Pouliční život

Ulice byly plné lidí. Proudili v obou směrech, zahalení v zimních kabátech a bundách, ověšení nákupními taškami. Proplétala jsem se mezi nimi, kličkovala mezi spokojenými páry, důchodci nadšenými z výhodného nákupu, dětmi, které vítězoslavně mlsaly slakosti z pytlíku, rozchechtanými kamarádkami, co se smíchy klátily tak, že tašky nově nakoupeného oblečení se komíhaly kolem a ledová káva usrkávaná brčkem, div se nevycintala na chodník. Hlavní třída se proměnila v jedno velké mraveniště. A všichni tihle mravenci jako zběsilí už teď sháněli vánoční dárky pro své spolumravence. Šílenství. Jestli je tohle listopadová mánie, můžu být ráda, že tu v prosinci moc nepobudu. Bylo sice zataženo, každou chvilku jako by se mělo rozpršet, ale tváře kolemjoucích zářily jak sluníčka. Možná si koupili tu santaclausovskou čapku s rolničkou. Nebo jako támhleden pán, tu vánoční marmeládu. Naložil si hned čtyři. A je libo snad i vánoční čaj? A k tomu vánoční sušenky? Voní skořicí a vanilkou, přesně jako mají Vánoce vonět. Nebo když se zeptáte, možná tu mají i vánoční těstoviny nebo vánoční sýr... je to šílenství. Vyjdu zase do zaplněné ulice. Cítím se prázdně. Ulicí prochází průvod bubeníků. Tohle město prostě žije. Je to fajn. Loudala jsem se ulicí dál, kličkovala jsem jako fotbalista. Ale vždycky když jsem jednoho oblafla, objevil se další. Nekonečná armáda, co útočí na nakonečné a nikdy se nevyprázňující regály. Dychtivě se prohrabávají oblečením na stojanech před obchodem. Nevypadají, že by se poohlíželi p oněčem konkrétním, prostě jen tak obhlíží terén. Jako dravci chvíli krouží a krouží, a pak se vrhnou střemhlav dolů, přímo na kořist. Chňapnout ji do svých pařátů, vítězoslavně. Jaká blaženost. Procházím kolem obchodu se spodním prádlem. Na stojanech venku visí krajkové prádélko, samozřejmě v akci. Heboučký satének, sexy krajka. Odvážný pán středního věku se nenápadně prohrabuje podprsenkami visícími na ramínku. Tuhle? A nebo tuhle? A co velikost? A barva? není tahle lepší?.. Vybrat správně, ale hlavně být nenápadný. Já tu nejsem. Připadám mi to legrační. Pokaždé se někdo podívá jeho směrem, předstírá nenápadného. A když ho přecijen někdo zahlédne při činu, rozpačitě hledí stranou, ruce pryč. Škoda, že ta vínová krajková ho prozradila, houpe se na ramínku jak Tarzan na liáně. Chudák, skoro bych mu poradila, aťkdyž už to musí být, jde vybírat dovnitř. Pak se ale kouknu do výlohy se všemi těmi figurínami, dveřmi vidím za pultem mladou slečnu, z dalších zákazníků to jsou také jen dámy, pochopím, že se mu donitř úplně nechce. A v duchu mu jen s úsměvem popřeju hodně štěstí. Možná trochu škodolibé, ano bavím se na váš účet, ale pane, díky, zvednul jste mi náladu. Vracím se oklikou zpátky, přes cestu se mi přehrne korzující manželský pár, ruku v ruce si to šinou do obchodu s kuchyňskými potřebami. Stoupají na první a druhý schůdek, zmáčnout kliku.. a nic. Zvědavě nalepují obličej ke sklu a snaží se nahlédnou dovnitř. Prodavač stojící opodál si zaťuká na hodinky. Jsou dvě hodiny. Koukám na otevírací dobu. Dnes do dvou. Vida. Pán odlepí nos od skla, cvrkne se do čela, už mu to došlo. Nové zákazníky už dovnitř nepouštíme. Poslední šťastlivci platí a prodavač je po jednom vypouští na ulici. To víte, když se píše do dvou, je to prostě do dvou, ne do dvou a minuta. Vítejte v Dánsku...