Čekal mě přestup na vlak, ale ještě předtím cesta busem na nádraží. No, má také kola, také řidiče, který je dokonce milý, sedačky uvnitř, zkrátka švýcarský autobus ničím výjimečný není. Za normálních okolností by tedy nebyla ani nijak výjimečná cesta na nádraží, ale to bych se o tom takhle nevykecávala. Takže... Už z Prahy se mnou jela taková podivná korpulentní paní v růžovém, měla samozřejmě gigantický skořepinový kufr a bohužel mi nebyla příliš samypaticky. Proč bohužel? Protože tato paní mi sladce oznámila, že taktéž jede na nádraží a horší bylo, že tvrdila, že vystupuje zastávku po mně. Oujé, to bude cesta... Co se dá dělat, třeba se jí zbavím. Byla nesympatická a taková.. prostě divná... což se potvrdilo hned jak autobus projel první zatáčkou, kdy mi tato dáma začala nabízet telefonní číslo a zvala mě "pracovat" k ní do "dámského podniku"... Ehm, pardon, milá dámo, se vší úctou, děkuji za nabídku, ale skutečně ne... Trochu rozpačitě se tvářila i na mé odmítnutí jejího telefonu, prý jestli mám kamarádky, tak ať přijedou..ehm, kamarádky mám, ale zřejmě by je tenhle job asi moc neoslovil... Poroučím se, jdu na vlak, ať se daří, nashle... Uf, setřásla jsem ji!
Neuchatel. Konečná. Všichni jsme se vyhrnuli ven. Bezva, teď už zbývá jen najít lidi, co jsem v životě neviděla, žádný problém. Na peróně se ke mě nidko nehlásí. Připadám si trochu jako v tom pořadu Chcete mě. Nechtějí. Zkusim vrazit k východu. Sejdu schody a ouha, východy jsou tu hned tři. Chvilku se zmateně točím jako korouhvička ve větru a pak vytáhnu mobil. Smska bude nejjednodušší. Ale nebude potřeba, pán a paní, co kráčí směrem ke mě se usmívají. Zdraví mě česky, to musí být oni. Sláva hurá. Nasedáme do auta a frčíme do Dombressonu.
Anne mluví česky a plánuje odjezd do Čech na čtrnáct dní na zítřejší ráno. Didik tu zůstává s dětmi a voila, se mnou.. Přijíždíme do městečka, u pekárny doprava (to si zapamatuj, odbočka je prťavá, určitě to přejedeš). Pak zase vpravo a parkujeme před docela velkým domem. Má tři patra, nahoře v podkroví má msvůj kutloch já. Stoupám tam po dřevěných schůdkách, postel mám pod sešikmenou střechou, kde je krásně slyšet bubnování deště (co jsem přijela, užívám si tenhle slastný zvuk každou nouc). V prvním patře jsou pokoje dětí a ložnice a taky koupelna, co má střešní okno, což mi přijde bezva, ve dne se tam vůbec nemusí svítit. Dole je obývák, kde se právě vyvaluju na pohovce, jídelní stůl a kuchyň. O patro níž je sklep, spižírna, spoustu krámů a tak. Vzpomínám, jaké skladiště máme doma my a říkám si, že tihle by se do paneláku s těmi všemi věcmi nidky nevešli. Na druhou stranu, proč nemít doma zásobu třiceti tuňáků nebo dvaceti konzerv s krájenými rajčaty. Skoro jako náš zásobák na táboře. Dveřmi z obýváku se projde na zahrádku, není velká, ale má terásku se stolem a nejlepší na ní je, že tam je záhon plný salátů. Od obyčejných hlávkových po takové ty zelené i tmavé kadeřavé až po římský nebo nevímjaký. Začínám si myslet, že to s vařením bude v pohodě. Další exkurze mě čeká také na zahradě, mjí totiž slepičky. Ne slepic, ale takové malé kropenaté cosi, co žije v čemsi, co ypadá jako naše králíkárna. Oukej, budu sbírat vajíčka, krmit a napájet tato stvoření, když jinak nedáte... Čeká mě instruktáž v kuchyni. Tohle je tady a tady a tohle támhle a ..víte co, teď si to poslechnu a pak si to stejně udělám po svém, nějak se to zorientuju. Dostávám seznam rozepsaný na celý týden, co je třeba udělat, to nějak zvládnem.
Didik s Marianne, šestnáctiletá sympaticky a hodně sportovně vypadající slečna, co se mi dokonce česky představila, se chystají na běžecký závod. Třináctikilometrový kros. Lákají mě, ať jdu taky. Věřte, že bych šla, ale Anna se tvářila že se mnou chce ještě jet nakoupit, ať vidím, co a jak, že si vyzkouším řídit auto, přátelé, asi by to nebylo rozumné, tentokrát se s vámi neproběhnu. Vyrážíme, v Neuchatelu je den otevřných dveří na vodních lyžích. Marianne a Roman, desetiletá špejle, co se zubí, když se směje, si to chtěli vyzkoušet, a tak než se nadějeme, proháníme se na člunu po jezeře a vlny tam námi brázdí nejprve Marianne a pak i Roman. Akčnost se nezapře, Didik s Marianne frčí na závody, my vyrážíme na nákup. Přichází klasické rozčarovnání bludného Čecha, když vejde do obchodu ve Švýcarsku. Jenže kromě výběru a zřejmě kvality jsou v jiné dimenzi bohužel i ceny. Ale to se dalo čekat, naštěstí tenhle plný košík já neplatím. V malém Hyundaii Getz zabral nákup celý kufr. Anne nás zásobila tak na měsíc dopředu...
Vracíme se zpět, mlsáme s Romanem na terase jahody, pak vyrážím na průzkum běhacího terénu. Beru na vodítku psisko, jmenuje se Scamp a podle očkovacího průkazu je to border kolie, je černo-bílý, no, chlupatý, velký a milý. Hned přes ulici je tu les, báječný! Scamp táhne jak šílenec, žádná změna od toho našeho malého cvoka doma...
Na večeři přijel i Yvan, osmnáctiletý synátor, který ve středu začíná ústní maturity a podle všeho si na něj rodiče příliš nesází. Nicméně teď pilně studuje/dělá, že pilně studuje na chatě, takže se podle všeho tady moc vyskytovat nebude, respoektive mi dá vždycky vědět, jestli pro něj mám také vařit. Večeře, rodinka pohromadě, legrační. Bláznivá rodinka, sporťáci, akčňáci, ale něco trochu pod povrchem nehraje. Nnefunguje. Práce, která Anne nenaplňuje, možná dálka, která je mezi ní a nemocnou maminkou v Hraběticích, nevidím do toho, ale něco na té růžové sporťácké pohodě dělá tmavé kaňky... ale o tom třeba jindy.. teď jdu spát, přecijen se mé autobusové lóže neukázalo jako nejpohodlnější...
