Inu, stalo se tedy, že jsem píchla. Ozvalo se párkrát „psst,
psst“ a byli jsme na suchu bez vzduchu. Zadní kolo se šinulo a tvrdá zpuchřelá
guma se žvýkavě plazila po asfaltu. Ano, můj závodní koníček by si tohle
nezasloužil, ale tahle herka? A tak jsem se, krok sun krok, šláp sun šláp
doplahočila domů v sedle. Pravda, trošku jsem tomu staroušovi měla
tendenci ulevit, nadechnou se, bych byla o něco lehčí, nadzvedávat zadek, ať ho
to závaží natáhne k zemi. Ale pěšky jsem nešla, to tedy pardon. Achjo, to
nám ten týden začíná. A k tomu všemu zase prší. Vítejte v Dánsku…
Zaparkovala jsem splasknou herku. Drahouši, dneska tě
nespravuju. Zítra je taky den. A navíc, i když bych chtěla být akční, opravit
tě není čím. Ano, mít kolo je totiž jedna věc, ale mít všechno nádobíčko na
jeho opravu je věc druhá, respektive na semestr v Dánsku si „ano“ pořídím
kolo, ale „ne“ nebudu kupovat všechno nářadí. Takže, máme tu háček číslo jedna:
duše. Ta děravá z minula stále leží na poličce, jenže leží si leží a je
stále děravá… Takže potřebujeme lepení. Ehm, vlastně nejprve pumpičku, zjistit,
kde je díra, pak to lepení, kterým to zalepíme. Bilance: ani pumpičku ani
lepení nemám. Co ale mám je spolu-do-školy-cyklistka Anna, která zachraňuje
situaci - má lepení. Paráda. Už jen pumpička, náčiní na vyndání kola, energii
na výměnu, pumpička a je to… hehe… Vyrážím tedy na tour-de-sousední-pokoje-obydlené-těmi-kdo-mají-kolo.
Pumpička? Nemám, pardon, ale jedna pumpa je vedle obchodu přímo v centru koleje.
Yes, tak dobrý. Jenže teď jak vyndat to kolo? Další ťukání - nářadí. Chlapec na
mě kouká jako z višně. Nářadí? A podává mi montpáky. Bezva. Lepší než nic.
Ptám se ho ale ještě na klíč, kterým odšroubuju přidělané zadní kolo. Podivem
krabatí čelo. Vyndat? Nikoli my lady… Prostě jen vyndáš duši, najdeš díru, zalepíš
díru, zandáš duši a nafoukneš. Vida, jak to někdo vidí jednoduše. Zřejmě
neviděl moje kolo. Ale bouřit se nebudu, poděkuju a kvačím zpět s lepením a
montpákami. Venku je hnusně. A zima. Brr. Achjo. Zapínám si flísku ke krku,
sbírám věci a vyrážím do mrazáku. Hra na opraváře začíná.
Problém číslo jedna: nemám nářadí na sundání kola, musíme
zkusit navrhovanou metodu. Tak a teď trošku tenhle film zrychlíme, jinak byste
se unudili. Vztekala sem se. Nešlo mi to. Nešel sundat ten zatracenej
zpuchřelej plášť. Nesnášela jsem to kolo. Byla mi zima. Bílé necitlivé ruce se bezradně
snažily, bez výsledku. A pak najednou se to podařilo. Duše venku. Teď transport
k pumpě. Nafouknou, zalepit. Jsem celá upatlaná od lepidla. Je mi zima.
Nesnáším tohle kolo. Chci svojí meridu. Vztekání je mi na nic. Musím to
spravit. Holka, seš v tom sama. Pak si ale říkám, copak jsem takový béčko?
Hele, zvládnu jakž takž zatlouct hřebík, řezat pilou a štípat sekerou, neumim
sice spravit router, ale do háje, nějaký zatracený kolo, to přeci musí jít.
Vpravdě jsem se vyvztekala, ale sláva hurá, dva milí pánové odchyceni, plášť je
zpátky, kolo nafouknuto, honem do tepla a ručičky hezky pod teplou vodu.
Dámy a
pánové, kolo spraveno, jestli sejdu dolů a bude to ušlé… ne, nechci ani říkat,
ani si představovat, co udělám. Protože, znáte ten pocit, kdy máte sto chutí
mrštit mobil proti zdi…nebo vyhodit počítač z okna nebo tak něco? Abych s tímhle
kolem mohla házet, musela bych ještě pár týdnů pořádně posilovat s expandérem
a namakat kliky na jedná ruce, takže takhle varianta nehrozí, ale věřím, že
bych si našla jinej způsob, jak si vybít vztek. Takže zatracená díru v duši,
koukej být zalepená, je to pro tvoje dobro!
