Otevřu oči a vidím, jak se proudy vody splašeně valí po střešním okně. Leje jako z konve. Achjo. Scamp ale venku dělá, jako že nic, ale to ses hochu spletl, v tomhle se s dlouhou procházkou rozluč. Roztočí se ranní kolotoč toastů s medem, kakaa, čištění zubů a postupně za každým tiše zaklapnou dveře a se Scampem jsme zase sami. Vypadá to, že na chvilku se déšť zmírnil, tak neváhám a vyrážím na nákup do místního podniku. Všichni se znají, tak se zdraví, a nesměle po mně pokukují, jako bych byla vetřelec. Nakládám zeleninu do košíku a slavně přicházím k váze. Ouha, žádné obrázky, tentokrát jen čísla. Nevadí, tak znovu oběhnout regál, kouknout se, co má jaké číslo, naťupat, zváženo, ještě vybrat rybu a můžeme k pokladně. Pokladní je v dobré náladě, vtipkuje s paní přede mnou, ale mě jen mile pozdraví. Má trochu pohled „vás neznám, slečno“, ale na nic se neptá, popřeje mi krásný den, skoro se zdá, že chtěl dodat jako Petr Bajza v Bylo nás pět to své „přijďte zas“… Je to bezva, začíná pořádně pršet. Co se dá dělat, půjdu běhat v dešti. Blázne.
…vracím se úplně mokrá a úplně špinavá, kéž bych se mohla přenést z předsíně do prvního patra do koupelny, mám pocit, že ze mě bláto kape všude. Vsadím se, že tričko, které jsem ze sebe svlékla a vymáchala, vážilo po namočení v umývadle stejně, jako když jsem si ho sundala po běhu, jak bylo nacucané. Ale je mi dobře, přichází čas na oběd a pak velké trápení s článkem o zbraních. Uznejte, nejsem pro to naprosto povolaná osoba? … achjo
Marianne mě láká, ať s ní jdu běhat. Šla bych, ale dopolední kopečky asi pro dnešek stačily, nic se nemá přehánět. A tak Marianne vyráží se Scampem na canicross. Navléká sobě i psovi speciální postroj a důrazně mu domlouvá, ať kouká pěkně táhnout. Pořád prší, teploměr hlásí krásných 12 stupňů. Vítej v Dánsku, holčičko…
U večeře Didik rozvíjí debatu o trénování, plánuje všemožné závody a běhy, kterých se on, ale hlavně Marianne zúčastní. Té se ale pozice tatínka a trenéra v jednom moc nelíbí, a já se na účet téhle debaty nestranně a vesele bavím. A říkám si, jak je bezva, že si běhám, protože mě to prostě baví. Zajímavý poznatek vyplyne při plánování víkendu. Didik zběsile surfuje na internetu, kde je jaký závod a běh, který se nesmí zmeškat, pak plaší, že pojedeme do hor pod stan někam chodit/lézt/běhat/kdo-ví-co-ještě…
Zítra bychom chtěli jet na jahody, na samosběr. Tak uvidíme. Zatím prší, je 12 stupňů, okolní kopce a lesy jsou v mlze a obloha je šedivá jako můj bílý dres na kolo, co se vypral v tmavé várce prádla a obarvil se. Prostě hnus. Ale když se člověk unaví, uvaří si mátový čajíček a zaleze pod deku a ťupe do počítače, je mu dobře. Nemusí nic, může si jen tak nechat plynout myšlenky, plánovat, vymýšlet, pak zase chvilku psát nebo jen tak koukat do blba a přemýšlet. Prostě na chvilku zpomalit, nejen pořád funět do kopce, ale také přejít do klusu na rovince… A pak se úplně klidně zavrtat do peřin a spát jak dudek až do rána…
…ehm, abyste se probudili, a zjistili, že je 10 stupňů, mrholí a je stejně hnusně, jako den před tím… Ale víte co, já na to prdím, jdu běhat a vy, co tam nahoře pršíte, mí vlezte na záda!
