Vzpomínám si, jak jsme rády jezdily na soustředění do Kostelce. To byla paráda, trénovalo se v hale, žádná prasácká antuka, bydlelo se na zámku a hlavně je potřeba říct, že cestou do haly byla cukrárna. Prostě báječný. Tehdy jsem si nedovedla představit, že bych se tohodle dokázala někdy vzdát. Hrála jsem volejbal, chodila na tréninky, o víkendech zápasila, na extraligu to nebylo, ale dělala jsem to ráda. Pak to ale najednou skončilo a já jsem otočila o 180 stupňů. Místo do haly jsem začala chodit ven do Prokopáku, místo party v šatně na mě koukal v předsíni akorát rozespalý Samuel, který si ťukal tlapkou na čelo, proč se obouvám do těch děravých bot a jdu v dešti běhat. Jenže já si to tak oblíbila, že vzdát se toho už prostě nešlo... Pak v zimě přibyly běžky, v létě kolo. Týmový sport se mi z rozvrhu skoro vypařil. Zvláštní, po tolika letech, a stejně zmizel jak Sam pod stůl, když se najde louže v kuchyni. Soustředění jsou teď spíš pseudosoustředění, společenská sportovoní akce. Už mi nikdo neříká, že musím "jít na špičky" a přenést "tuto těžiště dopředu"... A pravda, podle toho to třeba na squashi vypadá... Ale proč tohle všechno říkám, před chvilkou jsem se vrátila z lesa, ano, překvapivé, opět jsem byla běhat, ano opět, to znamená, že už jsem dneska jednou byla... Páni lékaři a drazí rehabilitanti, chápu, že se teď mračíte, ale vězte, že cvičím vaše tríčky cvíčky jak mourovatá a že všechno je v pořádku. Každpádně, jak jsem si tak běžela, říkala jsem si, že to tu mám vlastně takové pseudoselfsoustředění. A právě při téhle myšlence, jsem si vzpomněla na ta soustředění v Kostelci, jak jsem říkala na začátku, to jen abyste to měli ucelené a neřekli, že mi jen tečou myšlenky a vy je musíte chytat jako v té počítačové hře, jak vám padá spousta blbostí a vy je musíte pochytat dřív, než všechny spadnou na zem, znáte to, ne?... Každopádně mě mimo jiné taky napalo, jaké by to bylo, když bych teď začala skutečně trénovat, jako že by tu zase byl někdo, kdo by mi říkal "děláš to blbě" a "furt to děláš blbě" a "je to pomalý"...a tak vůbec, možná by to bylo bezva, zlepšila bych se třeba..ale na druhou stranu, možná už jsem si moc zvykla a zpohodlněla natolik ,že by mě to třeba štvalo. Makat v partičce by měl ale třeba bavilo, jenže slečinko, kde na to pravidlený trénování chcete vzít čas? Vždyť si přiznejte, že vám vlastně vyhovuje, že si vstanete ráno, kdy chcete, vyběhnete si, kam chcete, vrátíte se, kdy se vám to hodí (ehm, abyste třeba nepřišli pozdě do školy, že)...a teď si chcete najednou hrát na to, že vám někdo nalinkuje, kdy, v kolik, kam a na jak dlouho poběžíte, no to je mi ale novinka. Ale chápu, je to možná trochu škoda, na vrchol a olympidádu to výkonostně není, ale někam výš než teď třeba jo. Ale kde je to moje výš? Chtěla jsem uběhnout maraton, stalo se, prakticky bez přípravy, luxusní čas na to, že jsem běžela poprvé, nevěřila, že to uběhnu, měla průjem a rozhodla se dva dny předem... Tak jakou metu si dát teď? Desítka pod 40 minut? Ale ne, to nedělej, vždyť víš, že na to nevydržíš trénovat. Stejně tě baví jen tak si běhat, nahoře po skalách v Prokopáku nebo tou malou cestičkou přes ďolík a kolem ovcí.. Jak řekl tatínek: ,,Ty jsi euforická, ještě než si vůbec obuješ boty a jdeš běhat." Je to pravda. Užívám si to. Tak proč se trápit nějakými konkrétními cily. Ostatně, slečno, co že z vás jednou v životě bude, až dostudujete tu vaší školičku?... Jistě, rozumím, ať žije abstrakce. A konečně, i to tvoje pseudselfsoustředění...
