Už v osm jsem byla zpátky. Vezla jsem Marianne autem do školy, má jako předmět jakési "vizuální umění" a musela vyrábět 3D věci, tak jsme vezly jeden dům z balbusu a keramické hlíny a jednu větrnou elektrárnu. Je zase krásně a jestě hezky svěže. Jdu běhat, tentokrát na druhou stranu, stoupám polem nahoru až k lesu, kde vede krásná cesta, co se vlní nahoru a dolů, oproti protějšímu lesu ale naprostá rovinka. Aspoň si nožky odpočinou. Probíhám polem a tráva mě šlehá do stehen. Potkávám pár běžců, ale jinak jsem sama, sama pro sebe. Nádhera. Napravo podél cesty se najednou objeví plot. Když se vlastně podívám pořádně, je to velká oplocená louka a ještě kus lesa k tomu. A v téhle velké ohrádce je srnčí farma. Taková obora pro srnečky, přírodní jednodruhová ZOO. Je jich spousta, střihají ušima a koukají na mě nevyzpytatelným pohledem. Když však zkontrolují, že jsou v bezpečí za plotem, slastně pokračují v pozdní snídani. Tak se mějte, ušouni, ještě se uvidíme na cestě zpátky.
Když jsem vybíhala, nohy byly těžké, unavené a pomalé, tak jsem si řekla, že desítka na "rovince" bude pro dnešek akorát. Jenže, jak už to tak chodí, nožky se rozběhly. Tak ještě kousek, ale pak už ne. Nebo ještě dál, ale támhle u těch stromů už opravdu konec... No, tak nějak to probíhalo, takže z desítky bylo čtrnáct, ale když jsem pomalu vyklusávala ulicí k domu, nožičky byly spokojené, já taky, sluníčko nám stále svítí, báječné, co víc si přát...
