Takže nejdřív vás seznámím se svým původním skvělým plánem. Ano, správně tušíte, že se neuskutečnil, proč se dozvíte v zápětí Ale každopdáně si představte pět hodin odpoledne, čtete si na sluníčku Alchymistu ve španělštině, paráda. V půl šesté vyrážíte směr Neuchatel odvézt Marianne na atletiku. Stále paráda. Sjíždíte z dálnice vpředu jsou vidět černé mraky. Začíná trochu poprchávat, ale kdo to kdy viděl, aby se běžec deště bál, že. A tak v šest vyráží Marianne na trénink, já zamykám auto a vyrážím na svou "hoďku a půl tour" podél jezera. Trošku si poběhat a pak hurá koupačka do jezera. Běh jen trochu ošolíchám, dnes už jsem byla dvakrát, tak na žádné velké porce není nárok. Prší pořád víc a víc. Vbíhám do lesa. Začíná foukat. Následujících dvacet munit byl nehorší zážitek s počasím v mém dosavadním životě. Bouřka tehdy na táboře, kde jsme sundavali vysoká lana a lilo jak z konve a zuřila diskotéka a my se bály jak špunti, to bylo oproti tomuhle nic. Byla jsem asi kilometr a půl od auta, v lese, na takové úzké stezičce podél jezera. Kapky bičovaly koruny stromu, byla jsem promočená jak rolička toaleťáku, co nám tehdy se ségrou ve stanu na táboře spadla do potůčku, co nám protékal prostředkem. Ponožky se nacucaly jako mokrý krajíc chleba. Byla mi zima. Ale tohle všechno mi bylo jedno. Otočila jsem se a viděla přes cestičku spadnout strom. Ne žádný tisíciletý dub, ale mrňousek to nebyl. Ne, tohle nemá cenu. Blejskalo se jak na lesy, hrom duněl tak, že i přes skvělé Mizuno tlumení (pravda, trochu oběhané) jsem cítila chvění. Pršelo FAKT hodně a foukalo snad ještě víc. Poryvy větru mi bránily v chůzi, natož v běhu. To jsem ostatně stejně nemohla, blýskalo se jak když si děti hrají s vypínačem. Už aby praskla žárovka... V lese byla tma, vypadalo to strašidelně. Bála jsem se. Kolem mě spadly další dvě docela velké větve. Musím rychle pryč z toho lesa, tohle není ani za mák bezpečné. Popobíhala jsem a pořád stísněně koukala nahoru, abych stihla uskočit dřív, než mi eventuální větev nebo v horším případě strom spadne na hlavu. Fakt jsem se bála, ale bohužel sednout si na bobek a plakat a čekat, až přijde maminka, by mi moc nepomohlo. Musela jsem zpátky do auta. Jak může být kilometr a půl daleko. Konečně jsem byla venku z lesa, už zbývala jen dlouhá rovina alejí mezi domy. I tady občas spadla větev, ale malá. Spíš tu hrozně foukalo. Studené kapky mě bičovaly ze strany, choulila jsem ramena k sobě, jaká mi byla zima. Bude tě bulet za krkem, slyšela jsem káravě.. ale bylo mi to jedno, už jsem chtěla být v autě. Chtělo se mi běžet, abych tam byla dřív, ale blesky a hromy mě pokaždé upozornily, kdo tentokrát bude určovat krok. Alej byla neskutečně dlouhá. Kolem projelo pomalinku auto. Stěrače nestíhaly nápor vody, tak se spíš proplížilo. Zastavilo vedle mě a pán stáhnul okýnko. Nechcete někam svézt? Tak tohle se vám v Čechách nestane. Bylo to od něj laskavé, ale protože jsem to měla nějakých 200 metrů, byla jsem úplně mokrá a nechtěla mu zamokřit kožené sedačcky, slušně jsem odmítla a myslím, že jsem se pokusila o co nejméně křečovitý úsměv, jaká mi byla zima. Chodník k parkovišti byl pod vodou. Prošla jse protředkem obrovské louže, teď už je to jedno. Cítila jsem, jak mi kolem kotníků natéká do bot další voda. Ještě že mám vpředu díru, aspoň to vyteče. Už vidím auto, spása. Teď jen aby fungovalo dálkové ovládání na klíčích, které svírám v úplně promočené a zkřehlé ruce. Nemůžu se trefit na čudlík. Odemčeno, honem dovnitř. Rychle sundat všechno mokré, ehm, počkat, to by bylo úplně všechno, to zas ne, ač tam nikdo široko daleko nebyl, ale tak kraťasy a tričko, hlavně honem, ať to tu moc nenamočím. Pozdě, stejně je tu všude mokro. Ale mám nápad, mám přeci ten ručník, jak jsem se chtěla jít koupat. No vida, koupel mám za sebou. Suším se v autě, suchá tričko hřeje, jen kraťasy suché nemám, tak hurá do plavek. A mikinu k tomu. To je model. Jsem jako ve skleníku, auto se úplně zamlžilo. Pouštím větrák. Konečně mi je líp. Aspoň už na mě neprší. Kapky buší na plech auta, jako by se dobývaly dovnitř. Teda řeknu vám, pěkný to zážitek, ale víckrát bych takhle v lese být nechtěla, vážně jsem se o sebe bála...
Tak a teď abych této veselé historce nasadila korunu, povím vám, že poslední čtvrthodinka, cvak, přestalo pršet a posledních deset minut, kuk, sluníčko. No chápete to?!... Tak jsme s Marianne vyrazili domů na večeři, jela jsem v plavkách a v autě jsme si topily, aby nám nebyla zima, těšily jsme se na teplou sprchu a cestou kličkovaly kolem popadaných větví. A že jich nebylo málo.
Tak to byl můj trochu nevydařený plán... Zážitky mám, to rozhodně, ale možná bych příště radši nějaké méně adrenalinové, když byste nějaké měli, hm?
