Funím sido vody, občas, když kolem proplave nějaký pán rozměrů velryby, přinese s sebou vlnu, co mi šplouchne do pusy a to pak nenám ráda, když se nalokáte, chlorovaná voda není ten nejlepší drink, to mi věřte. Když chodím plavat v Praze, občas je v bazénu pěkně husto a to zase opravdu nemusím, ostatně neznám nikoho, kdo by se blaženě uusmíval ,když se o něj otře kapr v rybníce, natož nějaký kapustňák v bazénu, že... To ale tady nehrozí. Třeba dneska jsem měla celou dráhu pro sebe. Chvilku se tam se mnou vznášela nějaká dáma, ale pak jí to zřejmě přestalo bavit. Tak jsem jako losos mohla migrovat z jednoho okraje bazénu na druhý, tam a zpátky. Hodinu a půl. Sledovat černý proužky na dně. Černá je vidět i přes zamlžené brýle, takže fajn, nestavíme. Tam a zpátky, tam a zpátky. A stejně se to nestane fádní, stejně za týden půju znovu. Pravda, asi by to byla trochu blbárna brázdit to tady takhle každý den...ještě že nemám ambice stát se profesionálním plavcem. Směšná představa. Sundavám zamlžené brýle, ale na očích zůstává pocit, že tam stále jsou. Sice otisklé, zato tak důkladně, že bych je za brýle mohla vydávat směle. Pro dnešek stačilo. jednou mi někdo říkal, že plavu rychle. Nevím, co je plavat rychle, ale dneska mám pocit, že jsem tak plavala. Phelps nejsem, stále jsem člověk a né ryba víte. Počítám bazény, minuty, bazény za minutu, je to rychle? Kdo ví.. jestli vy víte, dejte vědět..
Když vylézám z bazénu a koukám na svoje sejrovatý ruce, říkám si, jestli ti profíci, co se takhle máchaj skoro čtyřiadvacet hodin denně, jestli jejich kůže už je tak otupělá, že nesejrovatí? Nebo jsou prostě krabatí jako sejra pořád? Jestli jo, tak jim to nezávidím.
