Nic se nezměnilo. Prskla jsem stativ na zem. Vskutku není nejlehčí. Chtělo by to mít nějakého šlechetného šerpu. Nebo namakanější ruce? Myslím, že po těch třech dnech tam aspoň o snopečíček víc je! Ano ano, vyčerpávající, ale obohacující. A i když jsme ani letos tu Malou mořskou vílu nestihly, musím říct - girls, good job!
Je středa, půl páté ráno. Zvoní budík. No jo, už vstávám. Naložená jako dodávka na tábor vyrážím do tmy. Snad mám všechno. Z kopce dolů to frčí samo. Předjíždím autobus plný spících lidí. Unavené výrazy tupě hledí skrz sklo a říkají si, že už je středa. Na autobusovém nádraží ustájím svého Šemíka, naložíme své nářadíčko do autobusu. Pár minutek nato vystupujeme na trajektu a pár hodin nato už se hrkáme do našeho kodaňského apartmánu, hnízdečka na následující dvě noci. Plány nám kazí akorát předchozí nájemníci, mladý pár, který se ještě jaksi nevystěhoval. Trochu naježeně se ocitáme opět na ulici, naděje na zbavení se závaží v podobě kamery, světel, stativu a zbytku telekrámů se rozplývají až do pěti odpoledne. První rozhovor je od tří. Máme času jako husa klasu. Ale vyrazit na seightseeing je s touhle výbavou mission impossible. Usazujeme se tedy v milé kavárně/baru, řekněme takový kodaňský brunch time. Popíjíme kávičku a džusík, mažeme si máslíčkem čerstvý chlebík, navrch hezky sýrek a zeleninku, ó to je krása, ještě ovoce a jogurt s müsli... přemýšlíme o otázkách, nenechat se zašlapat pod koberec. Připravujeme další rozhovory na zítra. Takové novinářské posezení. Příjemné. A když je všechno ready, šineme se hlavní třídou k Politiken/Jyllands Posten Hus. Jsme tu. Tak, otřepat jako Samík, všechnu nervozitu pryč, nadechnout a jdem dovnitř. Bláznivá bezpečnostní mašinérie se rozjede hned na recepci. A za odměnu za naše ID dostáváme štítek "guest" a slečna sekretářka nás odvádí do podivného skeneru. Vstup jen po jednom, mezi dveřmi stoupnout do čtverečku, chvilku počkat a pak ven. Naťupe číslený kód a zmizí na druhé straně. Tak jdeme na to. Když se všichni úspěšně vyloupneme na druhé straně, scvrkáváme se do výtahu, který se opět po zadání čísleného kódu dává do pohybu. Vystupujeme a ocitáme se v obrovské newsroom. jsme nervózní jen z té profi atmosféry. Natož z pověsti pana editora, co nás možná posnídá... Už jde. Vypadá mile. Tak uvidíme. Vybalujeme nářadíčko...všechno připraveno, mačkám "rec"..Výdech. Hotovo. Paráda. Skoro třičtvrtě hoďky, žádný průšvih, dobrá práce. Nervozita trochu opadla, hurá na natáčení všeho okolo. ...Je půl páté, když se vymaníme z bezpečnsotních pařátů Ekstra Bladetu a ocitáme se zase zpátky na ulici. A když dvě hoďky na to už spokojeně baštíme večeři a přichází první nával únavy. Na spánek si ale ještě budeme muset počkat. Máme tu totiž večerní program. Začínáme v půl jedenácté - vyráží se do tiskárny. Přesně načas nasedáme do auta, plné očekávání, co bude dál. Pan řidič se nám představil jako "logistic manager". Velmi milý a ochotný pán, ostatně chtělo by se vám vozit v noci zvědavé studnety po Kodani? Cestou podstupujeme běžný křížvoý výslech, opět se dozvídám, že Praha je krásná a než se nadějeme vítá nás manažer tiskárny, mladý entusiastický chlapec, nezdá se být o moc starší než my, tsss.. No, a od tohoto momentu jaksi nepřestáváme víc a víc zírat...protože...wow..hustý...amazing.. Naše představa, že nás no name pán vysype u tiskárny, řekne "ta si tu něco natočte" a pak pojedem domů, se ukázala naprosto mylná. Takže vážení, dostali jsme exkurzi po celé tiskárně s průvodcem a komentářem, od megarolí papíru přes smradlavou barvu, po bleskově s emíhající rotačky až po tobogány držáčků a desetitisíce novin. V životě jsem neviděla takového papíru. Stroje byly ohromující. Všehcno vrčelo a hučelo, svyštělo jao na drátku, napnuté bez chybičky, ani vteřina nazmar. Osmdesát tisíc výtisků za hodinu. Neuvěřitelné. Fascinovaně jsme natáčely, co se dalo. A když bylo hotovo, s nekonečnými díky jsme dostaly vizitku, kafíčko a čajíček, prostor pro dotazy, další křížový výslech ohledně našeho dokumentu, neuvěřitelné. Naprosto cizí lidé a takový zájem, taková péče, taková pomoc. Nadšeně jsme děkovaly. Když padlo slovo na naše plány sledovat nějakého doručovatele novin, jen tak když by náhodou měli nějaký tip, odpovědí nám byla otázka "To můžeme jet tam, chctete tam jet teď?". Koukly jsme zmateně na hodiny. Byla jedna v noci. Zdá se nám to nebo nám ten pán právě nabízí pomoc, že nám bude dělat šoféra při sledování dalšího putování novin z tiskárny? Zmateně, ale kind of excited jsme se na sebe podívaly. Byly jsme utahané jako koťata, ale...tahle šance se nebude opakovat, spánek bude muset ještě počkat. Nasedáme tedy opět do auta a frčíme na "svozovnu". Všechny tiskárny dnes sváží své výtsky právě sem. Malé traktůrky třídí balíky různých titulů na dřevěné palety. Pak už je nacouvá dodávka pro daný distrikt, zadní kola se pod tíhou pořádně promáčknou. Zavřít a jede se jinam. Fascinovaně sleudujeme balíky na běžících pásech. Ale za chvilku už zase sedíme v autě a prázdnými nočními kodaňskými ulicemi se řítíme na poslední místo. Podivná garáž. Hraje tu hudba, teple oblečení lidé postávají ve světle, hřejí se o hrnek s čajem. Na stolech v garáži jsou vyskládané balíky novin, před garáží zaparkovaná desítka kol. "Před chvilkou jsem se probudil, nenatáčejte mě,"směje se rozvrkočený ospalý mladý kluk. Přehrabuje se v papírech, pak balí štos novin a souká ho do obřích brašen na kolo. "Tak já jedu", hlásí a zmizí ve tmě. Ve dvě v noci. V zimě. Ve tmě. Každý den. Pochybuju, že lidé, co si pak ráno u kafíčka otevřou noviny, tuší, co všechno za touhle mašinérií je. Kdo to neviděl, jen těžko uvěří. My viděly. Wow, nemám slov. Máme zatracené štěstí. Když nás v půl třetí v noci náš "šofér" vysazuje přímo před dveřmi apartmánu, děkujeme do zblbnutí. S úsměvem nám přeje dobrou noc. Skoro jako z filmu "to byla maličkost, my ladies, rádo se stalo"...Mizí tichou ulicí. Místo spánku sledoval se třemi studentkami, jak cestují noviny. Jen tak. Neuvěřitelné. Je hřejivý pocit, že takoví lidé ještě nevymřeli.
Když si čistíme zuby, div si nevypíchneme oko. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla takhle unavená. Už ani adrenalin a euforie nastačí, aby se oči nezavíraly. Krásných 21 hodina na nohou. Tak tohle je život novináře? "Working when you have to work" Myslím, že jsem usnula ještě než jsem stihla říct dobrou noc a naladit se na to, že si přeci musím nechat zdát něco pěkného, první noc na neznámém místě se přeci to, co se vám zdá, splní!
