a co předtím neměl a co odkládal..Třeba dojde i na tu dánštinu, respektive na ěch pár slovíček co bych ráda uměla před tím, než vyrazím.. Tak uvidíme..

První švýcarská neděle

Hned jak za Anne ráno zaklaply dveře, začal

Didik svolávat děti, že se jede "marcher et courir", chodit a běhat, že mi musí přeci ukázat... Bylo osm hodin a dětem přišlo o dost lepší zalézt si zase do postele, ale Didik byl neodbytný a zavelel, že za čtvrt hoďky odjezd. Tak jo. Usoudila jsem, že silniční děravé botky asi nebudou ono a jak se ukázalo bylo to přechatré rozhodnutí. Kopec/hora krásná, i cesta tam vedla ale my jsme to vzali "cestou těch místních", tou, co smrtelníci neznají, tzn. přímo kopcem nahoru, ať žijou vrstevnice. Občas bylo potřeba se přderžet rukama kamenů a kořenů, šplhali jsme nahoru jako kamzíci. Zpětně mi připadá docela odvážné, že mě odhadli na takového sprorťáka, co jim nehodí na hlavu takový výlet. Netradiční výstup, ale proč ne, líbilo se mi to. Vyškrávali jsme se na vrchol, obkroužili Creux du van, docela hluboký příkop nebo jak to nazvat, proběhli jsme loukami kolem kraviček s cinakjícími zvonečky a pak nás čekal seběh dolů. Hopkali jsme po kamenech, seběh byl dlouhý, stehýnka zapracovala. Ale pěkný výlet, hurá na oběd a pak už Didik dopřál dětem zasloužený odpočinek. Za mnou pak přišel s tím, jestli nechci ukázat trasy na běhání v lese. Paráda, dokonce se mi nabízí. Původněš jsem měla v plánu udělat průzkum sama, ale tak s domorodcem to bude lepší. Vyrazili jsme, Scamp v čele. Něco jako rovinku na rozehřátí tu nečekejte, naopak se běží hned do kopce, neošizeného... Takže v zápětí člověk poněkud funí, ale když se na to podívám tak, že tu prostě po rovině běhat nelze, aspoň se potrénuju. I když některá stoupání jsou výživná, Prokopák je holt Prokopák a dombressonské lesy jsou dombressonské lesy. řížovali jsme značené okruhy, míjeli spoustu odboček (achjo, stejně se tu jednou ztratím, musím běhat se Scampem, který to tu zná a navíc na povel "a la maison" - domů - mě zavede zpátky), proběhli jsme okruh, co prý běhají s ´Marianne nejradši. Je to sice "jen" 7,5 km, ale kopečky unaví, průměrnou rychlost sníží a po ranním výstupu a běhu to bylo akorát. Přiběhli jsme a akorát se blížil čas večeře. Didik měl v plánu pizzu a náležitě si její přípravu užíval. Bylo to legrační, ale vypadal, že ho to baví, tak se ho u toho nechala. Třeba na bylinky do salátu si nevzal nůž, ale speciální obouruční zahnutou břitvu nebo co to bylo, prostě nůž na bylinky. Nebo cibuli na kostičky nekrájí, má na to speciální nástroj, kterým jí za pár vteřin doslova rozsekná na kousíčky. A vrchol fajnšmekrovství byla pažitka do salátu, na kterou si vzal nůžky... Pravda, asi věděl, proč pak podotkl, že Anne většinou tohle nepoužívá, že to krájí normálně... Ale pizza byla dobrá, salát taky, večer jsme měli poradu podle rozpisu "must do" a pak už adios děti, zítra se ukáže, jak spolu budeme fungovat...

Jak začala moje mise pseudo-au-pair

Viděli jste tu upoutávku na novou knížku s názvem Já a pan Darcy, nebo tak nějak? Má takový růžový přebal a celá je o tom, že každá žena přece hledá toho svého pana Darcyho, který je úplně dokonalý a kdesi cosi. Ale proč o tom mluvím, tuhle knížku jsem totiž našla v té síťce, o je v autobuse na sedačce před vámi. Prolistovala jsem ji, přečetla pár řádek a usoudila jsem, že se takové četby klidně dobrovolně vzdám. Vyrazila jsem s knížkou k panu řidiči, že mu řeknu, že si ji tam zapomněla předchozí cestující. V uličce mě ale zastavila paní, podívala se mi do rukou a zmateně povidá: ,,To je moje knížka." Překvaepení. Asi stejně zmateně jsem jí knížku vrátila, ona si zalezla na své místečko u okna a mě došlo, ž to zřejmě bude moje vedlecestující. Ale nebojte neředčítala mi. naproti bylo volníčko, tak jsem se odstěhovala a vyvalila na dvě sedačky, abych si přes noc trochu schrupla. Když jsem se probudila, byla sobota ráno a podél silnice se míhaly německy psané nápisy včetně pro mě důležitého "Bern 30 km"...

Čekal mě přestup na vlak, ale ještě předtím cesta busem na nádraží. No, má také kola, také řidiče, který je dokonce milý, sedačky uvnitř, zkrátka švýcarský autobus ničím výjimečný není. Za normálních okolností by tedy nebyla ani nijak výjimečná cesta na nádraží, ale to bych se o tom takhle nevykecávala. Takže... Už z Prahy se mnou jela taková podivná korpulentní paní v růžovém, měla samozřejmě gigantický skořepinový kufr a bohužel mi nebyla příliš samypaticky. Proč bohužel? Protože tato paní mi sladce oznámila, že taktéž jede na nádraží a horší bylo, že tvrdila, že vystupuje zastávku po mně. Oujé, to bude cesta... Co se dá dělat, třeba se jí zbavím. Byla nesympatická a taková.. prostě divná... což se potvrdilo hned jak autobus projel první zatáčkou, kdy mi tato dáma začala nabízet telefonní číslo a zvala mě "pracovat" k ní do "dámského podniku"... Ehm, pardon, milá dámo, se vší úctou, děkuji za nabídku, ale skutečně ne... Trochu rozpačitě se tvářila i na mé odmítnutí jejího telefonu, prý jestli mám kamarádky, tak ať přijedou..ehm, kamarádky mám, ale zřejmě by je tenhle job asi moc neoslovil... Poroučím se, jdu na vlak, ať se daří, nashle... Uf, setřásla jsem ji!

Neuchatel. Konečná. Všichni jsme se vyhrnuli ven. Bezva, teď už zbývá jen najít lidi, co jsem v životě neviděla, žádný problém. Na peróně se ke mě nidko nehlásí. Připadám si trochu jako v tom pořadu Chcete mě. Nechtějí. Zkusim vrazit k východu. Sejdu schody a ouha, východy jsou tu hned tři. Chvilku se zmateně točím jako korouhvička ve větru a pak vytáhnu mobil. Smska bude nejjednodušší. Ale nebude potřeba, pán a paní, co kráčí směrem ke mě se usmívají. Zdraví mě česky, to musí být oni. Sláva hurá. Nasedáme do auta a frčíme do Dombressonu.

Anne mluví česky a plánuje odjezd do Čech na čtrnáct dní na zítřejší ráno. Didik tu zůstává s dětmi a voila, se mnou.. Přijíždíme do městečka, u pekárny doprava (to si zapamatuj, odbočka je prťavá, určitě to přejedeš). Pak zase vpravo a parkujeme před docela velkým domem. Má tři patra, nahoře v podkroví má msvůj kutloch já. Stoupám tam po dřevěných schůdkách, postel mám pod sešikmenou střechou, kde je krásně slyšet bubnování deště (co jsem přijela, užívám si tenhle slastný zvuk každou nouc). V prvním patře jsou pokoje dětí a ložnice a taky koupelna, co má střešní okno, což mi přijde bezva, ve dne se tam vůbec nemusí svítit. Dole je obývák, kde se právě vyvaluju na pohovce, jídelní stůl a kuchyň. O patro níž je sklep, spižírna, spoustu krámů a tak. Vzpomínám, jaké skladiště máme doma my a říkám si, že tihle by se do paneláku s těmi všemi věcmi nidky nevešli. Na druhou stranu, proč nemít doma zásobu třiceti tuňáků nebo dvaceti konzerv s krájenými rajčaty. Skoro jako náš zásobák na táboře. Dveřmi z obýváku se projde na zahrádku, není velká, ale má terásku se stolem a nejlepší na ní je, že tam je záhon plný salátů. Od obyčejných hlávkových po takové ty zelené i tmavé kadeřavé až po římský nebo nevímjaký. Začínám si myslet, že to s vařením bude v pohodě. Další exkurze mě čeká také na zahradě, mjí totiž slepičky. Ne slepic, ale takové malé kropenaté cosi, co žije v čemsi, co ypadá jako naše králíkárna. Oukej, budu sbírat vajíčka, krmit a napájet tato stvoření, když jinak nedáte... Čeká mě instruktáž v kuchyni. Tohle je tady a tady a tohle támhle a ..víte co, teď si to poslechnu a pak si to stejně udělám po svém, nějak se to zorientuju. Dostávám seznam rozepsaný na celý týden, co je třeba udělat, to nějak zvládnem.

Didik s Marianne, šestnáctiletá sympaticky a hodně sportovně vypadající slečna, co se mi dokonce česky představila, se chystají na běžecký závod. Třináctikilometrový kros. Lákají mě, ať jdu taky. Věřte, že bych šla, ale Anna se tvářila že se mnou chce ještě jet nakoupit, ať vidím, co a jak, že si vyzkouším řídit auto, přátelé, asi by to nebylo rozumné, tentokrát se s vámi neproběhnu. Vyrážíme, v Neuchatelu je den otevřných dveří na vodních lyžích. Marianne a Roman, desetiletá špejle, co se zubí, když se směje, si to chtěli vyzkoušet, a tak než se nadějeme, proháníme se na člunu po jezeře a vlny tam námi brázdí nejprve Marianne a pak i Roman. Akčnost se nezapře, Didik s Marianne frčí na závody, my vyrážíme na nákup. Přichází klasické rozčarovnání bludného Čecha, když vejde do obchodu ve Švýcarsku. Jenže kromě výběru a zřejmě kvality jsou v jiné dimenzi bohužel i ceny. Ale to se dalo čekat, naštěstí tenhle plný košík já neplatím. V malém Hyundaii Getz zabral nákup celý kufr. Anne nás zásobila tak na měsíc dopředu...

Vracíme se zpět, mlsáme s Romanem na terase jahody, pak vyrážím na průzkum běhacího terénu. Beru na vodítku psisko, jmenuje se Scamp a podle očkovacího průkazu je to border kolie, je černo-bílý, no, chlupatý, velký a milý. Hned přes ulici je tu les, báječný! Scamp táhne jak šílenec, žádná změna od toho našeho malého cvoka doma...

Na večeři přijel i Yvan, osmnáctiletý synátor, který ve středu začíná ústní maturity a podle všeho si na něj rodiče příliš nesází. Nicméně teď pilně studuje/dělá, že pilně studuje na chatě, takže se podle všeho tady moc vyskytovat nebude, respoektive mi dá vždycky vědět, jestli pro něj mám také vařit. Večeře, rodinka pohromadě, legrační. Bláznivá rodinka, sporťáci, akčňáci, ale něco trochu pod povrchem nehraje. Nnefunguje. Práce, která Anne nenaplňuje, možná dálka, která je mezi ní a nemocnou maminkou v Hraběticích, nevidím do toho, ale něco na té růžové sporťácké pohodě dělá tmavé kaňky... ale o tom třeba jindy.. teď jdu spát, přecijen se mé autobusové lóže neukázalo jako nejpohodlnější...

Vzkaz pro Terezku

Zvládáš pravidleně chodit běhat nebo pravidelně jíst vločky, ale pravidelnost psaní na blog trošku pokulhává. Takže, Terezko, copak si vymyslíš za výmluvu tentokrát? Žádné neměla jsem čas tu nikoho nezajímá, vždyťsama víš, že je to jen výmluva a hlavně že je to škoda, když sem píšeš ráda... No, dobrá, nebudu tě pranýřovat, radši tě pochválím, že ses pohodlně usadila na tu oranžovou pohovku, to značí, že budeš psát dlouho, a že se chystáš vylepšit si skóre za poslední měsíc. Podívej, venku zase prší, je to legrační, ale píšeš čast, když prší. Asi se nedá běhat. Špatně, já vím, počasí není důvod a běhat se dá i v dešti. To my všichni ,co tě trochu známe, víme. Takže nás nepřekvapuje, že jsi dneska v tom šíleném slejváku stejně vyrazila ven. To jsi celá ty. A ta druhá skoro podmínka je, že nejsi doma. Doma píšeš málo, chce to evidnentně, abys vyrazila sama někam, kde nebudeš mít komu vykecávat díru do hlavy, a tak se začneš vykecávat s klávesnicí. No vida, jak to Švýcarsko byl dobrý nápad, patří ti mé díky, jinak bych tu chudák blogísek byl zase na pěkně douho opuštěný. V Rakousku na mě nebudeš mít čas, tam se budeš točit kolem jiných, na táboře sotva a pak, kdo ví. Třeba si na mě ale vzpomeneš v Dánsku, až tě zachvátí stejskavost nebo až budeš chtít opřekot vyprávět, jak jsi žvanila anglicky na mikrofon... Zkrátka jsem chtěl říct, že jsem rád, že mi sem zase píšeš a že se těším, co mi o tom podivném pobytu u fialové kravičky (která podle mě stejně nemůže existovat, je to jen mystifikace nebohých dětiček) povíš...