Domů až v lednu?

Vláček drncal a šedivá krajina se míhala kolem. A bylo zvláštní představit si, že za pár týdnů tudy budu svištět zavalená věcmi a odhodlaná sprintovat slalom mezi cestujícími na přestupu v Berlíně. Ač, nutno říci, nechybělo málo a místo několika týdnů jsem tu málem mohla zůstat až do ledna...hehe.
Ne, dobře, až tak žhavé to nebylo. Ale když mi pán u přepážky řekl, že "se obává, že všechny vlaky do Berlína v prosinci už jsou vyprodané", torchu mě polilo horko. Nemilé překvapení se mi zřejmě nepodařilo skýt, protože pán honem přispěchal s chlácholivým "ale já se vám podívám". Tak se díval. A pořád se díval. A vždycky něco zuřivě nabušil do klávesnice, odentroval a zase se díval. A tak pořád dokola. Ticho. Jen ťupot do klávesnice a zírání do monitoru. Přišlo mi to jako věčnost, co tam sakra hledá. Nakonec ale přecijen odentroval a slavnostně prohlásil "máte štěstí, je tu poslední místo". No vida, že to jde. Uf, docela klika. Poděkovala sem, vložila kartu o platebního terminálu, oslíčku otřes se a bylo vymalováno. Teď už jen nějak to všechno zabalit a pak přijde ta větší sranda - dostat to do vlaku. Tam sebou kydnout na sedačku a ..no jedu domů teda no...už to tak bude.

Dokud jsem neměla jízdenku zpátky, přišlo mi to pořád za dlouho. Lístky se přeci kupují až při odjezdu nebo nějak krátce předem, ale skoro tři týdny? Pche. Ale jak jsem byla poučena, funguje to jako s letenkou, čím později, tím dražší. Takže možná dobře, že už ji mám, to by pak asi oslíček nestačil, to by muselo být OSLE otřes se. I když jako by šeptala z šuplíku, kde je schovaná. "Už brzičko, za chviličku, měla bys ode dneška pravidelně každý den aspoň chviličku trůnit na zaplněné tašce, ať se věci hezky slehnou...a taky začni leštit podlahu a mýt okna...a z obou stran!.."
Když jsme včera měli "tea and cookies time", Dovile říkala smutně, že je to škoda, že to tak uteklo. Že se člověk tak těší a těší, a pak je to pryč, a na co se těšit dál? Tak jsem se smála a říkám, že si msí najít něco dalšího ,na co se bude těšit, pořád je na co se těšit přeci! Už už jsem se nadechovala začít vyjmenovávat, na co všechno se těším, ale pak jsem si řekla, že to možná není třeba, abysme tu byli d rána. Musela jsem ještě sthnout meeting se slečnou alias potenciálním kupcem mého dánského valacha. A vida, prodáno. Tedy, až 8. prosince. Ale každpádně paráda, o starost míň. Teď už je  udat nádobí, nechce někdo třeba pánev? Zánovní, s poklicí, pro jednoho až skoro moc velká, ale byla jediná, co splňovala požadavek "levná, použitelná a s poklicí".

Máme to teď ve škole takovou rodinnou atmosféru. Všichni se přitrousí ráno, uvelebí se u počítače, psadí sluchátka a edituje se na divoko. Občas se smějeme, občas máme se nám zdá, že jsme už tak vygumovaní, že i ta poslendí věta, jedna zatracená obyčejná věta, nejde sformulovat správně. A to pak je třeba restartovat. Občas stačí chvilka, občas je potřeba "v nejlepším přestat". To by jinak v učebně za chvíli byla pěkná zapářka, všem by se kouřilo z hlavy a z uší..hehe...není nad dětisnké představy. Takže teď vážně. Jde to dobře. Editujeme jako diví. Dokument. Oumajngot. Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového budu dělat. A představa mě děsila od začátku roku, vlastně už tehdy, kdy jsem se na program hlásila. No, a najedno use to tak stalo. Už jsme "až na konci toho semestru". Asi už vím to něco víc, co "budu vědět na konci toho semestru". A také už souhlasím s tím, co tehdy Barbara říkala, že tři měsíce jsou tak akorát na to, aby si člověk zvyknul a začal si takový ten "svůj nový dánský život". Prostě jako když běžíte a potřebujete se rozdýchat. A když se konečně rozdýcháte, proběhnete cílovou pásku a musíte zpomalit, přejít do klusu, do chůze... and it is over... Takže tak nějak. V Dánsku už to tiká. Tak dejchete dejchete, co to dá! Ale nezapomňte se při to mtaky těšit domů. Protože pořád je potřeba na něco se těšit. A hlavně: vždycy je na co se těšit!