Turistika na entou

Když skoro hodinu spravoval duši, když jsem na řidítkách viděla připevněné zpětné zrcátko a na všech kolech stojánky a když mi na otázku, jestli mi půjčí helmu, odpověděl otázkou: ,,Ty chceš helmu?", začalo mi být jasné, jak to s tou dnešní cyklistikou bude. A později jsem ocenila, že jsme se rozhodli pro okruh kolem Biennského jezera a ne kolem toho v Neuchatelu, který má celkově 100 km, dvakrát tolik co ten, na který jsme se rozhrkocaně vydali kolem druhé dopoledne. Řeknu vám, turistika na entou, ale tak jako nedělní promenáda a odpočinek, proč ne. Bylo to trochu jako u nás na cyklostezce do Srbska podél Berounky, když je hezký víkend. Davy se a davy tam a děti a turisti a ..no bylo husto. Ale jezero hezké, nespěcháme, už po dvaceti kilometrech sice stavíme na sušenky a těsně před půlkou na zmrzlinu, ale jinak to docela sviští. Po rovince, po asfaltu, ještě aby ne. Jen škoda, že musím pořád nastavovat neustále se otáčející a zasouvající sedlo. Pokračujeme dál a dojde na lámání chleba, otázka na tělo: ,,Jak se mi na kole jede a jak se mi pozdává"... Nechci si stěžovat, takže slušně odpovídám, že "dobrý". Ale pak musím přiznat, že úplně ono to není. Sedlo je jedna věc, ale brzdám taky moc nevěřím, brzdnou dráhu lépe nevěděl, na fleku bych asi nezastavila..A vůbec, celé je to takové roztřesené, pseudoklipsna na pravé noze, klipsna na levé noze, má zlatá spdčka, kde se pasou.. To víš, slečinko, to máš těžký, když si pořídíš takovou raketu, nemůžeš se pak divit. Když se vrháš do lesa po kořenech nebo funíš do kopců v Alpách, nemůžeš se pak divit, že šolíchání kolem jezera bude sport. Ale co, brala jsem to jako pohodovou vyjížďku, jen tak si zatočit nohama. Ač čísla zní líp, 52 km průměrnou rychlostí 20 km v hodině, oujé, to jsme docela frčeli. Ba ne, Roman šlapal statečně jak fretka. Tak zmrzlina vás motivuje, že. Každopádně nabídku na výjezd přes kopec domů jsem slušně odmítla, děkuji, ale na tomto kole asi nemusím zkoušet všechno..(ale jestli tu máte mojí raketu, jdu do toho, kopec nekopec, hora nehora) ač mě to mrzí, tak mě to navnadilo, už se těším na svého oře, och jako já to své kolo mám ráda, jaký to bezva sport, už aby bylo za příští týden a v Rakousku krásně sluníčko a všechno báječné...

Když jsme se vrátili, sluníčko ještě smažilo. Vysedávali jsme na terase, kam si jednotliví členové domácnosti postupně nosily rozličné pochutiny. Jogurt s medem, banán, jahody s jahodovou džení a šlehačkou, popkorn, datle... lidi, kam to dáváte?.. Nechápu. Marianne se odešla učit, Roman hrál pingpong o zeď, jen Didik pořád ležel na lehátku. Pak se zvednul a krokem unaveného šneka se šinul dovnitř. Kdepak, běhat nejdu, jsem znaven. Koukám, hošánku, že na kolo nejsi moc stavěný, svalíky na běhání nejsou jako na kolo...A uvnitř mě, možná trošku škodolibě, ale sladce, zahřál pocit, že moje sloní stehýnka přecijen k něčemu jsou a že crosstraining, o kterém jsem psala, není jen výmysl...