Právě jsem zvítězila v klikací soutěži s krycím názvem "zápis předmětů", a mám tak nakročeno do druhého ročníku, vstříc žurnalistické kariéře... Kromě toho jsem si pořídila nové kolo a po měsíčním kanadském půstu opět běhám jako nadšená fretka... Píšu články, přemýšlím o blbostech, plánuju, pak zase přemýšlím a tohle je výsledek. Zase píšu. A vy to třeba zase budete číst...

neděle 17. června 2012

Není pes jako pes

A tohle je náš malej Samík
Tak takhle nějak vypadá Scamp
Historky o mém dožadování se psa, o Beníkovi a jeho košíku a mém meúnavném přesvědčování, že opravdu budu pejska venčit, by mohli rodiče sypat z rukávu. Dlouho neúnavně odolávali, ale nakonec únavou podlehli, slavné to vítězství. A od té doby máme psa. Dalo by se říct, že mít psa není nic neobvylého, že je to dnes skoro normální, pokud nemáte doma alergika nebo člena rodiny s postojem "buď já, nebo pes". Jenže většina těchto "normálních" rodin má i "normální" psy. Snad kromě našeho Samíka. Kdo ho nezná, těžko bude věřit, že něco tak mrňavého může být takové éro. Pravda, občas si říkám, že jsme u Samíka něco trošku zanedbali, ale na druhou stranu, moje kulturní stránka je ve výchově také poněkud zanedbaná, takže co... Když se ale kouknu na Scampa, který vám na povel skoro uvaří večeři, je to fajn, když psisko poslouchá. Aby také ne, všichni psi ve Švýcarsku toiž musí projít základním výcvikem. Potom není divu, že tu všichni psi poslouchají. Což je mimochodem bezva, přecejen je Scamp cizí a velké psisko, když se rozhodne, že jde tudy, chce to ostruhy na patách, aby člověk zabrzdil. Jako tažná síla do kopce, když jdu běhat, je to pomocník, pokud zrovna nenasadí o kilometr v hodině vyšší rychlost, kterou se rozhodne kopec nekopec, únava neúnava, rychleji-to-nejde nerychleji-to-nejde, a zkrátka běží, co to dá a vy funivě vlajete za ním. Zlatý povel "nesmíš" vám ale zachrání triko, to mi věřte. Nebo při sebězích po kořenech hošan moc nerespektuje, že on má na vyvažování čytři nohy, kdežto vy jen dvě. I tak ale je to fajn, občas jít se jít proběhnout s psím společníkem. To se mi se Samíkem nepoštěstí, jednak by se za prvním rohem šibalsky zastavil, zastřihal ušima, pootočil hlavu a pohledem moudrého jorkšíra naznačil, že dál teda vážně neběží, ale že když bych mu chtěla házet míček, to by bral... Každá rasa má své, ale jak je Scamp fajn běžecký společník a poslušný chlupáč, stejně náš Samouš je nejlepší, ten jeho kukuč, když vám říká "ty hamoune hamounská, když to sežereš všechno sám, budeš tlustej jak ropucha, tak mi koukej ždibec nechat", je prostě k nezaplacení...
A tady už jako velký spořádaný pes