Seděla a nervózně překlikávala z okna na okno. Facebook, mail, školní mail, zprávy, google.docs, final cut...všechno už prošla. Co dál? ,,Těšíš se?," ptám se hloupě. Směje se a přikyvuje. Pak se zamyslí a dodává: ,,Vlastně je to zvláštní, uvidím je po hrozně dlouhé době. Tři měsíce. To je nejdéle, co jsem je kdy neviděla..."
Je to směšné. Najednou se ten semestr zdá jen "výlet na víkend". Moc nebo málo? Člověk se neubrání a začne srovnávat. A v vzpomínat. Utápět se v nostalgii. Listovat prvními příspěvky své Canadian experience. Je až absurdní, jak málo je třeba osvěžovat paměť. Paměť, která jinak zapomene všechno, co není v diáři. Paměť, která je většinu času dutá jak bambus. Ne, tohle se nezapomíná.
Četla jsem si o tom, jak nám mývalové převrhli popelnici, jak mi bylo smutno nebo jak jsem měla naopak dobrou náladu... a chtěla jsem najednou vrátit čas. Měla jsem zase ten stejný pocit nenávratnosti, toho, že "nic už nikdy nebude takové, jako loni". Viděla jsem se zase uplakanou v letadle vzlétajícím vysoko nad Montreal. Slíbila jsem si, že se vrátím. A vrátila. Ale ten pocit tam uvnitř už nikdy nebyl stejný. Nebyl horší. Nebyl lepší. Jen jiný. "It is not right. It is not wrong. It is just different."
Teď jsem tady, v Dánsku. Na semestr "na výlet", zdá se. Za tři týdny budu zase koukat z okýnka, tentokrát ne do mraků, ale na míhající se krajinu. Pojedu domů. Snad zase o něco málo moudřejší. Zřejmě bez slz a závazků. A přibude vět, které budou začínat "Když jsem byla v Dánsku...".Ale budou to zase ty dva světy, jako tehdy? Kotrmelec nebo jen kolíbka?..
