Přemýšlení je někdy na škodu.
Pořád dokola převalujete v hlavě snůšku hloupostí a nic z toho. Jen vrásky, které ani konezym Q10 nevyžehlí. A nikam to nevede, a vy zase pochybujete a narážíte do stěn ve slepé uličce.
Chci ven, chci ven!
Ale kudy? Někde chodba přece musí pokračovat, ještě není konec.
Všude je tma, tápu.
Mám strach. Strach udělat ten krok dál.
Vím, že zvědavost bude nakonec silnější. A bude to jako pevnost Boyard, krůček po krůčku, den po dni, týden po týdnu, a pak už budou Vánoce, bude dobře, bude zima, bude mráz.
Prohlížím si ukázky studentských prací a jde na mě deprese. Strach. Tohle já nikdy nezvládnu.
Špatná škola? A co bys chtěla dělat jiného?
Nezvládnu to. Nestahuju kalhoty daleko před brodem, padají mi samy, jak úzko mi uvnitř je.
Zavřu oči a vidím sedmnáctiletou cácorku v letadle přes oceán. To přece ale musí být někdo jiný, vždyť tahle vypadá nebojácně. Trochu strachu v ní asi bude, ale k "nezvládnu" to má daleko. Tak kam se poděla tvoje kuráž, tvoje ambice?...
Já vím, že se nevzdáš, dobojuješ to až do konce a jak tě tak znám, užiješ si to a jednou tuhle vzpomínku se smíchem smázneš. I když teď to tak nevypadá. Vídeň daleko, zdá se ti, že neumíš nic z toho, co po tobě budou chvít, je ti smutno a stýská se ti jen z té představy.
Vidíš, už se směješ, jsi jak malé děcko, co se chce večer pomazlit, aby se ujistilo, že zlé a strašidelné sny jsou zahnané pryč.
Pravda, bylo i jednodušší řešení. A stále je. Jenže ty neděláš věci jednoduše, nebo snad jo?
