Objevitelský den první

Zaklapla jsem facebook a šla si uvařit čaj. Voda se začala vařit hrozně rychle, ale dotykové ovládání si na sporák nepořídím. Je tu měkká voda. Nebo tvrdá. Nevím, ale jedna z nich dělá u čaje na hrnečku takové mapy. A přesně to dělá teď můj čaj v hrnečku. No nevadí, pít se dá. Trůním na posteli, zadek mám v měkké matraci zamáčknutý tak hluboko, že jsem jak v lavoru. Ale spalo se mi dobře.Možná proto, že vstávat ve tři, bleskurychle se oblékat a spěchat do přistaveného "taxíku", pak zjistit, že vlak má půlhodinové zpoždění, zamáčknout nezamáčknutelnou slzu, narvat se do plného vlaku spících lidí a cestou do Berlína nabrat ještě dalších 15 minut navrch, snažit se přerývaně dospat manko, zkrátka není ideální. A to ještě nevíte, jak ve mě hrkno, když z jedné koleje měly podle světelné tabule odjíždět dva vlaky, jeden do Aarhusu, uf, je to tady, ale druhý do Kodaně. A tam bysme nechtěli. Záhada se v zápětí rozklíčuje u tabule s řazením vagonů. První část směr Aarhus, druhá směr Kodaň. Po vzpěrčském kousku jsem se ujistila průvodčího, který vypadal jako kapitán Titanicu (naštěstí evidnetně nebyl, dojeli jsme), jestli jsem správně, a prý "yes yes, okay".. Rozkydla jsem se d pohodlného a prostorného sedadla. Už jen sedm hodin cesty? Tak nějak.. Ale není čas na rozjímání, hlášení v němčině přichází. Následuje ho anglické, že vklak končí v Hamburku, kde si přestoupíme do vlaku směr Aarhus. Bezva, chcete mi říct, že tenhle žok budu ještě přesouvat... ehm, tedy dobrá, ale nemáte v tom nějaký zmatek? V Hamburku se vykulila kupa turistů a všichni jsme hromadně čekli na vlak, který měl, to je nemilé, 15, vlastně blik, 20 minut zpoždění... Parádička. Retrívrovi, se ležel rozpláclý na peróně to bylo zřejmě dost jedno. Měl plenky, které vypadaly jako dětské pemprsky, takže žádná starost. Pozor, vlak přijíždí. Berte kufry a nálet. To, co příslo, byla skutečná show. Lidé se začali cpát dovnitř, kde yla nejdřív uzoučká ulička, kudy se kufr sotva procpal, pak se zjistilo, že je jiné řazení vagonů, takže začaly čachry s místenkama. Zvednout kufr, procpat kufr, podlézt, prřeskočit, spadnout někomu na klín, šlápnout na nohu, přidržet se pána za rukáv, neuvěřitelné. Bylo mi líto té paní v uličce, dostala batohem po hlavě aspoň třikrát. Ale co, už třetí zastávku od Hamburku jsem byla usazená na svém místě. Komedie. A teď až na konečnou, prosím. Když jsem dneska šla v centru a viděla ukazatele na vlakové nádraží, trochu mě polilo horko z mého plánu dojít až na kolej pěšky, včera mě Cecilie vyzvedla na nádraží a vezla autem pěkných pár minut. Zkráka úplně v centru moje kolej rozhodně není. Nicméně jsem si řekla, že svůj první dánský den strávím objevitelsky, což jsem dodržela. proto teď možná nožičky hlásí, že už dnes rozhodně nikam nejdou. Ráno jsem vyběhla prozkoumat běžecký terén. Cíl: jerezo Brabrand. Nakonec nalezeno, ale co za tím stálo, to vám snad ani nebudu říkat. Každopádně na svůj pěší objevitelský nákupčí trip jsem vyrážela již se třinácti kilometry v nohou... Ale další terény na běhání na obzoru, zítra je půjdu prubnout. A abych tak shrnula dnešní první obhlídku v podobě ošoupaných nožiček, největší radost mi udělalo kilo hroznového vína za 10 DK, oujé! A docela fajn byl i nákup v sekáči na nádobí, kde jsem místo 28 DK platila jen 20 DK, i přes to, že samotný rendlík měl na vrchu na pokličce cenovku 25 DK. Tak proč ne. Každopádně jsem si už večer mohla uvařit polívku, pokrok od včerejší prázdné kuchyně. Zítra to ještě doladíme, je to vlastně docela zábava zařizovat si bejvák. Škoda jen, že netuším jak ty krámy převezu zpátky... ale to vlastně můžu řešit až v prosinci. Kdyžtak to naložím Santa Clausovi na saně.. Haha.. To jsou džouky. Už se těšim, až mi přijede spolubydlící, měla by to být podle všeho Finka. Třeba bude fajn. Zatim si tu bydlim sama, jak král. Nebo spíš jak paša. Ještě by to chtělo to kolo. Všude tu všichn idanděj o sto šest. Suknička nesuknička, krátká nekrátká, vidět pod ní nevidět pod ní, prostě jedu. Teda, po rovině. Do kopce, ano, občas je tu i vyvýšenika v podobě kopce, klidně slezou a vedou to. Ale říkám si, když bych dnes měla kolo, kolik bych uštřila energie a času... Takže jestli znáte někoho, kdy je náhodou v Aarhusu a má kolo na prodej, klidně hajtru, sem s ním... Jinak se usmajdám k smrti, protože jízdenky jsou k smrti drahý a dokud i v Dásnku svítí sluníčko, zadek si v MDH vozit nehodlám!