Bláto

Všude je bláto. Zatracenej déšť. Při každém kroku se tak trochu nadlehčuju, hlavně si neustlat. Jsem jak koza na ledě. Ale pán s dvěma chlupatými husky, co si mě přeměřují nevyzpytatelným pohledem, dělá, jako že nic. Je takový ten podzimní den, kdy se vám nechce z chalupy, to si radši něco kutit a koukat do kamen, nebo na televizi, každý podle svého. Ale pak vám to nedá, přeci nemůžeme celý den smrdět doma, a tak vyrazíte na procházku, jen kousek, na Bratrouchov k obrázku, možná k Háskům na pivo nebo na pohár, možná na Rezek na kofolu... A venku je vlhko, ale neprší. Lisít je mokré, barvy už se z krásné žluté, červené a oranžové slévají v jakousi oranžově hnědou, napůl tlející. Ale ještě pořád není po všem, na stromech ještě pár lístků zbývá, a tak když zafouká, pár se vám jich snese k nohám.  Ve vzduchu je kromě vlhkosti jako v pralese cítit i takoý ten typický kouř, co jde z komínů osttaních chalup. Není moc hezky. Ale zase není vlastně úplně hnusně. Aspoň neprší. Zatím. Obloha je indiferentní, šedá, stejně tak moje nálada. Asi by to každý poznal hnedka ráno, když bych nakráčela do kuchyně. Hele, vstala zadkem napřed. Ale nidko tu nebyl. Možná dobře. A nebo možná právě to je ten problém? Nakrájela jsem si plný talíř ovoce. Byl to hezky barevné, tak jak to mám ráda. Odnesla jsem si ho do pokoje a zavrtala sem zpátky pod peřinu. Divnej sen. Je mi smutno. Nebo možná prostě jen nemám náladu. Připadám si prázdně. Bezmocně. Nerozhodně. Bez cíle. A říkám si, o kolik to bylo všechno jednodušší, když mi bylo pět, deset. Cítím podivný, neviditelný, nekonkrétní tlak zvenku. Co bude dál? Sedí na každém kolečku banánu, co si dávám do úst. Na každém kousku slaďoučkého ananasu, objímá každou kuličku vína, je zavrtaný jako červík v každém kousíčku jablka. A když je talíř prázdný, jako by seděl uprostřed a ptal se: ,,Co se mnou bude dál?"... Hochu, nevím sama. Nevím. To je to nejhorší. Co chci? Kam chci? A jak se tam dostat? Koukám do prázdného talíře. Zbyla tam jen loužička šťávy z ananasu a větvička od hroznového vína. Stočím se do klubíčka, zavřu oči a zavrtám se pod deku. Ale když je otevřu, pořád tam sedí a kouká na mě. Nesnaž se utéct, už nejsi malá. Tohle je realita. Nohama na zem. Zhoupnu nohy z postele na hnusný šedivý koberec. Nastavím mu ruku a on mi hupsne z talíře přímo do hrsti. Pohladím ho po srsti. A pak spolu usoudíme, že nejlepší bude, když se půjdu proběhnout...