Předvánoční škatulata

Znáte takový ten pocit, když spěcháte na metro na Andělu a musíte se promotávat davem, co se táhne jako žvejkačka, navíc kličkujete před lovci podpisů nebo naoko milých gentlemanů nabízejících to nejvzýhodnější zravotní pojištění. A do toho všeho má každý desítky tašek s vánočními nákupy, takže do vás ještě šťouchá krabice od nových kozaček, občas zakopnete o roh krabice s autodráhou (kterou jste navíc jako malí vždycky chtěli). Uprostřed uličky, kterou tvoř stánky vánočních trhů se jako zpomalená škatulata pohybují lidé, nakukují od stánku je stánku, občas něco koupí a zmrzlí trhovci jsou rádi, že jsou rádi. Je tu cítit samozřejmě nesmrtelný stánek s párky v rohlíku a tlusťoučkými klobásami, co stojí tam na rohu, ale k tomu tu navíc voní medovina a svařák, a možná mandle v cukru a ve skořici. A z obchodu zní vánoční koledy a v tom hrozném shonu a zmatku a škatulatujícím davu možná ještě pěje nějaký vánoční pěvec, co zkřehlými prsty testuje, co ještě jeho strunky na kytaře vydrží. Depresivní tmu, co se tiše vkrádá už kolem čtvrté, prosvětlují svítíčka na vánočních stromečcích, pouliční lampy, co se žhaví, jsou ovešené falešnými věnci a ..samozřejmě vánočními světýlky. ...typický předvánoční shon. Nebo šílenství? Vždyť je teprve listopad. Neblázněte. Mám Vánoce ráda, ale tohle opravdu nemusím. Respektive, aspoň jsem si to vždycky myslela. Ukazuje se ale, že je to jako se vším. Když to máte, nechybí vám to. Že vám to chybí, si uvědomíte, až když to nemáte. Netvrdím, že mi chybí prodírání se davem, co se prochází jak na kolonádě. Zato ten vánoční shon, ne ten šílený a stresovitý, ale ten poklidný, prostě jen tak procházet kolem těch stánků a koukat na ty dřevěné ozdobičky na stromeček a těšit se... a užívat si vůni skořice a medoviny..a poslouchat koledy.. Myslím, že by mě to rychle přešlo, asi máte pravdu. Ale teď... I kind of missing it...

Hooodně!

Stála jsem u regálu s vločkami a marně hledala menší než kilové balení. A pak jsem si řekla: ,,Nebuď srab!", a přidala do košíku to velké, kilové balení, jako vždycky. Pravda, zbývá jen necelých čtrnáct dní, ale my, co můžeme vločky v kteroukoli denní dobu, se snad vločkových zbytků bát nemusíme. Ale co zbytek? Ne že bych někdy nakupovala nějak naveliko, ale přecijen, další kilo rýže si asi odpustím. Je to legrační, skoro jako poslední dny na táboře, kdy se ze zbylých zásob snažíte sestavit jídelníček tak, aby se jich co nejvíc spotřebovalo. Ale zároveň aby to dětičky jedly. Zvlášť když sem nepřijede žádná dodávka, do které jen naložíte pečlivě vyskládané zbytky potravin v přepravce. Kdepak, z pod stolu na mě kouká velká taška a už teď mi něco říká, že všechny ty krámy, co se tu v mém "piggy house" povalují, ani náhodou nevejdou dovnitř. To pak člověka napadají i takové obsurdní úvahy, jako je má úvaha o zubní pastě.

 Tedy, dochází mi zubní pasta. Už jen zbytečíček na stěnách vymačkané tuby. Vystačí nebo nevystačí? Se svou obsesí na čištění zubů nepřipadá v úvahu si zuby nečistit, to vás doufám, ani nenapadlo. Takže když holt nevystačí, bude třeba koupit novou. Jenže nová, to máme další věc, co musíme zabalit s sebou. Ano, žádná plitrová tuba to není, ale stejně... A je to legrační, že člvěk takhle přemýšlí skoro nad vším. Pro pobavení dodám, že nám došel toaletní papír, tak jsme koupily nový, bohužel nejmenší balení má 8 rolí. Oujé, teď můžeme mít obě průjem beze všeho. I když vlastně ne, to by nám jeden záchod nestačil. Haha. Ale abych nezamluvila ty nákupy potravin, posledně jsem byla na svém oblíbené mtržišti pro banány. Vesele se tak rozléhalo "10 banánů za 10 DK"...oujé, banány V AKCI!  Přišla jsem ke stánku, vybrala si jeden trs se čtyřmi banány. Chlapík už mi pohotově nastavoval tašku, kam je můžu šoupnout. Podle plánu by mi měl pak tašku podat a já zaplati a hotovo Nikoli. Najednou začal do tašky přidávat další trs, další trs.. a přitom pořád vykřikoval své "10 banánů za 10DK".. Ne, neměla jsem to srdce ani vůli ani jazykové schopnosti vysvětlovat mu, že deset banánánů pro jednoho člověka, byť opičáka jako já, je hodně. Ač jsem jich na králi šumavy loni snědla právě těch deset! Vrcholem téhle přehlídky ale bylo, když jsem chtěla platit, chlapík mi akorát podal tašku a mávnul rukou. Chvilku jsem rozpačitě stála a pak pochopila, že dneska jsem dostala vejskužku jako bonus. A když jsem doma vyložila 15 BANÁNŮ...no, musela jsem se smát.. Škoda, že nemám mixér a vanu, mohla bych si dát koupel v banánovém koktejlu...

Domů až v lednu?

Vláček drncal a šedivá krajina se míhala kolem. A bylo zvláštní představit si, že za pár týdnů tudy budu svištět zavalená věcmi a odhodlaná sprintovat slalom mezi cestujícími na přestupu v Berlíně. Ač, nutno říci, nechybělo málo a místo několika týdnů jsem tu málem mohla zůstat až do ledna...hehe.
Ne, dobře, až tak žhavé to nebylo. Ale když mi pán u přepážky řekl, že "se obává, že všechny vlaky do Berlína v prosinci už jsou vyprodané", torchu mě polilo horko. Nemilé překvapení se mi zřejmě nepodařilo skýt, protože pán honem přispěchal s chlácholivým "ale já se vám podívám". Tak se díval. A pořád se díval. A vždycky něco zuřivě nabušil do klávesnice, odentroval a zase se díval. A tak pořád dokola. Ticho. Jen ťupot do klávesnice a zírání do monitoru. Přišlo mi to jako věčnost, co tam sakra hledá. Nakonec ale přecijen odentroval a slavnostně prohlásil "máte štěstí, je tu poslední místo". No vida, že to jde. Uf, docela klika. Poděkovala sem, vložila kartu o platebního terminálu, oslíčku otřes se a bylo vymalováno. Teď už jen nějak to všechno zabalit a pak přijde ta větší sranda - dostat to do vlaku. Tam sebou kydnout na sedačku a ..no jedu domů teda no...už to tak bude.

Dokud jsem neměla jízdenku zpátky, přišlo mi to pořád za dlouho. Lístky se přeci kupují až při odjezdu nebo nějak krátce předem, ale skoro tři týdny? Pche. Ale jak jsem byla poučena, funguje to jako s letenkou, čím později, tím dražší. Takže možná dobře, že už ji mám, to by pak asi oslíček nestačil, to by muselo být OSLE otřes se. I když jako by šeptala z šuplíku, kde je schovaná. "Už brzičko, za chviličku, měla bys ode dneška pravidelně každý den aspoň chviličku trůnit na zaplněné tašce, ať se věci hezky slehnou...a taky začni leštit podlahu a mýt okna...a z obou stran!.."
Když jsme včera měli "tea and cookies time", Dovile říkala smutně, že je to škoda, že to tak uteklo. Že se člověk tak těší a těší, a pak je to pryč, a na co se těšit dál? Tak jsem se smála a říkám, že si msí najít něco dalšího ,na co se bude těšit, pořád je na co se těšit přeci! Už už jsem se nadechovala začít vyjmenovávat, na co všechno se těším, ale pak jsem si řekla, že to možná není třeba, abysme tu byli d rána. Musela jsem ještě sthnout meeting se slečnou alias potenciálním kupcem mého dánského valacha. A vida, prodáno. Tedy, až 8. prosince. Ale každpádně paráda, o starost míň. Teď už je  udat nádobí, nechce někdo třeba pánev? Zánovní, s poklicí, pro jednoho až skoro moc velká, ale byla jediná, co splňovala požadavek "levná, použitelná a s poklicí".

Máme to teď ve škole takovou rodinnou atmosféru. Všichni se přitrousí ráno, uvelebí se u počítače, psadí sluchátka a edituje se na divoko. Občas se smějeme, občas máme se nám zdá, že jsme už tak vygumovaní, že i ta poslendí věta, jedna zatracená obyčejná věta, nejde sformulovat správně. A to pak je třeba restartovat. Občas stačí chvilka, občas je potřeba "v nejlepším přestat". To by jinak v učebně za chvíli byla pěkná zapářka, všem by se kouřilo z hlavy a z uší..hehe...není nad dětisnké představy. Takže teď vážně. Jde to dobře. Editujeme jako diví. Dokument. Oumajngot. Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového budu dělat. A představa mě děsila od začátku roku, vlastně už tehdy, kdy jsem se na program hlásila. No, a najedno use to tak stalo. Už jsme "až na konci toho semestru". Asi už vím to něco víc, co "budu vědět na konci toho semestru". A také už souhlasím s tím, co tehdy Barbara říkala, že tři měsíce jsou tak akorát na to, aby si člověk zvyknul a začal si takový ten "svůj nový dánský život". Prostě jako když běžíte a potřebujete se rozdýchat. A když se konečně rozdýcháte, proběhnete cílovou pásku a musíte zpomalit, přejít do klusu, do chůze... and it is over... Takže tak nějak. V Dánsku už to tiká. Tak dejchete dejchete, co to dá! Ale nezapomňte se při to mtaky těšit domů. Protože pořád je potřeba na něco se těšit. A hlavně: vždycy je na co se těšit!

Kotrmelec nebo jen kolíbka?

Seděla a nervózně překlikávala z okna na okno. Facebook, mail, školní mail, zprávy, google.docs, final cut...všechno už prošla. Co dál? ,,Těšíš se?," ptám se hloupě. Směje se a přikyvuje. Pak se zamyslí a dodává: ,,Vlastně je to zvláštní, uvidím je po hrozně dlouhé době. Tři měsíce. To je nejdéle, co jsem je kdy neviděla..." 

Jo. Tenhle pocit znám. A i když už je to čtyři roky zpátky, pamatuju si každou minutu. Najednou se mi to zdá jako včera, když jsem se s nákladem vynořila zpoza rohu a viděla ty tři surikaty s Křemílkem číhat a netrpělivě skenovat každého, kdo prošel pod cedulkou exit. A jaképak tři měsíce. Deset. A jaképak Dánsko. Kanada. Jakýpak skype s webkamerou. Občas telefon.

Je to směšné. Najednou se ten semestr zdá jen "výlet na víkend". Moc nebo málo? Člověk se neubrání a začne srovnávat. A v vzpomínat. Utápět se v nostalgii. Listovat prvními příspěvky své Canadian experience. Je až absurdní, jak málo je třeba osvěžovat paměť. Paměť, která jinak zapomene všechno, co není v diáři. Paměť, která je většinu času dutá jak bambus. Ne, tohle se nezapomíná.

Četla jsem si o tom, jak nám mývalové převrhli popelnici, jak mi bylo smutno nebo jak jsem měla naopak dobrou náladu... a chtěla jsem najednou vrátit čas. Měla jsem zase ten stejný pocit nenávratnosti, toho, že "nic už nikdy nebude takové, jako loni". Viděla jsem se zase uplakanou v letadle vzlétajícím vysoko nad Montreal. Slíbila jsem si, že se vrátím. A vrátila. Ale ten pocit tam uvnitř už nikdy nebyl stejný. Nebyl horší. Nebyl lepší. Jen jiný. "It is not right. It is not wrong. It is just different."

Teď jsem tady, v Dánsku. Na semestr "na výlet", zdá se. Za tři týdny budu zase koukat z okýnka, tentokrát ne do mraků, ale na míhající se krajinu. Pojedu domů. Snad zase o něco málo moudřejší. Zřejmě bez slz a závazků. A přibude vět, které budou začínat "Když jsem byla v Dánsku...".Ale budou to zase ty dva světy, jako tehdy? Kotrmelec nebo jen kolíbka?..

Vůně skořice

Dveře byly zavřené. Zvonek nefunguje. Ale nevadí, okno do kuchyně bylo otevřené. Vonělo to až ven. Volám na Nereu. V mžiku sbíhá dolů ze schodů a nadšeně mi otevírá dveře. "Už jsme si říkali, Tereza, ta nikdy nechodí pozdě, tak kde je?" Tak to vidíte, jakou tu mám pověst. "Ale jdeš akorát na čas, právě jsme je vyndali z trouby. Koukej!" A už mi pyšně ukazuje fotku postnutou na facebook. Vypadají kráásně. To už ale vcházíme do zaplněné kuchyně provoněné skořicí. Julen s úsměvem od ucha k uchu horečně gestikuluje, ať jdu blíž. "Here are our cinnamon rolls!" Wow, vypadají krásně, voní krásně..a za chvilku už sedíme u stolu s hrnečkem čaje, mlíčka nebo kakaíčka a ládujeme se večerním moučníkem.

 Směle mohu naším španělským kuchtíkům říct: dobrá práce, vážení, delicious! Sedíme a povídáme a jíme a smějeme se a voní to a chutná to jako Vánoce, jako pohoda, jako..nevím, je mi dobře. Najednou má člověk pocit, že to uteklo nějak rychle. Možná škoda. Tak nějak to na nás všechny dopadlo, že náš společný semestr pomalinku končí. Ale i když už se všichni vlastně docela těší na své maminky a tatínky a bratříčky a sestřičky a přítele a přítelkyně a pejsky a kočičky a křečky a ...tak ještě počkat, ještě totiž nekončíme úplně! Už jen tři týdny? Ještě tři týdny? To je jedno, aŤ je to jakkoli, rozhodli jsme se, že si to musíme užít. Pravda, hodně našeho užívání bude následující dny omezeno na školní učebnu, počítač, sluchátka a final cut, ale i tak, budeme si vařit čajíčky a všechno pak půjde dobře a nakonec bude výsledkem dokumentární veledílo. A to si samozřejmě zaslouží oslavu. Pořádnou. Takže tyhle skvělé cinnamon rolls na ní nesmí chybět! Platí!

Poslední kodaňský den

Nemaluju se. Ani si nijak speciálně nečešu vlasy. Asi jsem málo slečna. Měla bych o sebe začít víc pečovat? ne že by se mi chtělo, ale jestli jo, dejte vědět.. No, nevadí. Nakonec úspěšně vyrážíme. Ťapkáme ulicemi, kolem se prohání stovky kol, neuvěřitelné, prostě dánský životní styl. A tady v Kodani ještě o mnohem víc než v Aarhusu, tady je to úplná placka. Je to legrační, na semaforech je zácpa cyklistů. Jestli jste nic podobného neviděli, asi vám to bude připadat vtipné. Nebo aspoň mě připadalo. A pak padne zelená a ta masa se rozjede jako peloton na Tour de France. Teda, pomaleji, of course... Ja chladno. Neustále štělování stativu bez rukavic se mým ručičkám nelíbí. Navíc druhý stand up, který děláme před parlamentem, si pořád ne a ne zapamatovat správně. Předvádím tam divadlýko turistům. Pobaveně poslouchají češtinu a sledují, jak rozhazuju rukama. Musím se přemlouvat, abych koukala do kamery. Nevšímej si jich. Připadám si jako šašek. Ale hotovo. Balíme a hurá za posledním stand upem a pak yes, done! Stejně nám to ale zabralo víc času, než jsme původně myslely.. škoda, Malá mořská víla by se dala zmánout leda poklusem. Dva dny jsem neběhala, tak by mi to nevadilo, ale jako návrh to, překvapivě, neprošlo. I tak ale vyrážíme do města, do přístavu, jen tak se toulat ulicemi bez závaží. Just enjoy the city. Všude už je vánoční výzdoba. Je to hezké, sice je hrozně brzo, ale vlastně mi to teď ani nevadí. Voní tu mandle ve skořici a banánové palačinky. Na náměstí jsou vánoční trhy. Začíná se stmívat. Budovy jsou osvětlené drobnými svítíčky. Vypadá to vánočně, jen ten sníh tomu chybí. Přístav je plný drobných roztomilých kavárniček. Lidé posedáváají zabalení v dece a popíjí kafe se skořicovou pěnou. Voní to jako Vánoce. Je mi dobře. Moře šplouchá. Na chvilku s zastavit. Nadechnout. Už je půlka listopadu. Uteklo to rychle. ...jo, uteklo to rychle, takže hurá zpátky do apartmánu pro věci, na vláček a pak busem zpátky. Zpátky do mého království s hnusným stropem a hnusnou lampou. A prázdnou ledničkou.

Sypu si vločky do misky, do druhé ruky beru krabici s jogurtem. Uvelebit se na posteli, naladit skype... je pozdě, ale co, zítra je sobota, "to se může vyspávat", jak by řekl tatínek. Je mi dobře. Zároveň bych sice chtěla jako v Nekonečném příběhu, kde se Bastien zanořil do knížky, proskočit obrazovkou počítače..ale děti, to jde přeci jen v pohádkách. A nebo ve snu. Vážení, Kodaň vol.II byla úspěšná. Intenzivní, vyčerpávající, ale fajn... Vybaluju až zítra, teď vám přeju dobrou noc!

Hlasovka, ale dobře to dopadlo

Ve čtvrtek u ráno vypadáme o poznání víc fresh než večer předtím. Snídáme křupky s tygrem, venku je zataženo, ale neprší. Aby taky, prší přeci jen v Aarhusu...tsss. Zmatek v našem dnešním programu vytvoří hned ranní čtení mailů. Pan politik si písnul a myslí, že my můžeme hopkat jak poslušní zajíčci? Jsme v kýbli. Původně byl v plánu rozhovor s novinářem ve dvě a pan politik pak od půl čtvrté. A on si řekne, že ve tři. Mezi námi, jděte do háje, jak jako teď máme všechno překopat? Snažíme se přesunout rozhovor s novinářem. Zmatky. Nemůže. Co zítra? Nemůže. Sakra, potřebujem oba. Politik zrušit nemůžem. Co budem dělat? Proč nemáme dvě kamery, sakra. "A co když přijdem přímo k vám třeba teď hned?" navrhujeme trochu sebevražedně novináři. Neodpovídá. Čas běží. Čekání. Voláme. Hlasová schránka. V pokoji se vznáší oblak stresu. MAIL!.V naději nahrneme do obrazovky počítače a hltáme slova v mailu. Teď hned, tady. kde to je, honem, googli! Dvacet minut odsud, paráda. Odepisujem, balíme a spěcháme za novinářem. Trocha adrenalinu, ale vypadá to, že všechno dobře dopadne.
Dnes je můj den, oba dva dnešní rozhovory mám na triku. Jsem trochu nervózní. Novinář je milý, vyzvídá a bere nás na kafe. A kromě toho, že je Praha krásná se dozvídám i to, že před pár lety u nás přednášel. Když se ptám kde, chvilku přemýšlí a pak nejistě slabikuje "ji-no-ni-se"? Jinonice! No vida, svět je malý. Ale teď už se soustředit na otázky, všechno ready, tak jedem. Paráda. Všechno jde líp než na drátkách. Rozohnil se, mluví skvěle, paráda. Musím překopat otázky. Jde to skvěle. Škoda, že nemáme víc času. Vypadá, že by si na tohle téma s námi docela popovídal. Jenže my musíme být..počkat..do háje...za 20 minut máme být na druhém rozhovoru. Škoda, že nejrychleji MHD to je za půl hodiny. Fuck! Ale pan novinář se vyzná - jeďte taxíkem - jediná šance, jak to stihnout a navíc, ve třech vás to vyjde levnějš než bus. S díky spěcháme odchytit nějakého volného taxikáře. Před hlavním vchodem Denmarks Radio vystupujeme tak akorát. Jsme tu včas. Paráda. Dostáváme další štítky a pak už jen čekáme rozvalené na poholdné pohovce. Zase jsem nervózní. Už jde. Je milý. Nebo politicky korektní? Neodpovídá příliš emocionálně. A hlavně nemá moc času, musím zkracovat otázky, co se dá dělat. Ale dobrý. Balíme nářadíčko a pomalu se vracíme pěšky do apartmánu. Nenachodily jsme toho málo. Ale tak aspoň nějaký venčení, když už abstinuju od běhání. Po večeři jsme se zase uvelebily v posteli, tentokrát už žádné vstávání do zimy v deset večer. Bez práce však nejsou koláče, ani dokument. A stand upy na zítra za mě do češtiny nikdo nepřeloží. Natož se je nenauči nazpaměť. Do hajan jdeme ale s pocitme dobře odvedené práce. Ikdyž ráno trochu stresíku, všechno dobře dopadlo. Všechno jde podle plánu, zatím. Zítra žádné rozhovory, jen stand upy a další natáčení, takže, Malá mořské vílo, jsi na programu, tak se uprav, ať ti to na fotce sluší!

21 hodin novináře

Nic se nezměnilo. Prskla jsem stativ na zem. Vskutku není nejlehčí. Chtělo by to mít nějakého šlechetného šerpu. Nebo namakanější ruce? Myslím, že po těch třech dnech tam aspoň o snopečíček víc je! Ano ano, vyčerpávající, ale obohacující. A i když jsme ani letos tu Malou mořskou vílu nestihly, musím říct - girls, good job!

Je středa, půl páté ráno. Zvoní budík. No jo, už vstávám. Naložená jako dodávka na tábor vyrážím do tmy. Snad mám všechno. Z kopce dolů to frčí samo. Předjíždím autobus plný spících lidí. Unavené výrazy tupě hledí skrz sklo a říkají si, že už je středa. Na autobusovém nádraží ustájím svého Šemíka, naložíme své nářadíčko do autobusu. Pár minutek nato vystupujeme na trajektu a pár hodin nato už se hrkáme do našeho kodaňského apartmánu, hnízdečka na následující dvě noci. Plány nám kazí akorát předchozí nájemníci, mladý pár, který se ještě jaksi nevystěhoval. Trochu naježeně se ocitáme opět na ulici, naděje na zbavení se závaží v podobě kamery, světel, stativu a zbytku telekrámů se rozplývají až do pěti odpoledne. První rozhovor je od tří. Máme času jako husa klasu. Ale vyrazit na seightseeing je s touhle výbavou mission impossible. Usazujeme se tedy v milé kavárně/baru, řekněme takový kodaňský brunch time. Popíjíme kávičku a džusík, mažeme si máslíčkem čerstvý chlebík, navrch hezky sýrek a zeleninku, ó to je krása, ještě ovoce a jogurt s müsli... přemýšlíme o otázkách, nenechat se zašlapat pod koberec. Připravujeme další rozhovory na zítra. Takové novinářské posezení. Příjemné. A když je všechno ready, šineme se hlavní třídou k Politiken/Jyllands Posten Hus. Jsme tu. Tak, otřepat jako Samík, všechnu nervozitu pryč, nadechnout a jdem dovnitř. Bláznivá bezpečnostní mašinérie se rozjede hned na recepci. A za odměnu za naše ID dostáváme štítek "guest" a slečna sekretářka nás odvádí do podivného skeneru. Vstup jen po jednom, mezi dveřmi stoupnout do čtverečku, chvilku počkat a pak ven. Naťupe číslený kód a zmizí na druhé straně. Tak jdeme na to. Když se všichni úspěšně vyloupneme na druhé straně, scvrkáváme se do výtahu, který se opět po zadání čísleného kódu dává do pohybu. Vystupujeme a ocitáme se v obrovské newsroom. jsme nervózní jen z té profi atmosféry. Natož z pověsti pana editora, co nás možná posnídá... Už jde. Vypadá mile. Tak uvidíme. Vybalujeme nářadíčko...všechno připraveno, mačkám "rec"..Výdech. Hotovo. Paráda. Skoro třičtvrtě hoďky, žádný průšvih, dobrá práce. Nervozita trochu opadla, hurá na natáčení všeho okolo. ...Je půl páté, když se vymaníme z bezpečnsotních pařátů Ekstra Bladetu a ocitáme se zase zpátky na ulici. A když  dvě hoďky na to už spokojeně baštíme večeři a přichází první nával únavy. Na spánek si ale ještě budeme muset počkat. Máme tu totiž večerní program. Začínáme v půl jedenácté - vyráží se do tiskárny. Přesně načas nasedáme do auta, plné očekávání, co bude dál. Pan řidič se nám představil jako "logistic manager". Velmi milý a ochotný pán, ostatně chtělo by se vám vozit v noci zvědavé studnety po Kodani? Cestou podstupujeme běžný křížvoý výslech, opět se dozvídám, že Praha je krásná a než se nadějeme vítá nás manažer tiskárny, mladý entusiastický chlapec, nezdá se být o moc starší než my, tsss.. No, a od tohoto momentu jaksi nepřestáváme víc a víc zírat...protože...wow..hustý...amazing.. Naše představa, že nás no name pán vysype u tiskárny, řekne "ta si tu něco natočte" a pak pojedem domů, se ukázala naprosto mylná. Takže vážení, dostali jsme exkurzi po celé tiskárně s průvodcem a komentářem, od megarolí papíru přes smradlavou barvu, po bleskově s emíhající rotačky až po tobogány držáčků a desetitisíce novin. V životě jsem neviděla takového papíru. Stroje byly ohromující. Všehcno vrčelo a hučelo, svyštělo jao na drátku, napnuté bez chybičky, ani vteřina nazmar. Osmdesát tisíc výtisků za hodinu. Neuvěřitelné. Fascinovaně jsme natáčely, co se dalo. A když bylo hotovo, s nekonečnými díky jsme dostaly vizitku, kafíčko a čajíček, prostor pro dotazy, další křížový výslech ohledně našeho dokumentu, neuvěřitelné. Naprosto cizí lidé a takový zájem, taková péče, taková pomoc. Nadšeně jsme děkovaly. Když padlo slovo na naše plány sledovat nějakého doručovatele novin, jen tak když by náhodou měli nějaký tip, odpovědí nám byla otázka "To můžeme jet tam, chctete tam jet teď?". Koukly jsme zmateně na hodiny. Byla jedna v noci. Zdá se nám to nebo nám ten pán právě nabízí pomoc, že nám bude dělat šoféra při sledování dalšího putování novin z tiskárny? Zmateně, ale kind of excited jsme se na sebe podívaly. Byly jsme utahané jako koťata, ale...tahle šance se nebude opakovat, spánek bude muset ještě počkat. Nasedáme tedy opět do auta a frčíme na "svozovnu". Všechny tiskárny dnes sváží své výtsky právě sem. Malé traktůrky třídí balíky různých titulů na dřevěné palety. Pak už je nacouvá dodávka pro daný distrikt, zadní kola se pod tíhou pořádně promáčknou. Zavřít a jede se jinam. Fascinovaně sleudujeme balíky na běžících pásech. Ale za chvilku už zase sedíme v autě a prázdnými nočními kodaňskými ulicemi se řítíme na poslední místo. Podivná garáž. Hraje tu hudba, teple oblečení lidé postávají ve světle, hřejí se o hrnek s čajem. Na stolech v garáži jsou vyskládané balíky novin, před garáží zaparkovaná desítka kol. "Před chvilkou jsem se probudil, nenatáčejte mě,"směje se rozvrkočený ospalý mladý kluk. Přehrabuje se v papírech, pak balí štos novin a souká ho do obřích brašen na kolo. "Tak já jedu", hlásí a zmizí ve tmě. Ve dvě v noci. V zimě. Ve tmě. Každý den. Pochybuju, že lidé, co si pak ráno u kafíčka otevřou noviny, tuší, co všechno za touhle mašinérií je. Kdo to neviděl, jen těžko uvěří. My viděly. Wow, nemám slov. Máme zatracené štěstí. Když nás v půl třetí v noci náš "šofér" vysazuje přímo před dveřmi apartmánu, děkujeme do zblbnutí. S úsměvem nám přeje dobrou noc. Skoro jako z filmu "to byla maličkost, my ladies, rádo se stalo"...Mizí tichou ulicí. Místo spánku sledoval se třemi studentkami, jak cestují noviny. Jen tak. Neuvěřitelné. Je hřejivý pocit, že takoví lidé ještě nevymřeli.

Když si čistíme zuby, div si nevypíchneme oko. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla takhle unavená. Už ani adrenalin a euforie nastačí, aby se oči nezavíraly. Krásných 21 hodina na nohou. Tak tohle je život novináře? "Working when you have to work" Myslím, že jsem usnula ještě než jsem stihla říct dobrou noc a naladit se na to, že si přeci musím nechat zdát něco pěkného, první noc na neznámém místě se přeci to, co se vám zdá, splní!

Last check

Máme všechno? 

- kamera, oba akumulátory nabité a nabíječka s sebou

- náhradní SD karta

- mikrofony a baterky

- stativ

- světla a stojany na světla (už dokonce oba funční)

- sluchátka

- prodlužovačka s jezevčíkem

- fólie na světla a kolíčky na upevnění

- počítač a nabíječka

- otázky na rozhovory

- zamluvený apartmán

- zamluvené jízdenky na bus

- svačinka na ráno

...

Vítejte, říkají mi vánočí stromeček...aneb není nad to v šest ráno šaškovat se vším vybavením na autobusovém nádraží... Vážení, držte nám palce, třeba nás páni editoři nezašlapou pod koberec své kanceláře..hehe.. No, je to tady, závěrečný projekt, přiznejte se, kdo byste do mě řekl, že někdy budu TOČIT DOKUMENT?! Ha, nikdo, co! Věřte, ani já ne.. ale člověk prostě nikdy neví...

...takže zítra Kodaň podruhé - Malá mořská vílo, třeba i na tebe dojde!

Myslivecký běh

Nikdy si svoje trasy na běhání příliš neplánuju, ale dneska jsem si zrovna říkala, že si to chci užít, když budu mít třídenní absťák. A tak si běžím, čochty čochty v blátě, opatrně přeběhnout silnici, přichází známý bahenní úsek, ať už mrzne a všechno tohle zmrzne! V dálce u lesa stojí jako figurky na okraji šachovnice podivní zelní panáčkové. Mají svítivé oranžové helmičky, z dálky vypadají legračně. Čím blíž ale přibíhám, tím jasněji vidím, že nejen zelený maskovaný obleček, ale také puška, poslušný hafan... Kdepak, to nebudou šachy. Respektive, myslím, že ten, kdo je tu v šachu jsem já..tudy totiž zřejmě cesta nepovede, opravdu netoužím po tom zažít na vlastní kůži, jak běží postřelená srnka..
,,Můžu běžet tudy?," ptám se myslivečka s černým hafanem hned na kraji.
,,Radši to vezměte tudy," a ukazuje mi směr.
,,Nezastřelí mě tam někdo?", ukjišťuju se ze srandy.
,,Nebojte, tam je to bezpečný..", směje se a já doufám, že mu můžu věřit.
Vzdaluju se a slyším střelbu. Chudáci srnky a lišáci, zdrhejte..nebo se příště při mém ranním běhu jen těžko potkáme...

Bláto

Všude je bláto. Zatracenej déšť. Při každém kroku se tak trochu nadlehčuju, hlavně si neustlat. Jsem jak koza na ledě. Ale pán s dvěma chlupatými husky, co si mě přeměřují nevyzpytatelným pohledem, dělá, jako že nic. Je takový ten podzimní den, kdy se vám nechce z chalupy, to si radši něco kutit a koukat do kamen, nebo na televizi, každý podle svého. Ale pak vám to nedá, přeci nemůžeme celý den smrdět doma, a tak vyrazíte na procházku, jen kousek, na Bratrouchov k obrázku, možná k Háskům na pivo nebo na pohár, možná na Rezek na kofolu... A venku je vlhko, ale neprší. Lisít je mokré, barvy už se z krásné žluté, červené a oranžové slévají v jakousi oranžově hnědou, napůl tlející. Ale ještě pořád není po všem, na stromech ještě pár lístků zbývá, a tak když zafouká, pár se vám jich snese k nohám.  Ve vzduchu je kromě vlhkosti jako v pralese cítit i takoý ten typický kouř, co jde z komínů osttaních chalup. Není moc hezky. Ale zase není vlastně úplně hnusně. Aspoň neprší. Zatím. Obloha je indiferentní, šedá, stejně tak moje nálada. Asi by to každý poznal hnedka ráno, když bych nakráčela do kuchyně. Hele, vstala zadkem napřed. Ale nidko tu nebyl. Možná dobře. A nebo možná právě to je ten problém? Nakrájela jsem si plný talíř ovoce. Byl to hezky barevné, tak jak to mám ráda. Odnesla jsem si ho do pokoje a zavrtala sem zpátky pod peřinu. Divnej sen. Je mi smutno. Nebo možná prostě jen nemám náladu. Připadám si prázdně. Bezmocně. Nerozhodně. Bez cíle. A říkám si, o kolik to bylo všechno jednodušší, když mi bylo pět, deset. Cítím podivný, neviditelný, nekonkrétní tlak zvenku. Co bude dál? Sedí na každém kolečku banánu, co si dávám do úst. Na každém kousku slaďoučkého ananasu, objímá každou kuličku vína, je zavrtaný jako červík v každém kousíčku jablka. A když je talíř prázdný, jako by seděl uprostřed a ptal se: ,,Co se mnou bude dál?"... Hochu, nevím sama. Nevím. To je to nejhorší. Co chci? Kam chci? A jak se tam dostat? Koukám do prázdného talíře. Zbyla tam jen loužička šťávy z ananasu a větvička od hroznového vína. Stočím se do klubíčka, zavřu oči a zavrtám se pod deku. Ale když je otevřu, pořád tam sedí a kouká na mě. Nesnaž se utéct, už nejsi malá. Tohle je realita. Nohama na zem. Zhoupnu nohy z postele na hnusný šedivý koberec. Nastavím mu ruku a on mi hupsne z talíře přímo do hrsti. Pohladím ho po srsti. A pak spolu usoudíme, že nejlepší bude, když se půjdu proběhnout...

Pouliční život

Ulice byly plné lidí. Proudili v obou směrech, zahalení v zimních kabátech a bundách, ověšení nákupními taškami. Proplétala jsem se mezi nimi, kličkovala mezi spokojenými páry, důchodci nadšenými z výhodného nákupu, dětmi, které vítězoslavně mlsaly slakosti z pytlíku, rozchechtanými kamarádkami, co se smíchy klátily tak, že tašky nově nakoupeného oblečení se komíhaly kolem a ledová káva usrkávaná brčkem, div se nevycintala na chodník. Hlavní třída se proměnila v jedno velké mraveniště. A všichni tihle mravenci jako zběsilí už teď sháněli vánoční dárky pro své spolumravence. Šílenství. Jestli je tohle listopadová mánie, můžu být ráda, že tu v prosinci moc nepobudu. Bylo sice zataženo, každou chvilku jako by se mělo rozpršet, ale tváře kolemjoucích zářily jak sluníčka. Možná si koupili tu santaclausovskou čapku s rolničkou. Nebo jako támhleden pán, tu vánoční marmeládu. Naložil si hned čtyři. A je libo snad i vánoční čaj? A k tomu vánoční sušenky? Voní skořicí a vanilkou, přesně jako mají Vánoce vonět. Nebo když se zeptáte, možná tu mají i vánoční těstoviny nebo vánoční sýr... je to šílenství. Vyjdu zase do zaplněné ulice. Cítím se prázdně. Ulicí prochází průvod bubeníků. Tohle město prostě žije. Je to fajn. Loudala jsem se ulicí dál, kličkovala jsem jako fotbalista. Ale vždycky když jsem jednoho oblafla, objevil se další. Nekonečná armáda, co útočí na nakonečné a nikdy se nevyprázňující regály. Dychtivě se prohrabávají oblečením na stojanech před obchodem. Nevypadají, že by se poohlíželi p oněčem konkrétním, prostě jen tak obhlíží terén. Jako dravci chvíli krouží a krouží, a pak se vrhnou střemhlav dolů, přímo na kořist. Chňapnout ji do svých pařátů, vítězoslavně. Jaká blaženost. Procházím kolem obchodu se spodním prádlem. Na stojanech venku visí krajkové prádélko, samozřejmě v akci. Heboučký satének, sexy krajka. Odvážný pán středního věku se nenápadně prohrabuje podprsenkami visícími na ramínku. Tuhle? A nebo tuhle? A co velikost? A barva? není tahle lepší?.. Vybrat správně, ale hlavně být nenápadný. Já tu nejsem. Připadám mi to legrační. Pokaždé se někdo podívá jeho směrem, předstírá nenápadného. A když ho přecijen někdo zahlédne při činu, rozpačitě hledí stranou, ruce pryč. Škoda, že ta vínová krajková ho prozradila, houpe se na ramínku jak Tarzan na liáně. Chudák, skoro bych mu poradila, aťkdyž už to musí být, jde vybírat dovnitř. Pak se ale kouknu do výlohy se všemi těmi figurínami, dveřmi vidím za pultem mladou slečnu, z dalších zákazníků to jsou také jen dámy, pochopím, že se mu donitř úplně nechce. A v duchu mu jen s úsměvem popřeju hodně štěstí. Možná trochu škodolibé, ano bavím se na váš účet, ale pane, díky, zvednul jste mi náladu. Vracím se oklikou zpátky, přes cestu se mi přehrne korzující manželský pár, ruku v ruce si to šinou do obchodu s kuchyňskými potřebami. Stoupají na první a druhý schůdek, zmáčnout kliku.. a nic. Zvědavě nalepují obličej ke sklu a snaží se nahlédnou dovnitř. Prodavač stojící opodál si zaťuká na hodinky. Jsou dvě hodiny. Koukám na otevírací dobu. Dnes do dvou. Vida. Pán odlepí nos od skla, cvrkne se do čela, už mu to došlo. Nové zákazníky už dovnitř nepouštíme. Poslední šťastlivci platí a prodavač je po jednom vypouští na ulici. To víte, když se píše do dvou, je to prostě do dvou, ne do dvou a minuta. Vítejte v Dánsku...

Jen 10 DK!

Drobí na zem, drobí na sebe, drobí do kočárku... to tady v Dánku neuvidíte. Dětičky mají útrum, protože rohlíky tady nevedou. Minimálně ne v běžných supermarketech. U nás se sice každý větší pyšní samostatnou pekárnou (kde rozpékají zmražené pečivo a slavnostně ho prohlašují za čerstvé), zato tady v supermarketu koupíte jen balené chleby, žitných, celozrnných a těch "těžkých" je nejvíc. A pak je tu taky spousta mraženého pečiva, prostě pytel dvaceti housek, který vytáhnete z marzícího boxu. Divné, ale tak už to tu chodí. Tak a teď, ano problém je ve mě, ale..vadí mi, když dítě žvejká v obchodě rohlík, zatímco maminka nakupuje. Štve mě to. Moje dítě nikdy žádnej rohlí v obchodě jíst nebude, to vám zaručuju. (Zřejmě je o málo pravděpodobné, že vůbec světlý rohlík dostane, vzhledem k mé posedlosti "zdravé a nezdravé", ale když už, tak v obchodě se so jeho spárů rozhodně nedostane!). Na druhou stranu je zase o mnoho jednodušší šprčka umlčet a ucpat mu pusu a ruce rohlíkem. Zaměstnáno a sápání se po regálech má útrum. Myslím, že ta maminka, co jsem dneska v obchodě potkala, by si bývala přála, aby její holčička, Dánka jak vyšitá, hezkoučká, blonďatá..., mohla být umlčela a zaměstnána rohlíkem. A klidně necelozrnným, ač je to proti místním zvykům. (Údajně již od prcků tu děti jedí celozranný žitný težký chleba..). Bohužel, nepodařilo se. A tak mladá dáma capkala po obchodě a přidávala mamince do košíku. Ta se pak občas zarazila, zvedla z košíku podivnou blbost a ptá se, co to jako je. Slečna však pohotově hmátne po dalších dvou podobných kravinách válejících se v košíku a vesele praví" "Tři jsou jen za 13KD."

 Jistě, takže výhodná koupě. Chvilku se zastavím, předstírám, že si něco prohlížím v regálu naproti, ale ve skutečnosti jen pozoruju, co bude dál. Mladá dáma zmizí jako myška v davu lidí. Za chvilku ale volá "Mami, tohle je jen za 10 DK!" Jistě, další výhodná koupě, nevadí přeci, že to vůbec nepotřebujeme, stojí to jen 10 DK... Musím se smát, přijde mi to legrační a baví mě to pozorovat. Maminka příliš nevěnuje pozornost košíku plnícímu se podivnými neužitečnými blbostmi od hopíků přes plastové kelímky až po podivné gumové míčky, které mají chlupy, takže vypadají jako mořksé sasanky... Ale balení růžových marshmalownů bylo zatrhnuté. Když maminka do košíku přidává holandské medové vafle, je vyhodnoceno, že to je zřejmě dostatečné zadostiučinění. Už se mi nechce dál okounět. Odcházím, i když mě trošku mrzí, že neuvidím, jak tyhle dvě budou vypadat u pokladny. Něco mi říká, že maminka bude překvapená, kolik toho z košíku na pás vyndá...

Lososí migrace

Taky jste jako malí chodili se školou místo tělocviku na plavání? Pamatuju se, jak jsme se vždycky srotili s igelitkama před školou a spořádaně se šinuli na zastávku. V autobuse jsme se jako opice houpali na tyčích a cestou zpátky se těšili na svačinu, jak nám ve vodě vyhládlo. Vím, že někteří na to neradi vzpomínají, hupsnout do vody pro ně byl očistec, natož se tam rochnit hodinu a půl, a co teprve plavat! A tak jen co mohli zdrhali do sprchy pod teploučkou vodu. Myslím, že jsme těm úprkům říkali "zabrat sprchu". Před naší šatnou stála vždycky paní učitelka a kontorlovala, jestli máme ostatečně suché vlasy, vodníky posíla zpátky. Na poslední hodině jsme měli velké vyhlašování a dostávali jsme diplomy. Ti, co byli "v trojce", třetím a nejméně plavecky akčním družstvu, dostali želvu. Zvířátko z "dvojky" si nepamatuju, ale my v "jedničce" jsme dostávali delfína. Myslím, že když bych zahrabala v tajných schovkách po bytě, ještě bych nějaké delfíní diplomy našla. Lachtaní sklony jsem zřejmě měla, pár let jsem chodial na plavání ještě navíc mimo tělocviku. Voda je fajn. Láska k ní mi zůstala. Skok do vody má k eleganci delfína sice daleko, spíš taková vorvaň, stylař asi také úplně nejsem, štika to úplně není, ale jako sumec u dna se nevzdnáším, takže dobrý. Je legranční, že běhání na oválu dokola do zblbnutí má u mě velkou stopku. Zato plavat hodinu a půl v pětadvacetimetrovém bazénu tam a zpátky jako rybka v akváriu, to mi nevadí.

Funím sido vody, občas, když kolem proplave nějaký pán rozměrů velryby, přinese s sebou vlnu, co mi šplouchne do pusy a to pak nenám ráda, když se nalokáte, chlorovaná voda není ten nejlepší drink, to mi věřte. Když chodím plavat v Praze, občas je v bazénu pěkně husto a to zase opravdu nemusím, ostatně neznám nikoho, kdo by se blaženě uusmíval ,když se o něj otře kapr v rybníce, natož nějaký kapustňák v bazénu, že... To ale tady nehrozí. Třeba dneska jsem měla celou dráhu pro sebe. Chvilku se tam se mnou vznášela nějaká dáma, ale pak jí to zřejmě přestalo bavit. Tak jsem jako losos mohla migrovat z jednoho okraje bazénu na druhý, tam a zpátky. Hodinu a půl. Sledovat černý proužky na dně. Černá je vidět i přes zamlžené brýle, takže fajn, nestavíme. Tam a zpátky, tam a zpátky. A stejně se to nestane fádní, stejně za týden půju znovu. Pravda, asi by to byla trochu blbárna brázdit to tady takhle každý den...ještě že nemám ambice stát se profesionálním plavcem. Směšná představa. Sundavám zamlžené brýle, ale na očích zůstává pocit, že tam stále jsou. Sice otisklé, zato tak důkladně, že bych je za brýle mohla vydávat směle. Pro dnešek stačilo. jednou mi někdo říkal, že plavu rychle. Nevím, co je plavat rychle, ale dneska mám pocit, že jsem tak plavala. Phelps nejsem, stále jsem člověk a né ryba víte. Počítám bazény, minuty, bazény za minutu, je to rychle? Kdo ví.. jestli vy víte, dejte vědět..
Když vylézám z bazénu a koukám na svoje sejrovatý ruce, říkám si, jestli ti profíci, co se takhle máchaj skoro čtyřiadvacet hodin denně, jestli jejich kůže už je tak otupělá, že nesejrovatí? Nebo jsou prostě krabatí jako sejra pořád? Jestli jo, tak jim to nezávidím.

Co ty o tom víš

Až do prvního návratu z města na kole jsem si myslela, že Dánsko je placka. Není. O Finsku zase v mé mysli panuje představa, že jsou všude jen lesy nebo jezera. Zatím nepotvrzená ani nevyvrácená myšlenka. Třeba se tam jednou podívám, na návštěvu. teď už totiž mám za kým. Pro ty, co to totiž nevědí, moje spolubydlící je Finka. 

Osobně si nepřipadám jako reprezentativní vzorek typické české populace. Otázky typu "A to tam u vás všichni takhle běhají každé ráno?" nebo "A česká kuchyně je tahle plná zeleniny a ovoce?" nebyly vyřčeny, ale cítím je, jak visí ve vzduchu. Proto si říkám, že bych ani já asi neměla podlehnout úsudkům z toho jediného finského exempláře, se kterým jsem měla tu čest přijít do styku. Dobrá tedy, nepodléhám. (Ostatně, mám za sebou přeci přednášku o stereotypech, že!) Řekněme, že stále objevuji. Naše kulturní diskuse občas nabírají zajímavých obrátek, které vlastně, jak jsem nad tím tak přemýšlela, možná stojí za zmínku.

Třeba dnes, začalo to typicky, Johanna odcházela do obchodu. „Došlo mlíko?“, směju se. Zřejmě nejen v Kanadě jsou pobláznění do mléčné opilosti, neboť milá spolubydlící vyžahne litr denně jako prd. „Jojo, ale taky marmeláda,“ hlásí. Pravda, na to jsem zapomněla. Porridge, jídlo number one. K snídani, k večeři, během dne, snadno, rychle, ideální. Že bych měla konkurenčního milovníka vloček? Jak jsem se dozvěděla porridge je ve Finsku velmi populární, cpe se tam s ním každý. Hnedka však následovala stížnost, že tady vůbec není takový výběr, jako má doma. Pravda, když se pak zmiňovala o celozrnných vločkách, rýžových, jáhlových…vzpomněla jsem si na Kaufland a pak mi došlo, že tady jsem skutečně podobné kravinky neviděla. Že by malé obchody, o kterých se zmiňovala? No, obchoďáky, kde nachodíte kilometry, než se vůbec prokoušete přes oblečení, autodoplňky a hračkářství k potravinám, tady příliš nefrčí. Což mě osobně zas tak netrápí, aspoň člověk nestráví mládí nakupováním. A výběr, no to víte, v mém oblíbeném Lidlu sto padesát druhů jogurtů nemají. Ale …já je ani nepotřebuju, takže v pořádku. Občas je zkrátka lepší mít jen jedno tričko, to pak když si balíte, máte o tolik jednodušší život. Dámy, jistě chápete… (a že já jsem ta pravá, kdo by o tomhle mohl psát eseje!..haha). Ale zpět k naší kulturní debatě, spolubydlící se mi totiž vrátila za obchodu. Máme marmeládu, vše v pořádku, můžeme vařit porridge, večerní dávka volá. Dozvídám se, že s oblibou přidává třeba jen kousek máslíčka. Ojojoj, to ve mně vyvolává vzpomínky na školní jídelnu a žluté záplavy v bramborové kaši. Nebo tu louži v dobroučké krupičce. Kdo nezakřičel dostatečně včas „nemastit“, prohrál. A pak musel budovat odvodné kanálky, aby omastek odtekl na okraj… Nezní to moc libě, že.. ale i přes to nepatřím k těm věčným stěhovačům na školní jídelnu, vařili nám dobře… Ale máslo do mé ovesné kašičky, prosím nikoli… Ten další návrh, brusinky, se mi líbí o dost víc, to beru. Zvlášť pokud si je ještě ke všemu můžu nasbírat v lese. Počkat, můžu? Jako že vy to děláte? A co borůvky? A houby? Přikyvuje a směje se. Počkat počkat počkat, jakémukoli národu jsem zatím řekla, že chodíme na houby a na borůvky do lesa, jako že je sbíráme v lese, koukali buď udiveně, nebo podivně, protože se snažili skrýt údiv. Ale Finové, ty bereme do party. Houbaří a borůvkáři, paráda, to se počítá. Ostatně, aby také ne, moje představa o Finsku je les les les, jezero jezero jezero… takže to musí být ráj pro milovníky smaženice. Nebo takové cvoky, jako jsem já, rádi sbíráme, neradi papáme. 

U lesních diskusí jsme ještě chvíli zůstaly, jen jsme se přesunuly na zvířátka. Vzpomínala jsem na náš kanadský zmatek, co je vlastně deer a moose a elk… protože všechno tuhle havěť tam mají. A dokonce i méďánky. Byla jsem svědkem překvapivého „Vy nemáte medvědy? Já myslela, že jsou v každém lese...“ Nikoli mylady. To bych si asi takhle vesele po lese neběhala, když by hrozilo, že nějaký méďa bude chtít, abych testovala, jak heboučká je jeho huňatá náruč… 

Ve Finsku jsem nikdy nebyla. Ale aspoň už mám pocit, že se mé znalosti neomezují jen na to, že Finsko je samý les les les a jezero jezero jezero… A porridge (nemastit!) bychom měly vyhlásit jako „jídlo našeho království“. I když, rýžové polystyreny mu šlapou na paty!

Coming soon

Myslím, že můžu prohlásit můj kanadský pobyt za jeden ze zlomových bodů svého života. Jako by se život rozdělil na „před Kanadou“ a „po Kanadě“. Vesele na něj odkazuji doteď a to už je to kolik…čtyři pět let zpátky? Až neuvěřitelně často moje věta začíná „Když jsem byla v Kanadě..“ . Na jednu stranu zvláštní, možná taky trochu úsměvné, možná hezké, možná infantilní, ale zkrátka je to tak. Když se ohlédnu zpátky, ano, odjížděla tehdy sedmnáctiletá holčička, vrátila se o rok později, o rok starší, o rok zkušenější, s blogem, s nadšením pro běhání, se slibem sama sobě, že se tam jednou vrátí… 

Pamatuji si den, kdy přišel dopis z EF s datem odletu. Bylo to zvláštní, na jednu stranu se hrozně moc těšíte domů, ale zároveň se vám tu líbí, je vám tu dobře. A teď máte ty dva světy, tak hrozně daleko od sebe, tak jiné, vzdálené, ale přeci oba tak blízké… na své „canadian experience“ jsem toho o tom nabásnila desítky. Každopádně byl to moment, kdy jsem si uvědomila, jak rok je moc i málo, jak čas letí, někdy hrozně moc pomalu a jindy ne a ne se zabrzdit, ba ani přibrzdit. Jistě, zase sem tahá tu Kanadu, jako vždy, říkáte si. Možná. Ale víte, dneska mi přišel mail ohledně vyklízení koleje. A a´t chci nebo ne, ať srovnávám nebo ne, mělo to na mě podobný efekt. Najednou na vás padne takové „časové ouzko“.  Je semestr moc nebo málo? Po roce v Kanadě jsem si nikdy nemyslela, že tuhle otázku vůbec vznesu. Inu, věci, časy, okolnosti, závazky … všechno se mění… Čas ale běží pořád stejně. Když tedy prolistuju těch pár stránek, co v diáři na tenhle rok zbývá, vzpomínám si na koordinátorku Barbaru, která když se kontrolně ptala, jestli všichni dostali dopis se zpáteční letenkou, dodávala „time flies!...enjoy!“ . Já sice ještě zpáteční jízdenku nemám, ale i tak cítím, jak mi kontrola správně uklizené koleje dýchá na záda. Tak podobný a přitom tak jiný pocit od toho kanadského.  Je to legrační. Čtyři roky rozdíl. A občas se mi zdá, že se nic nezměnilo. Daleko i blízko, moc i málo, rychle i pomalu… jen čtyři roky poté… Takže, je semestr moc nebo málo?

O psaní

„Nevím, jak to děláš, ale baví mě číst si o tom, jak si pereš.“

Pravda, také si občas říkám, jestli bych neměla psát o něčem duchaplnějším. Třeba o volbách v Americe. Nebo se vyjádřit ke konfliktu v Sýrii. Nebo se zamýšlet nad dánským konceptem sociálního státu. Ale vždycky to skončí na tom samém, na tom „praní“. A ač to možná zní podivně, na tom „praní“ to i zůstane. Protože to je přesně to, co mě na tom asi nejvíc baví.

Donedávna jsem nepřemýšlela nad tím, kolik lidí tyhle řádky vlastně čte. A pak se mě na to někdo ptal, prý jestli sleduju své statistiky. Hehe, ani náhodou, vždyť jen lidé, co znají adresu, by se dali spočítat na prstech. Natož ti, kteří sem klikli víckrát, než když jsem jim posílala link. Což jste zřejmě, vy, co teď čtete tyhle řádky. Evidentně vám nevadí prostoduchost a jednoduchost zdejších přípěvků, to mě těší. A doufám, že i po blogerské mánii komentářů výsledků amerických voleb občas zavítáte sem, kde se o výměně duše píše na čtyři odstavce, kde téma běhání drnčí jako telefon v prázdné kanceláři a kde se vykacávám třeba o tom, jak si peru.

„No to bys ale měla!“

Jednou mě někdo upozorňoval, že tu mám chyby a překlepy, že věty občas na sebe nenavazují, jako bych měla jednu myšlenku, pak se zasekla a pokračovala s dál s trochu jinou myšlenkou. Ano, souhlasím. Texty po sobě totiž nečtu. Napíšu, přidám fotky nebo obrázky a klikám „publikovat“. Ještě takové honosné slovo. A dostalo se mi lehce káravého „No to bys ale měla!“ . Ano, souhlasím, měla. Ale to by pak zmizelo to kouzlo, to bezprostřední a spontánní, co se mi na tom líbí. Vidím kravinu, napíšu o kravině, tak, jak to teď hned vidím, cítím, slyším... a je to v éteru a já mám v hlavě o trošku místa víc, vyventilováno. Baví mě, že ťukám do klávesnice tak, jak mi slova a myšlenky přijdou pod ruku, tak, jak mám náladu, můžu psát dlouho nebo krátce, pár řádek, odstavec nebo celou stránku. A vlastně vůbec nevadí, jestli to někoho bude bavit číst. Když jo, samozřejmě je to plus, to jistě. Ale když ne, víte, mě to baví psát. A bude zřejmě, i když vy to nebudete číst. I když mi vyčtete, že píšu o blbostech. Možná povrchně. S chybami. Ale spontánně, přímo a hlavně, dělám to ráda. Zkrátka už jsem taková…

Sprav to!

Jestli trošku jezdíte na kole, asi znáte ten pocit, kdy najednou při každém šlápnutí slyšíte „psst, psst.“..a řídítka klesají, zadek klesá, podle toho, jestli prohrála přední nebo zadní pneumatika. Pak začnete mít pocit, že trochu plujete, a to už není v duši žádný vzduch, jen se s šuměním valí a šine. To vy, jakožto milovníci svého předrahého oře, hnedka seskakujete. Defekt. Ďoura v duši. Na prd. Proč zrovna já, říkáte si, když se pachtíte při výměně. Uznávám, nejde o žádný med. Ale oproti výměně duše u mého vozítka, věřte, skutečně věřte, že jste na tom ještě dobře.

Inu, stalo se tedy, že jsem píchla. Ozvalo se párkrát „psst, psst“ a byli jsme na suchu bez vzduchu. Zadní kolo se šinulo a tvrdá zpuchřelá guma se žvýkavě plazila po asfaltu. Ano, můj závodní koníček by si tohle nezasloužil, ale tahle herka? A tak jsem se, krok sun krok, šláp sun šláp doplahočila domů v sedle. Pravda, trošku jsem tomu staroušovi měla tendenci ulevit, nadechnou se, bych byla o něco lehčí, nadzvedávat zadek, ať ho to závaží natáhne k zemi. Ale pěšky jsem nešla, to tedy pardon. Achjo, to nám ten týden začíná. A k tomu všemu zase prší. Vítejte v Dánsku…

Zaparkovala jsem splasknou herku. Drahouši, dneska tě nespravuju. Zítra je taky den. A navíc, i když bych chtěla být akční, opravit tě není čím. Ano, mít kolo je totiž jedna věc, ale mít všechno nádobíčko na jeho opravu je věc druhá, respektive na semestr v Dánsku si „ano“ pořídím kolo, ale „ne“ nebudu kupovat všechno nářadí. Takže, máme tu háček číslo jedna: duše. Ta děravá z minula stále leží na poličce, jenže leží si leží a je stále děravá… Takže potřebujeme lepení. Ehm, vlastně nejprve pumpičku, zjistit, kde je díra, pak to lepení, kterým to zalepíme. Bilance: ani pumpičku ani lepení nemám. Co ale mám je spolu-do-školy-cyklistka Anna, která zachraňuje situaci - má lepení. Paráda. Už jen pumpička, náčiní na vyndání kola, energii na výměnu, pumpička a je to… hehe… Vyrážím tedy na tour-de-sousední-pokoje-obydlené-těmi-kdo-mají-kolo. Pumpička? Nemám, pardon, ale jedna pumpa je vedle obchodu přímo v centru koleje. Yes, tak dobrý. Jenže teď jak vyndat to kolo? Další ťukání - nářadí. Chlapec na mě kouká jako z višně. Nářadí? A podává mi montpáky. Bezva. Lepší než nic. Ptám se ho ale ještě na klíč, kterým odšroubuju přidělané zadní kolo. Podivem krabatí čelo. Vyndat? Nikoli my lady… Prostě jen vyndáš duši, najdeš díru, zalepíš díru, zandáš duši a nafoukneš. Vida, jak to někdo vidí jednoduše. Zřejmě neviděl moje kolo. Ale bouřit se nebudu, poděkuju a kvačím zpět s lepením a montpákami. Venku je hnusně. A zima. Brr. Achjo. Zapínám si flísku ke krku, sbírám věci a vyrážím do mrazáku. Hra na opraváře začíná.

Problém číslo jedna: nemám nářadí na sundání kola, musíme zkusit navrhovanou metodu. Tak a teď trošku tenhle film zrychlíme, jinak byste se unudili. Vztekala sem se. Nešlo mi to. Nešel sundat ten zatracenej zpuchřelej plášť. Nesnášela jsem to kolo.  Byla mi zima. Bílé necitlivé ruce se bezradně snažily, bez výsledku. A pak najednou se to podařilo. Duše venku. Teď transport k pumpě. Nafouknou, zalepit. Jsem celá upatlaná od lepidla. Je mi zima. Nesnáším tohle kolo. Chci svojí meridu. Vztekání je mi na nic. Musím to spravit. Holka, seš v tom sama. Pak si ale říkám, copak jsem takový béčko? Hele, zvládnu jakž takž zatlouct hřebík, řezat pilou a štípat sekerou, neumim sice spravit router, ale do háje, nějaký zatracený kolo, to přeci musí jít. Vpravdě jsem se vyvztekala, ale sláva hurá, dva milí pánové odchyceni, plášť je zpátky, kolo nafouknuto, honem do tepla a ručičky hezky pod teplou vodu. 

Dámy a pánové, kolo spraveno, jestli sejdu dolů a bude to ušlé… ne, nechci ani říkat, ani si představovat, co udělám. Protože, znáte ten pocit, kdy máte sto chutí mrštit mobil proti zdi…nebo vyhodit počítač z okna nebo tak něco? Abych s tímhle kolem mohla házet, musela bych ještě pár týdnů pořádně posilovat s expandérem a namakat kliky na jedná ruce, takže takhle varianta nehrozí, ale věřím, že bych si našla jinej způsob, jak si vybít vztek. Takže zatracená díru v duši, koukej být zalepená, je to pro tvoje dobro!