Vstávali jsme normálně, tentokrát děti z postele nidko nevyháněl, možná se vzbudily samy, že už byly vyspané (což pochybuju, ještě v půl davnácté se cpaly meruňkovým koláčem) a nebo se spíš vzbudily radši samy, než aby jim do pokoje vtrhnul Didik se svým "za 15 minut odjezd". Byl to boj, co se programu na víkend týče, ale zvítězil jednodennní výlet k vodopádům Saut du Doubs. Je to kousíček od francouszkých hranic, když jsme šli podél řeky a přešli můstek, mohli jsme stát jednou nohou ve Švýcarsku a druhou už ve Francii, báječný pocit, vskutku... Od vodopádu nás čekal výstup přes kopec, nahoru na hřeben a pak okruhem zpátky a sestup dolů. Jak už to tak na výletech v této rodince chodí, kde to jde a kde se chce, tam se běží.V klikatých stoupavých a nikdy nekončících zatáčkách nahoru po stezičce jsme ale neběželi, jen si funivě povídali, nejprve tak trochu zpověď Didika a fungování, ehm, občas spíš řekněme nefungování, rodiny, pak zvědavá Marianne přišla s prosbou, jestli bych "to hrozně dobrý jídlo, co jsme měli s Romanem jednou k obědu" neudělala někdy až bud ena oběd i ona. Roztomilé, myslela jsem, že druhé Vánoce udělá cuketa zapečený se sýrem jen králíčkům, jako jsem já. Sestup byl takový horský, po loukách s kravincema, skrz vrátka v ohradnících, po kamenech a kořenech, sluníčko svítilo, nezmokli jsme už jsme tu, hezký výlet, 13 km za námi, teď hurá domů na pozdní oběd.
 |
| Saut du Doubs |
Už kolem půl třetí jsme zase vyráželi. Nejdřív dokoupit zásoby a pak na chatu. Ehm, prý že koupíme jen pár věcí, hned jsme zpět, beru tedy je dvě tašky a Roman se Scampem že na nás počkají v autě. Jak už to tak bývá, byl z toho plný košík, spousta dobrot, opět mé nadšení, jaká radost je tady nakupovat, pravda, když dojde na placení, radost trochu pokulhává. Ale i tak jsme všechno nafutrovali do auta a vyrazili směr chata, kde kromě neuvěřitelného bordelu, který zde zanechal Yvan se svými kamarády, údajně bylo na programu studium, o čemž ale lahve piva před chatou úplně nevypovídaly... A měli jsme tu další výstup, rozčílený Didik se ale Yvanovi. moná naštěstí, nedovolal, když by ano, bála bych se, že ho skrz telefon vykostí... Roman si z ničeho hlavu nedělal, vesele metal salta na trampolíně a úporně mě přemlouval, ať nejakou prkotinku taky vyzkouším. Když Didik začal brázdit zahradu sekačkou a Roman házel z trampolíny Scampovi míč, kterým mu Scamp poslušně vždycky nejen přinesl, ale také položil na okraj (neuvěřitelné), usoudila jsem, že je nejvyšší čas vydat se na cestu, tedy, plán byl z chaty doběhnout domů, odhadovaná vzdálenost 13 km. Dostala jsme přesné instukce, kam na které křižovatce zahnout, ještě než jsem vyrazila, musela jsem je pěkně jako básničku odříkat, abych se nidke nezatoulala. Oukej, tak já běžím, večeři chystám na sedmou, když se ztratím, jste ohladu...
Probíhám polní cestu, sbíhám z kopce, křižovatka, tady doprava, vida, už jsem na turistické značce. Cesta vede lesem, naštěstí, na sluníčku to stále pěkně peče, i když už je pět odpoledne. Běžím podél ohradníků, podél pole, hezká cesta, nikde nikdo, v dálce vidím vesničky, ta nejbližší je doufám Valangin, jinak jsem v kýbli. Naštěstí za chvíli vidím hrad, vpořádku, jsem tu správně. Podbíhám dálnici, po schodech dolů, kolem náměstí a zase pryč ze silnice. Vbíhám do lesa, míjím partičku venčíci psiska. Tak, a tady musím doprava, sakra, to je kopec. Tyjo, velkej kopec. Funím. Do háje, co to je za stoupání do nebes. Aspoň jsem v lese. Nespěcháme, kliďánk si to vyběhnu. Nahoře se to konečně rovná, cesta vyústila na silnici ve vesnici Fenant. Bezva, jsem tu správně. Teď by tu někde měla být ta malá pěšinka, co mi jí Didik popisoval. Hm, nevidím, nevadí, poběžím tudy, třeba jí potkám. Vida, copak to tu nemáme, že by zase stoupání? Oujé, ty budeš mít namakaný nožičky. Vleču se do kopce k lesu. Stín, stín, stín. Báječný, jsem tu, krásná lesní cesta, teď už jen pořád rovně a až uvidím dole vlevo Dombresson, musím trefit nějakou cestu, kterou tam seběhnu. Paráda. Trošku se to vlní, ale oproti předchozím kopcům rovinka. Běží se mi skvěle. Nechápu to, v nohách mám za tento týden už pěknou dávku kilometrů, čekala bych, že to bude zlý.. Ale co, kdo by se zlobit, že. Přibíhám k fotbalovému hřišti, další zmiňovaný bod na trase. Že bych se neztratila? Není možná... Sbíhám do Dombressonu, který se mi ztrácí za kopcem. Ještě budu muset jednou vystoupat a pak už jen rovinka, poslední zatáčka a už vyklusávám ulicí k domu. Pěkné. Jsem zpocená jak prase. Protáhnout a koukej mazat do sprchy, smraďochy neberem. Báječné, je mi skvěle.
 |
| Valangin |
