Vařil vařil, až se zavařil

..tak nějak to bylo momentálně s mým počítačem, chudáček tu dostává docela čoud, ještě že ve škole má úlevy. Ale o tom jsem úplně psát nechtěla. Myšlenku mi vnukla naše včerejší debata v jednom milém baru, o jehož jednom mistrovi kvízaři točíme video jako naší první práci do školy. Ale o tom vám budu vyprávět jindy. Povídali jsme si o všem možném od alkoholu, přes cestování a druhou světovou válku až po situaci v Sýrii... a smozřejmě došlo i na debatu o jídle, tam to skončí vždycky.

Šlo v podstatě o to, že se chystá velká mezinárodní večeře, každý připraví ochutnávku ze své země a pak se na to všichni vrhnout a nacpou si teřich a ráno jim bude děsně špatně, protože spatlají, co se dá. Něco jako pejsek a kočička. Ale určitě to bude super. A došlo na plány, co kdo připraví a nepřipraví a Chris, náš "American boy from San Francisco" tápe. A nešťastně se chytá za hlavu, když mu při otázce "Co si představíme pod americkou kuchyní" smutně odpovíme svorné "Mc.Donalds"... Takže, co nás čeká za americké překvápko na naší hostině? Kdo ví, možná fronta u doktora, až budeme mít všichni vyhozenou čelist, jak se budeme snažit nacpat si do pusy ten pravý, pořádný burger. Hehe. Nebo nás možná čeká specialita kuchaře ve stylu "chlap poprvé v kuchyni a má děsnej hlad a není nakoupeno". Pobavila mě historka, když se Chris chlubil, co si vykouzlil v večeři. A věřte, vykouzlil je to správně slovo. Byla o spatlanina všeho možného, co doma bylo. Koho zajímá, že normálně se rýže a brambory nejedí dohromady. Když máte hlad a obchod daleko, musíte čarovat. myslím, že to tehdy skončilo vepřový plátkem zapečeným se sýrem s jakousi podivnou omáčkou z brambor a cibule, pak tam někde byla zmínka o mrkvi a k tomu všemu byla rýže. Nebo tak nějak. Zkrátka aˇžijí podivné kombinace surovin, vždycky z toho něco vznikne. Vlastně je to umění, když si vymyslíte jídlo a zapomenete nakoupit tu hlavní surovinu. Pokrčíte pak rameny, zavřete ledničku, podíváte se na nabídku surovin pečlivě vyskládaných na lince ve stylu "oukej, tak se koukneme, co tu máme", a řeknete si: ,,Okay, I will manage!"







...ostatně, Dánové se s tím také moc nemazlí, když si na pečivo namažou nejprve máslo, pak prsknou plátek sýra a navrch kydnou, v lepším případě i rozmažou, marmeládu... Myslím, že si tu nemáme co vyčítat...

Bez pointy

Když mi lidé píší, ptají se, jak se mám. Myslím, že se mám dobře. Tak jim to i říkám. Pak ale tihle lidé updatují svoje fotky z dovolené a z prázdnin a člověku pak dojde, že vlastně jsou ještě prázdniny. A ty si tu už nastavuješ budíka na zítřejší vstávání do školy. Na zdi visí skupinová fotka všech mých letošních spolužáků, se kterými samozřejmě frienduju na facebooku, není přeci nad to udělat si během týdne přes dvacet "kamarádů" z celého světa... Ne tak docela. Občas to má totiž všechno takovou hořkou příchuť. Je to takový podivný pocit, kdy jste se všemi, ale zároveň hrozně sami. A takováhle samotařina, to je dřina, něco o tom vím. Ale stejně, nestěžuju si, s tím se do toho musí jít. Protože to za to stojí. I když o tom člověk někdy zapochybuje. Zvlášť když si k ruce vezme takovou tu mapu, ve které jsou zapíchané špendlíky ve všech místech, kam byste se chtěli jednou podívat. Nebo diář, ve kterém je první školní den označený ještě za pěkně dlouho. Trochu sis slečno zkrátila prázdniny. Skoro o měsíc a půl. Co všechno se dá za měsíc a půl stihnout? Za ten první a půlku k tomu docela hodně, když se tak ohlídnu zpátky. Vlastně bych možná měla, škola začala, prázdniny jsou over, takže... jaké vlastně byly? Krátké? Vždyť začínaly povedeným Švýcarskem, pokračovaly báječným Rakouskem a pak už byl tábor a Bike Adventure, letos sice ne úplně vydařené, ale třeba příště. Potom už chvílí tady a chvíli tam, pár dní s nimi a pár dní zase s jinou partou. a skončilo to tichým odškrtáváním dní zbývajících do odjezdu. Takhle ve výčtu bez emocí to nezní jako žádná pecka, ale bylo to bezva, někdy si říkám, že bych to vrátila zpátky hned. Jako Hermiona, otočit přesýpacími hodinami a bylo by... A všechno by se stihlo...

Co se všechno nepřihodí na cestě do školy

Moje vyprávění by mohlo klidně začít provařeným "bylo nebylo" a končit mravoučným ponaučením. Ale dobrá, začnu jednoduše a neoriginálně zopakuji, že celý víkend propršelo. Pardon, opakuji se, vím, ale je to důležité. Stejně tak jako zdůraznit, že pršelo opravdu, opravdu hodně. Tak, a teď mlžu začít tím bylo nebylo....

Bylo nebylo 8:25 a na shromažďovacím růžku areálu koleje jsme se tehdy ráno sešli tři. A protože nebylo na co čekat, vyrazli jsme na naší 25 minutovou ranní projížďku do školy. Nejdřív se jede po příjemné cestě parkem, z ní se ale potom musí odbočit a napojit se na cyklostezku, co vede podél silnice. Žádné šílenosti, ale občas musíte čekat na semaforech nebo ukazovat, když odbočujete. No, a na téhle spojnici mezi cestou v parku a cyklostezkou je takový ďolíček. Když jedete, skoro ho nepocítíte, protože do protikopce vás vyveze váha plného břicha ze snídaně. A tenhle ďolíček byl tehdy v pondělí celý zalitý vodou. Prostě se přes celou cestu a ještě o hodně dál rozprostírala gigantická louže. Nidky jsem takhe velkou louži neviděla, bylo to jako jezero, co jezero, moře! Naprosto gigantická plácha, klidně by na ní mohly plavat kačenky... Moji dva spolucestující s hrůzou sesedli, zastavili a pak vymýšleli objížďku tohodle kanálu. A teď se projevil můj cyklsiticky duch. Nebo blbost. Nazývejte to, jak chcete... Každopádně jsem si řekla, že to přeci NEMŮŽE být tak hluboké a že se to MUSÍ přeci dát projet, že stačí jet pomalu, blatníky mám, bude o v pohodě. Tak jsem se hrdinně rozjela vstříc vodní lázni. Ehm, doslova. Nejprve se kolo zanořilo pět, pak sedm, pak deset centimetrů, sakra, možn áto bude hlubší, než jsem čekala. Jsem ve třetině, už musm pokračovat... Zřejmě si už dovedete domyslet,jak to dopadlo. Prozradím ještě to, že louže byla v nejhlubším místě hluboká tak, že jsem měla mokré kalhoty nad kotníky. A rybníček v botách. Není nad to, čvachtat po škole v mokrých botkách. Ještě že tam bylo teplo. A ještě že venku svítilo sluníčko. Snad jen škoda těch bílých ponožek, které se od modrých kžených botiček poněkud nabatikovaly... Věřím, bavíte se teď na můj účet. Chápu. Nebylo to úplně nejchytřejší. Na druhou stranu, vlastně mě to zas tak moc netrápilo. Ani netrápí. Aspoň mám veselou historku, kterou vám můžu vyprávět. A vy se nemusíte bát, že bych tu zatím nějak vyrostla nebo zmoudřela...(pořád stejný střevo)

Na závěr, poučením z tohoto příběhu může být třeba to, že můj stroj asi není iideálně vybaven na jízdu v brodech... nebo možná i to, že dánské louže jsou občas opravdu hluboké. Každopádně si buďte jisti, že cestou zpátky jsem louži také srabácky objela...

Want to look like a Dane?

...někdo mi poslal tenhle odkaz, docela jsem se pobavila, tak třeba se pobavíte taky :)

http://copenhannah.tumblr.com/post/14228929903/how-to-look-like-a-dane

Dánsko v dešti

Dánové mají jednu úžasnou vlastnost, která mě nepřestává fascinovat. V podstatě to možná není vlastnost, ale obyčejný zvyk, ke kterému my, suchozemci, dospějeme časem. Každopádně vám však povím, že tady už od rána prší. Respektive, pršelo včera, pršelo v noci, pršelo ráno, pršelo celé dopoledne... prostě prší. Za normálních okolností, když prší, zkrátka nejdete ven, pokud nemusíte, co se dá dělat.To stále není nic neobvyklého, mám pocit, že Dánové asi také nevyhledávají hru "get wet as soon as possible". Nicméně nechdit ven, když prší by znamenalo de facto žít neustále zavřený uvnitř nebo se konstatně balit do igelitu, ponča nebo pláštěnky. Cž samozřejmě není vůbec stylové a to si Dánové nemohou dovolit. Takže věci se mají následovně: jednoduše je jim to fuk. Chodí v holínkách a v bundě, když se rozprší hodně moc, někteří rozevřou deštník, ale jiní třeba jen nandají kapuci a jdou dál, jako by se nic nedělo. Slečinky, které byste na první pohled odhadli na "když prší, nesmím ven, rozteče se mi make-up" si kráčí dál po ulici a přelézají z obchodu do obchodu, cyklisté jedou dál, nedbaje hlubokých kaluží a vody crčící z blatníků, fotbalisté pokračují v zápase, jen kouč si na lavičce rozevře nad sebou a svým manažerským poskokem deštník.Běžci dál běží naplánovaným směrem, žádné zběsile útěky před kapkami, žádný slalom, žádný náznak schovávání se pod stromy a čekání, až déšť zeslábne nebo přejde. Dokonc ani žádné podivy nad tím, že když pootočíte pohled o kousek na stranu, je vidět krásně modro. Fajn, ale tady prostě prší. Zkrátka déšť tu vůbec nic neznamená, nic se nezastavuje, všechno jede dál ve svých kolejích, nikdo nehudrá, nikdo se nediví. Asi jako když v Kanadě sněží a mrzne tak, že se vám na chloupky v nose chytá námraza, co vám slepuje nos. No a co. We just don´t care. Podobně je to tady. Prší. No a co. We just don´t care...

Fotoreportáž

Tak jsem si říkala, že by vlastně možná nebylo od věci uvést vás také trochu do toho dánského prostředí, kde si teď žiju. A protože žvanilství a popis jsou jedna věc, ale obrázky jsou věc druhá berte to jako takovou galerii neprofesionálních dokumentačních fotografií Aarhusu, mé domoviny pro následující čtyři měsíce..
 

...žil byl jeden komplex budov, který se jmenoval Skjoldhoj Kollegiet...

...bylo v něm spousta uliček a průchodů...

...a v jedné z nich bydlím...

...voilá, vidíte číslo 70, tak to jste tu správně!

A tohle už je prosím první patro, dveře 1+2, pokoj vlevo, můj kamrlík...zatím docela uklizeno :)

Takový krásný potůček, co nám tu teče v parku hned za dveřmi...

..a tudy běhám...

...a tudy taky běhám...

A tohle už je Aarhus, pohled z věže městské radnice... Ta duhová kruhová budova je muzeum moderní umění..

..a tam v dálce to modré, to je mořeee!..sice v dálce, ale JE TAM a JE SLANÝ!

...tady je také trochu vidět přístav..

...a něco trošku typical na závěr...

...no uznejte, není to to špatný, ne? Že mi to aspoň trošku závisíte, že můžu být tady? Hehe, jak se zpívá v té písničce - moje díky patří vám... respektive, to že si tu takhle žiju je sice z části moje zásluha, neboť jsem evidetně oslnila komisi při výběru zájemců o Erasmus, ale díkes patří i vám všem okolo.. Máte to u mě!

P. S. More photos supplied on request... :)

V pokojíčku

Přijela jsem zvlhlá jako Samík, když mu naprší do kožíšku. Cestou jsem stihla parádně zmoknout, ale než dorazil Chris, probraly jsme s Mariekou od sushi přes jízdu na kole až po kouření v restauracích. A kalhoty meziím docela uschly. Na zpáteční cestě sice zase zmokly, ale tak hlavně že naše výprava do baru byla úspěšné a dostali jsme povolení tam natáčet. A těch pár jablíček, co jsem si natrhala po cestě na svačinku, taky nebylo k zahození. Uvařila jsem si čaj (mimochodem, stále mapuje můj hrneček, je to děs, vypadá zevnitř snad hůř než na táboře, kde do něj padal popel a další tee-pee bordel). Tááák, a teď ať si klidně leje jak chce. Bylo mi dobře.

  Začala jsem psát články, pouštěla si k tomu hudbu, občas něco odpověděla na facebooku, kde se omentálně odehrává všechno, co bude, kde bude, kdy bude a vy, co tam nejste, jste úplně mimo mísu. Zkrátka chtě nechtě jsem facebookář až za ušima. A pak jsem si vlastně řekla, že bych si to tu mohla v tom kamrlíku trochu přestavět. O přesouvání nábytku nikdo nic neřekl, takže nazdar. Na konci to přerovnám zase zpátky, beze strachu, pane domácí. Tak jsem si zahrála na stěhováka a věřte nebo ne, vypadá to tu kapku útulněji. Už jen pár pohledů a obrázků na zeď a moje provizorní nástěnka poroste jako z vody. Jen to sušení věci je na prd. I když na druhou stranu, craftí běžecké podkolenky, co se mi suší na šňůře od lampy (inspirace od sousedů), vypadají dost stylově. No uznejte...

Jezdím bez nehod

Sláva hurá, vše co nefungovalo, je spraveno. Už nemusím plachtit na ušlé pneumatice ani rvát tu hroudu železa do schodů. Dobrá duše bydlící o patro nademnou, podivínský chlapec z Litvy, šlechetně přispěchal s nářadím, pumpičkou, třemi plechovkami piva a cigaretami a nabídl se, že mi kolo spraví. Tak proč ne, původně jsem ho prosila jen o půjčení nářadí, ale odvětil něco ve smyslu "to nepatří do ženskejch rukou". No co, když si chce zapatlal ruce od zrezlého a špinavého kola, jeho volba, já se nezlobím. A tak jsem jen přihlížela, jak mi spravuje kolo, povídali jsme si o podivné řeči místních, o jeho studiích IT, kdy denně nakouká deset hodin do počítače, o jeho sestře, která bydlí naproti a je teď na tři týdny v Americe, o kole, které koupil za 50 DK a ukradli mu ho tu, ehm, po této poznámce jsem se utvrdila v tom, že zámek je zřejmě nutný i v případě, že místo kola máte snůšku drátů a želazných rezavých trubek.. evidentně. Prasklou duši, ajzlíka jednoho jsme vyndali, nafoukli a už nám skrz starou záplatu svištěl vzduch kolem uší. No vida, už jen zalepit a budu mít náhradní duši. Doufám, že jí nebudu potřebovat, ale kdyby něco, je dobré jí mít. Zvlášť, když nad vámi bydlí osoba vlastnící potřebné nádobíčko a navíc evidentně ochotná vám s opravou pomoct. Chlapec vyžahnul dvě piva, třetí mlo být pro mě, ale když jsem slušně odmítla, podivil se nad Češkou, co jí nechutná pivo a pak do třetice vyžahnul i poslední plechovku. Stihnul si zapálit dvě cigarety, zkrátka parádní životní styl. Ale nemusíš mít strach chlapče, kecat ti do toho nebudu.

Když jsme montovali přední kolo zpět, trochu jsme šachovali s přední brzdou. Zakinklal s orezlými páčkami a já jen ve zkratce odvětila, že to nefunguje, že brzdím jen na tu zadní. Toho se pan opravář chytnul a nadšeně zavelel "tak se na to mrknem". Přišpěchal mazáním, nastříkal pořádnou kombo dávku a pak jsem musela zapojit všechny svaly hlubokéo stabilizačního systému, abych udržela kolo stát na místě, když zarezlé páčky rozhýbával. Ale vida, podařilo se. Zmáčknu a brzdí, ale hlavně rozjedu se a NEbrzdí. Skvělé, adrenalin na semaforech byl sice fajn věc, ale rozhodně se bez něj obejdu a jízda bude o kapku bezpečnější. I když stejně, nevím nevím, porozhlédnu se po nějaké helmičce, síla zvyku je nepřekonatelná. Vítr, co vám čechrá vlásky je možná sexy, ale leda tak při projížďce po pobřeží v Chorvatsku, ten dánský větříček je poněkud jiná liga, takže dámy, rozpuštěné vlásky se rovnají abslutně zacuchané vlásky a k tomu všemu "přes-obličej-nic-nevidim-zatracený-vlasy". Takže pěkně culíček, koňsku oháňku, drdůlek, řídítka, cokoli. Nebo čepici. A v nejlepším případě helmu. jak říkám, vidím to na návštěvu sekáče, když si tam můžete koupit starej toustovač, proč by ne helmu...

Líná

Je sobota a všechno je líné. Sluníčko vás z postele netahá, rackové venku se přestali chechtat, ale když už si oležíte pravý bok, zkušíte ten levý a pak stejně vstanete, protože to nemá cenu. Venku je ticho, fouká, sluníčko se marně snaží rozšťouchnout mraky, aby na vás poslalo trochu teplíčka. Park je prázdný, jen pár pejskařů se rozespale komíhá se svými mazlíčky, vděčně vypouštějícími své přes noc přeplněné nádrže.

Tráva je ještě mokrá od včerejšího deště, mám trochu urousané kalhoty, ale tak co, beru to dneska na pohodu. Jen tak si běžet a přemýšlt o ničem, slyšet křupat kaínky pod nohama nebo funění vlastního dechu, když běžím do kopce. Cestou zpátky potkávám další pejskaře a obligátně, běžce "srnku". Usměje se, pokývne na pozdrav a jako tryskář, ale pěkně elegantní, zmizí za zatáčkou. Jojo, není nad pravidlené tréninkové kolečko, viďte. Vracím se natěšená na svůj ovocný talíř, dneska i s bonusovými špendlíky a jablky, co jsem včera cestou natrhala. Snídaně je bezva. Uvařím si čaj, usadím se do postele, hezky pohodlně, přečtu si zprávy, vyřídím poštu, zjistím v kolik mám kde být a pak si s klidem vezmu knížku a kouzelný c-pen skener a začnu studovat další kapitolu...

Pizza party

Dostat snídani jako pozornost podniku a náznak vstřícného přijetí mi připadá překvapivé a originální, ale stále si řeknete, tak proč ne, může být. Že vás ale tři dny na to pozve vyučující na večeři, respektive vám připraví parádní pizza party se spoustou pizzy a piva a dalšího pití  skvělé zábavy, to už mi tak obvyklé vskutku nepřipadá. Nicméně je to bezva, sedět ve školní jídelně, cpát se pizzou, nasšenci popíjí jedno pivo za druhým, všichni mluví s plnou pusou, nedbaje školkového "dobré chutnání a bez povídání". Když se rozjede představování jednotlivých zemí, foťáky blejskají jako o závod, stejně jako oznámení o natagovaných fotkách na facebooku... Nour, drobná slečna z Libanonu, natáčí celý večer na video, se kterým jak jinak než na youtube. Některá vystoupení jsou poněkud nucená, čočividně ne každý ze sebe rád dělá šaška, na druhou stranu jsou i tací, co se v příprav ěpěkně vyřádili, a tak se hrají i soutěže o ceny, ochutnávají se panáky likéru s javorovým sirupem, s Korejci se skládají origami, Libanon předvádí břišní tance a zuřivě láká na pódium každého, kdo se netváří nepřítomně. Říkám si, že z tohodle úhlu by to bylo bezva, mít tu ještě nějakého Čecha a předvédst třeba závod v jedení knedlíků nebo tak něco, ale sama to asi na žádnou show nevidím. Časově to my, co jsme si nic nepřipravili, vlastně značně obohacujeme, protože jinak bychom možná ještě teď pártyovali... I tak bylo jedenáct a pomalu jsme se začali trousit do postýlek. To jsem ale ještě netušila, že mě čeká zlatý hřeb tohoto večera. A veřte, nebyla to novinka, že Australanka, která na kole seděla jednou a zhruba před dávno dávno lety, jede na kolej s námi na půjčeném kole.

...ta až takhle luxusně naše večeře nevypadala, ale i tak byla dost stylová, máte co závidět!

Pravda, měla trochu kývavé opilecké pohyby, což alkoholem určitě nebylo, vzhledem k tomu, že nepije, občas v zatáčce rzevlátě bimbala nohama a trhaně kroutila řídítkama, ale v pořádku. Zato já, já jsem to vyhrála. Teda, spíš moc ne. Není nic krásnějšího než zjištění, že v jedenáct hodin večer jste něco kolem sedmi kilometrů od domova a máte před sebou kolo s úplně ušlou přední pneumatikou. A samzřejmě, nic takového jako náhradní duše nebo lepení, natož pumpička. Yes. Fakt výhra. No co se dá dělat, pěšky bych se prošla, je to hajtra, je to trek, tlusté pláště, na to se musí vsadit. Plouživým pohybem jsem sledovala rozpláclou pneumatiku a šinula se směr postel. Guma žvejkavě šuměla a já si přála mít o 30 kilo míň, abych nemusela překonávat ten nechutný odpor, co mi rozkydlá guma způsobovala. Hlavně nezničit plášť, hlavně nezničit plášť. Měla bych jít, neměla bych na tom jet. Jsem unavená, je pozdě. Tahle hajtra to vydrží. Jsem smolař. Ach jo. Co zítra do školy. Kde to spravím. Potřebuju duši. Tohle půjde vyměnit zatraceně blbě, je t tak zarezlý že možná ai nehnu tím šroubem. Sakra, jsem tak skvělej opravář, proč zrovna já. Plula jsem zatáčkami, chvilku viděla, když jsem zrovna frčela pod lampou, chvilku jsem jen tak směřovala k dalšímu světlu. Od majáku k majáku, hlavně že budu doma celá. Sláva hurá, půl dvanácté a já šťastně seděla na posteli. Spát. Byl to bezva večer, až na ten konec. A usínala jsem sice natěšená na ranní běhání, ale trochu rozpačitá, jak se vlastně druhý den dostanu do školy... 

Slečno, jste tu správně?

,,Ne, díky", odmítla jsem nabízenou cigaretu. Nekouřím. Když jsem ve stresu, radši se jdu proběhnout. Ale to už jsem radši neřekla nahlas. Až někdo bude jevit zájem o tom, poznat blíž, že jsem exot, proč ne, ale teď ta pravá chvíle rozhodně nebyla...
Posunula jsem židli víc dopředu, aby mohl projít. Jak jinak, za chvilku se vracel s dalším kelímkem kávy. Třeatí za poslední tři hodiny přednášky. Podotýkám docela zajímavé přednášky. Ale přicházeli další a další a jedna ruka jako by nesloužila na nic jiného naž na kelímek kávy. Děkuji, nedám si. Jít si sednout a pokecat u kafíčka, jednou za čas, ano prosím, ráda. Ale tuhle nalejvárnu mi prosím odpusťte...
,,Nekoukala jsi na facebook?" Promiňte, jsem zafacebookovaná jako nidky, jen proto, že mi nic jiného nezbývá, jinak se nic nedozvím, Koukala jsem včera večer, nemám tu počítač a můj mobil, víte, jak to říct... no, na internet se skutečně nepřipojím. Ale ne, nerada bych na Čechy vrhala špatný stín, ne každý je takový looser jako, já, taky u nás jsou lidé s chytrými telefony jak máte vy, taky u nás máme dotykáče a borce, co na nich surfují každou vteřinu. Jen..já prostě ne no...

... občas si člověk připadá, že není dost smart. Vlastně nejsem vůbec smart, co se techniky týče. Nemám tablet ani zrcadlovku. ale mám vlastní počítač a foťáček.. a mobil, co píše a volá. A ..mě to stačí. A vím, že na mě nekoukáte divně, i když se možná trochu podivujete, že mi nevadí, že si nesurfuju a nečtu zprávy na mobilu na každém kroku. Že nefotím poloprofi fotky a netrávím čas jejich úpravou. Že netočím videa na svou kapesní kameru a po večerech nesestříhávám filmy. Že nepiju kafe, nekouřím, běhám a k tomu všemu jsem z Čech a nepiju pivo. A k tomu všemu asi nezvládám pártyovat a tančit a pít každý večer, zřejmě asi ani každý druhý. Víte, ráda půjdu, občas. Let´s have fun. Yes, sure. Ale ... stejně asi budu trochu z jiného světa než vy, chápete. To nevadí. Kamarádi mlžeme být i tak. Jen zkrátka když vás tu tak vidím, říkám si někdy, jestli tu nejsem špatně...

Tři dny v kostce

Je čtvrtek. Škola začala v pondělí. Zatím jsem nestihla vyprávět ani první den. Ehm, vypadá to na nedostatek času? Nikoli sire, to se vám jenom zdá. Ale leší už to zkrátka nebude. Ostatně, na přednášce o stereotypech jsme se shodli na tom, že o studentech se říká, že stále chodí pozdě, a od pozdních příchodů ke zpožděnému blogování není daleko, takže tak. My žvanilové se z toho vždycky nějak vykecáme... Ale dobrá, začnu tedy hezky od začátku...

Ačkoli podle programu jsme měli být na "welce reception with tea and rolls" v 10:00, už v půl desáté jsme jak natěšené činčily seděli v posluchárně. A profesoři se usmívali a vítali nás a pak se zase usmívali se slovy "schválně jestli takhle včas budete chodit celý semestr". Omyl. Jistě. Potvrzeno hned den následující. Ale nepředbíhat. Úvodní přivítání bylo vskutku milé, ja by se to dalo asi nejlépe nazvat. Čajíčky a kafíčka a mlíčka a pitíčka a čerstvé houstičky s máslíčkem a děičky pojďte a vezměte si. Wow, to nám budou servírovat snídani každý den, luxus! Omyl. Jistě. Potvrzeno hned den následující.Pár hřejivých slov na přivítanou, úsměvy odevšad, představování se, ano, potvrzeno, jsem jediná z Čech, nic překvapivého. Následovala přednáška o učebních metodách a systému výuky na místní škole, totiž Danish school of media and journalim, která legračně není řazena mezi univerzity, jak je z názvu patrné, nicnméně bakaláře na jiné škole v Aarhusu neučí a navíc titul, který zde udělují, je stejný, jako z univerzity. Zvláštní. Když už jsme byli úplně informovaní o tom, jak máme pracovat se zdroji, jak se zde pracuje s feedbackem, co smíme a nesmíme a vše bylo shrnuto větou "these are the rules, exceptions exist...questions?", měli jsme pauzičku na oběd, během které jsme se vydali prozkoumat taje místní kantýny... a mám dojem, že už jsem jednou zmiňovala, že čtyřhvězdičkový bufet, který se nám naskytl před očima, byl důvod k výrazu typu "wow".. Pak došlo na ceny a.. no, čtyřhvězdičkový hotel není zadarmo, tak si to přeberte jak chcete. My jsme se sebrali a vytvořili si piknik venku. A teď pravidlo číslo jedna: bez plastové krabičky si ani neuprdneš. Vida, jak se hodí Holanďani jich koupili sedmnáct v Ikey, byly v akci. Sedmnáct je dost, na můj vkus. Netroškaří. Každý vybalil svůj sandwich a salát a toast a kdesi cosi a hlavně každý okukoval, co jedí ostatní. Knaeckebrot a rýžové chlebíčky frčí jako nikdy! Úvodní slovo k počítačům, tiskárnám, mailům a všem technickým věcem jsme dostali hned v zápětí. Sice mail ještě následující den nefungoval, ale nevadí, hlavně že funguje teď. Řeknu vám, na první den vyčerpávající nával infrormací. Ale my jsme přeci nadšení natěšení international students. Oujé, hlavně ať z nás ten entusiasmus nevyprchá! Něco mi říká, že přebytečná energie se tady bude hodit...

Voilá, úterý, voilá, žádná snídaně na přednášce. Jaké to překvapení. Přednáška o dánské politice mě vskutku nedostala do varu, ale tak znáte mě, já a politika, nejsme úplně fandové do sebe navzájem. Takže vám to nevyčítám, pane profesore. Odpuštěno. Po obědě naklusala do posluchárny drobná paní s mikrofonem a sluchátky. Žabka kuňkalka, žádné hlasité překřikování davu. Prdím na vás, já jsem knihovnice a ticho léčí. Paráda, tak už víme, jak používat Bingo, vyhledávací katalog a vůbec, kde co kdy jak hledat. Užitečné. A pak už hurá na dánská média, vtipný starší pán, moudrý dědeček hříbeček s hlavou plnou chytrých myšlenek a podnětných nápadů k zamyšlení. Ve čtyři nás vypustil, takže hups na kolo a frčíme. Večer přišla ale další jízda, přivítání v místním Student house. Líheň studentů, bar a parket (jak jinak, vítejte v Dánsku), aktivity a možnosti, krafání a popíjení a hudba a představování a zase krafání a ..bylo to fajn. Zvláštní zmínku možná zaslouží ještě paní šéfová, která mrštně vyskočila na stůl a vyžádala si pozornost. Začala chápavě, dánština je hell, jako cizinec jste bez šance. A představa, že jdete do obchodu, chcete si něco koupit, nevíte, co to je a pak vaše drahocené studnetské peníze utratíte za něco, co si myslíte, že je dobré, ale ve skutečnosti vám to fakt nechutná, ale stjně to musíte sníst.. když už jste to koupili... Pomocnou ruku v tomto ohledu nám podala právě tato paní, která z igelitky začala vytahovat nejrůznější suroviny, nejčatějším dodatečným komentářem bylo "it´s cheap" nebo různé nutriční poznámky typu "it´s full of protein" nebo "it´s a fibre, that´s good for your digestion" (doprovázeno pohyby z reklamy na Activii). Báječné a vtipné, paráda. Navíc, abychom věděli, co při příštím nákupu hodit do košíku, tohle všechno jsme mohli ochutnat. Takže na žitných plátcích chleba byly nejrůznější pochutniky jako játrová paštika, zavináči nebo jiná podivná nakládaná slaná ryba, kari salát s hráškem, salámy a šunky a tak a hlavně neidentifikovatelná pochutina, něco jako hořčice, omáčka, dressing...kdo ví, každopádně jsme se dozvěděli, že pokud známe Dána, který je mimo Dánsko, máme mu to přivézt a "he will love you for the rest of his and your life". Takže šlo zřejmě o místní zbožNovanou lahůdku. Stejně tak tomu je u smažených křupavých cibulových křupinek, kroužků, čehosi. Škoda, že tím posypali chleba s paštikou..i když když jsem viděla, jak na snídani na koleji mažou čersté houstičky máslem, prdnou na to plátek sýra a navrch mameládu, už se radši ničemu nedivím... Seděli jsme a popíjeli a .. a pak mě čekala noční jízda domů...

Včerejšek byl dlouhý den. Jako ranní ptáče jsem na rozdíl od ostatních neměla takový problém s vstáváním na devátou, přednáška o stereotypech za to rozhodně stála. Naopak prohlídka radnice ve městě zas taková pecka nebyla, v konferenčí síni jsme svorně poklimbávali, ale výstup na radniční věž s výhledem po okolí to docela napravil. A vítr, který nás málem sfouknul domů skutečně probere. Vlastně po pravdě řečeno, zaalo foukat včera a od té doby stále fouká. Něco mi říká, že bych si měla zvykat. To jde poněkud těžko, když jedete na kole a proti vám fouká tak, že se vás skoro zdá, že stojíte. Nic moc. Zvykej si, holčičko, vítej v Dánsku a buď ráda, že neprší. Cestou jsem se stavovala na nákup, což stojí za zmínku snad jen proto, že jsem trochu přecenla kapacity košíku a kola vůbec, takže jsem z obchodu jela trochu jako velbloud, ale za nektarinky v akci mi to stálo! Lidl nezklamal... Vyčerpaná a vyfoukaná jako nikdy jsem se doplazila domů, napápnout a na sedmou jsem zase frčela dolů do města, tentokrát na úvodní hodinu dánštiny. Vlastně šlo spíš o informační schůzku o možnostech a hodinách a tak, ale upsala jsem se jim. Jako skoro všichni. Dvakrát týdně, 2,5 hodiny budu předstírat učení se dánsky a když všechno půjde podle plánu a nebudu lemra a střevo, po šestnácti týdnech, což vychází stejně jako semestr, dostanu certifikát úrovně A2 z dánštiny. Oujé, jazyky jsou bezva! V Čechách bych si takový kurz asi neplatila, ale když nám ho tady nabízí zdarma, proč toho nevyužít, jazyky se hodí. Nevím teda, jestli zrovna dánština, ale tak... třeba aspoň budu vědět, jestli kupuju krájená rajčata nebo protlak... Takže 3. září začínáme, yes! Zpátky jsem makala jako fretka. Honem do sprchy, do pyžama, počítač, skype a vytáčím.... škoda jen, že mi nefungovala webkamera. Ale to spravím. Bylo mi dobře. Jako by se všechno smutno, co se ze včerjška natěsnalo do koutů místnosti, zmizelo. Někdo ho vyhnal ven, kdopak to byl? To je děsně tajný, prozradím vám ale, že se mi pak krásně spalo... a třeba na to přijdete...

Ráno bylo nádherně svěže, ideální běžecké počasí. A očividně jsem nebyla sama, kdo si to myslí, potkala jsem tři další nadšené běžce, škoda, že ten jeden, co mě předbíhal, běžel jak srnka asi dvakrát tak rychle jako já a lýtkový sval mu hupkal nahoru dolu a do háje, já jsem děsnej slon, když běžím, jak když jede tank... Další věc, miluju ráno...a miluju snídaně. Vždycky si na talíř nakrájím ovoce, vedle toho se akorát vejde mistička s müsli, pohodně usadit do postele a nacpat si teřich. Prostě nemá chybu. Pak už ale do školičky, údovní hodina k technickým vymoženostem jako jsou mikroofny, kamery a tak. Řeknu vám, luxusní záležitost. Nevím kolik to všecko stojí, ale je to pecka. Každá skupinka dostala kliček a kartu na vstup do místnosti, kde máme skříňky s vybavením. To čítá doslova velký stativ, poloprofi ruční kameru, dva profi mikrofony, sluchátka, bezdrátový mikrofon, spoustui drátů a nabíječek a přípojek a dvě osvětlovací lampy. Pořádný balík věcí. Žádná levná záležitost, řekla bych. Když jsme po instruktáži mačkátek, hejblátek a čudlíků a ovládání vyrazili natáčet ven, připadala jsem si profesionálně Vlastně nejvíc, co sem kdy byla. Žádné až takovéhle vymoženosti jsme u nás neměli. Bude to jízda. Asi žádná sranda, ale říkám si, že přeci nejsem až takový střevo, že bych se s tím nenaučila. Natočili jsme toho docela dost, možná skoro víc, než bylo na 30 vteřin sestříhaného potřeba. Ale co, byla to sranda a.. trénovat se musí. Zítra nás budou učit editaci a střih. Dámy a pánové, obrňte se trpělivostí, Terezka přichází. Hehe, teď s uvidí, kdo s koho. Já se jen tak nevzdávám...

O jedinečné knize

Tak to vidíte, v systému místní knihovny se vyznám skoro líp, než v tom u nás na Hollaru. To víte, o mezinádorní studenty se tu musí starat, když mají takouvou podivnou řeč... Dostali jsme tedy instruktáž, kde, co a jak můžeme hledat a případně i nalézt to, po čem naše srdce touží. (ehm, básnicky to zní pěkně a občas nemáte o srdce říct, že vaše srdce touží po něčem jiném.. ale nevadí, že..) A protože jsme, jako vzorní studenti, kteří berou své povinnosti za své, již včera dostali dvě knížky jako povinnou literaturu a k tomu něco málo zažbreptnuto, že do čtrnácti dnů bychom to měli zmáknout a hlavně, že si knížky máme koupit třeba přes amazon.com, kde po searchování jako diví jsme našli smutnou cenu 100 dolarů, rozhodli jsme se zkusit tu naší báječnou knihovnu. Takový test. Bude neb nebude? Řeknu vám, doufala jsem, že bude, představa 100 dolarů nasypaných do jedné, možná božské, ale i tak, knížky, se mi úplně nelíbila. Ale znáte to, vždycky to jde řešit jinak. Milá paní knihovnice knížku vesele vybingovala (bingo se jmenuje ten vyhledávací systém, co tu mají v knihovně legrační, ne?). Pak vyrazila do regálu a paráda, nesu nesu tři kousky. A protože jsme  tam byly dvě, jedna pro tebe, jedna pro mě, o druhé řekneme zbytku, ať se poperou. Yes, tak jednu bychom měli. Za měsíc to přežvejknu Vypadá zajímavě, tak se uvidí. A teď pokus číslo dvě. Nadiktovala jsem knihovnici druhou knížku. Bingo! I tuhle tu mají. Smutnější příběh, že je jen jedna. Ale pozor, jen jedna doslova, je to jediný exemplář v celém Aarhusu.. Ajajaj, here is a trouble. Jako...ještě je jeden kus v knihovně v Kodani, usmála se paní. Hehe, díkes mylady, ale to je trochu z ruky. Tak jsme trochu nasucho polkli, ale když na nás paní mrkla a spiklenecky prohlásila: ,,Ale když to neuvidím a nebudu o tm vědět, můžete si to okopírovat." Tak vida, nějaká skulinka se najde. Dokonce byla i tak vstřícná, že nám knížky půjčila hned a to i přes to, že nemáme ještě studnetskou kartičku. Milá paní. Odpusťte mi to srovnání, ale ne jako knihovnice u nás... Vítězoslavně jsme tedy přinesly tu jedinou trofej a zatím je plán zeptat se, co je vlastně z knížky důležité (a doufat, že to nebude "úsměv a no přeci všechn, drahoušku"). Momentálně se ale aspoň můžeme cítit důležitě, když máme studovat takovou pecku, která je vlastně jen jednou v CELÉM AARHUSU. Wow!.. Nebojte, zase tak žhavě to nevypadá, aspoň odle toho, co jsem stihla za tu chviličku prolistovat.. za to ta druhá, ta, co jsem šťastně uzmula, ta vám řeknu že je bezva. Schroustla jsem už dvě kapitoly, c-pen jede na plné obrátky. Hltala jsem až tak, že jsem zapomněla, že mám vlastně hlad a že si musím večeři uvařit včas, protože večerještě frčím na kole na introduction do Students house. Tak jsem přestala chroustat a hltat knížku a pořádně se nadlábla. A jak tak koukám, vlastně tam mám být za hodinku. Tak to abych se pomalu šla chystat... Zatím se mějte a těšte se na další "hot news from Aarhus"... Sice postupně a průběžně, ale nebojte, všechno bude, žádný stres....

První dánský

Tak, a jestlipak víte, čím je významné datum 20. srpna. No, teď se ukažte, znalci! Hehe, přece začátek mé Canadian experience!..ale o tom se přece píše na jiném blogu, říkáte, to sem netahej. Tak dobrá. Ale přecijen je to takové symboliceké, protože ačkoli je teprve srpen a za normálních okolností, respektive kdyby si slečinka nevymyslela, že vyrazí objevovat dánské placaté kraje, mohla mít ještě krásné dva měsíce prázdnin. Jenže kulový, škola v Dánsku právě začala. Jojo, mám za sebou my first school day a povím vám, že byl vyčerpávající. Inspirující, motivující, trochu strašidelný a ..jak to tak říct..I´m a bit nervous about it.. Ale nepochybuju  tom, že to bude přínosné, duchaplné a žádná ztráta času. Zkrátka žádné blbinky, tohle totiž vypadá, že skutečně k něčemu bude. Třeba se to převrátí i do té fáze, že pak ze mě něco bude, ale to se uvidí. Rozhodně to ale vypadá na bezva partičku lidí, se kterýma nebude nuda, což je fajn vědět. V rukavičkách nás tu nikdo rozmazlovat asi nebude, ale humor místním profesorům vskutku nechybí. Tak jen pro ukázku, čtyři pravidla napsaná na tabuli:
- You will forget most
- You will remember other things than expected
- Starting time is 2 minutes past
-  Weather will change (jen dodám, že bylo krásně sunny a bylo nám řečeno, že předtím, než odjedeme dmů zažijeme ještě the most terrible weather)
Takže asi tak... Více někdy příště,  ranní nálož kilometrů v kombinaci s jízdou na kole do školy a ze školy, nával informací nebo možná to vlhké teplé lepkavé počasí, kdy se cítíte jako v pralese, mě zmohla natolik, že detaily mého prvního dánského dne TV semestru se dzvíte až někdy příště... Tak pardon, spát se musí.. zvlášť když se ráno vstává a jde se běhat, že!

Na lovu

Představte si, že jdete parkem na nákup. Jen tak si zevlíte kolem, bloumáte, přemýšlíte třeba o tom, co si koupíte na večeři nebo třeba o tom, jaké to bude zítra v škole nebo třeba..no, to je asi jedno. Každopádně jsem si takhle mašírovala a najednou, co nevidím... špendlíky. Spousta malých žlutých kuliček se na mě smála a volala "utrhni si mě k sváče"... tak kouknu vpravo, kouknu vlevo, nikde nidko, jde se na lov. Kouzlus mňamózus. Mlsala jsem dokud mě to nepřestalo bavit. Myslím, že sem ještě někdy zavítám, ovoce není nikdy dost. Ostatně to se potvrdilo hned v zápětí.

Příroda je zkrátka zázračná a nastražila přede mě pořádné ostružinové křoví. Za normálních kolností by na něj člověk nadával, jen se o to počkrábe, má to trny... ale tentokrát to bylo báječné ostružiní plné parádně velkých tmavých ostružin. Báječné, přišel čas na druhou svačinku. Škoda, že takhle nepotkám třeba pomelo nebo banány nebo ananasy nebo tak.. ale i ostružiny dobré, nestěžuju si. Teď už to chce jen vyčkat, až dozravou ta kvanta jablek, co tu všude obtěžkávají větve. To bude parádička. Vždyť jinak by to stejně akorát spadalo a shnilo, tak můžete být rádi, že tu jsem a pár kouskům trochu pomůžu... Zkrátka ovoce není nikdy dost...a zeleniny také ne, ale všechny záhonky se salátem jsou za plotem a to zase ne, to se děti přece nedělá!

Zvířátka v domě jsou pro mě

Na stránkách koleje inzerovala jakási slečna, že prodává dvířka pro kočky. Takové ty malinké lítačky, aby se čičinka mohla jít vykakat někomu na záhonek a pak se zas přijít spokojeně stočit na klín do klubíčka. A tak si říkám, že asi jo, asi tady můžete chovat kočku. Ostatně vlastně proč ne, když tu může bydlet rodinka s děckama, když tu můžete mít psa, proč nemít i kočku a tedy dvířka pro kočku. Skutečně, dokonce i v propozicích je napsáno, že "all pets are allowed".. jen nevím, co by řekli, když bych se zeptala, jestli můžu svého koně ustájit třeba na balkoně, jako to dělala Pipi....
Takže Samíku, klidně jsi mohl jet se mnou!

The cheapest one

,, Dáš si?"

,, Jaký jsou?"

,, Ty nejlevnější..."

... asi tak jako všecko, co se nakupuje. A bláznivá Polka, co nabízela sušenky vše okolo se s úlevou usmála, když jsme se do jednoho shodli, jak je tu všecko drahé. Tak jsme chtě nechtě museli opěvovat Lidl, který sice není levný, jako u nás, ale rozhodně zřejmě nejlevnější z místní nabídky supermarketů. Ostatně dánsky toho zatím nidko moc neřekneme, ale magické "tilbuld".nebo tak nějak.. si pamatujeme všichni. Vyslovit spávně po dánsku to neumíme, ale to není potřeba. Každopádně je fakt, že za týden nakupování zásob různě po městě si člověk udělal o jednotlivých řetězcích docela slušný obrázek. Třeba müsli a vločky jsou nejlevnější v Aldi tady hned za parkem. Akce na ovoce (a to se mě týká!!) dělá Rema 1000, těstoviny, rýže a tak zase Fotex, ale pro takový sýr nebo jogurt nebo tvarůžek, jednoznačně Lidl. Vlastně jsem nikdy nepřišla do obchodu a trochu v důchodcovském stylu prohlídla nejprve katalog se slevami a akcemi. A tady se to hodí. I když si říkám, jednou jsem tady, jíst se musí a ceny je snad lepší stále nepřepočítávat. Jinak vás totiž na spoustu věcí přejde chuť... Ale zas o to víc si pak vychutnáte ten luxus doma...

Summer fest

Desítky plakátků upozorňující na dnešní Summer fest se nedaly přehlédnout. Ve facebookové skupině se mluvilo o největší párty roku, na které nesmíš chybět ani TY a nikoho nezajímá, že jsi zrovna pryč nebo nemáš náladu. Ale i tak jsem ráno vyrazila běhat, proč měnit zavedené rituály, že. JAko upocený tchoř jsem se vracela a jak koukám na plakátek na dveřích, hned pod Summer fest byla inzerovaná i free breakfastt od devíti hodin. Bylo půl deváté. Hurá do sprchy a pak se tam půjdu podívat. Neprohloupila jsem. Lavičky na sluníčku, čerstvé houstičky všeho druhu, sýr, máslo, marmeláda, paštika, no co si dáte, je vaše. Zalijte to kafíčkem, mlíčkem, čajíčkem, džusíkem...jak je libo. Snídaně je zkrátka důležitá, tak na ní nezapomínejte. A pak si klidně vyražte na výlet. Třeba jako já.

Obrovská budova s názvem Bazar Vest, název, který vystihuje snad úplně všechno. Turecké, pakistánské a kdejaké další arabské obchůdky a stánky, restaurace, fastfoody, ale také obrovské tržiště s ovocem a zeleninou (!!!) nebo supermarket, kde kromě arabských specialit najdete i roztodivné věci naložené v podivných nálevech, tuny koření a tiíce druhů vážených oliv, ale třeba taky 100g humusu za 8 DK (hehe, to by bylo něco pro maminku), kuskus, bulgur, červenou čočku, nakládanou cizrnu, ayran, řecký jogurt, no prostě cokoliv vás napdne i nenapadne. A jak tak brousím regály, co nevidět - "lilková pasta" a "cizrnová pasta" Vida, čeština, docela překvapení.

Škoda, že mě nenapadá, na co bych si takovou lilkovou pastu koupila... asi se to maže na chlebíčky...kdo ví.. Prošla jsem ještě kolem turecké pekárny, kde to pekelně vonělo a kde obsluhoval na tuty Turek, pak arabskou cukrárnu s voňavoučkými droboučkými zákusky, které vypadaly tak lákavě a krásně, že bych si skoro dala, ale věděla jsem, že jsou to kousky tak sladké, že vám z nich skoro popraská sklovina. Prostě jsem ještě vetešárnou a la "vše za 39" , nakoukla do pár hadráren s neuvěřitelnými věcičkami, které by se podle mě hodily možná na maškarní, otočila to zpátky přes to bezvadné tržiště, kde jsem si koupila gigantické jablko, které když slečna vážila, ptala se "a to máte jen tohle?"..a pak prý "tak mi dejte korunu"... Tak jsem se nadšeně zahryzla a vyrazila k parkujícímu vozu a pak dál z kopečka dolů k jezeru...

Vlastně jsem skoro pravý Dán. Jezdím na kole a běhám, takže splněno. Ještě se uvidí, jestli se tu běhá za každého pčasí, ale dneska, za slunečné soboty bylo kolem jezera běžců jak naděláno. A že někteří byli stylaři! Občas mi jich bylo líto a říkala jsem si, že to má někdo za potřebí, takhle se trápit... Zas na druhou stranu, přiběhnout, jít se vycachtat do moře, osprchovat a hurá domů, to se nám středoevropanům jen tak nepoštěstí... Rodinky s dětmi to drandily kolem jezera, babičky venčily svá vnoučátka a já si libovala se svou krabičkou zeleniny na lavičce na sluníčku. Parádička. I když mi bylo trochu smutno. Ale já vím, uteče to jako voda a večer přijede Finka. (Teda, kulový, má antibiotika, takže až v pondělí, ale to je fuk, už je dobře...) Kolem prosvištěl závoďák na silničce v dánském dresu. Jojo, taky jsem mohla být na závodech. Smůla, letošní sezóna zapečená jak šunkofleky z jídelny. Tak aspoň se mám jak polepšit...

Vrátila jsem se ulepkaná a opocená, studená sprcha mi udělala dobře. Stejně tak jako seznámení se s mými novými spolužáky, nadějnými televizními hvězdami. Sympatický mladý cestovatel z Nového Zélandu se zrovna vrátil z Prahy, kde po Vídni a Berlíně strávil pár dní, tak se hned rozplýval nad naší matičkou. Slečna z Litvy, pártymužíček z Estonska, mlaďoučké kvarteto z Nizozemí a zmatená Polka... a kdo bude další se teprve uvidí. Každopádně zatím fajn, zejména chrochtavá čtyřka vypadá sympaticky. Škoda jen, že jsem byla líná vzít si dlouhé kalhoty, cestou do mého kutlochu mi v kraťáskách málem upadly nohy. Ale nestrachujte se, už jsem je rozmrazila. A stejne hupkám pod peřinu. Zítra běhat, oujé, není nad to usínat s natěšeným pcitem, že ráno zase můžu vyběhnout.... Ale teď běžím do hajan. Tak dobrou...

Miami beach

Je to legrační, nejdřív frčít lesem a připadáte si jako v Šárce, pak vás to vyplivne na ulici, kde to smaží auta jako na Radlický a pak sjedete dolů a před vámi si to drandí kola po cyklostezce, kteru když ve vší bezpečnosti přejdete, a že to za dnešního slunného dne s frekvencí kol byl oříšek, podchodem pod tratí se dostanete na pláž. Je docela velká, písčitá, šplouchá tam moře a vzduch je cítit slaně. Vyvalují se tu lidé v plavkách, v moři sem tam někdo odvážně plave a kouká mu jen hlava, tak si říkáte, že tam plave bójka, pak to tam prosmaží člun s borcem na vodních lyžích...

Prostě jako u moře. Na horizontu je vidět ostrov, když popojdete dál, vpravo už je vidět lodě v přístavu. I tohle je Aarhus. A chce to jen mít toho parťáka, se kterým si koupíte zmrzku nebo pivo, posadíte se sem, na tohle dřevěné scodiště připomínající pódium, a budete jako dvě ještěrky sedět na sluníčku, poslouchat racky a krafat o blbostech. A vlny budou šplouchat sem a tam, křik racků sice občas přeruší průjezd vlaku, ale plactenice na obzoru vám bude připomínat, že jste u moře, i když teď už se o tom zřejmě nepůjdete na vlastní kůži přesvědčit, jako když jste byli malí a chtěli si pro jistotu namočit a olíznout prst, jestli je fakt slaná...

O Dánsku a o Dánech

O Dánsku toho zatím nevím o moc víc, než když jsem přijela. A o Dánech podobně. Ale stejně má člověk po prvních dnech alespoň nějaké dojmy, které se časem třeba ukážou jako mylné, ale tak to se představa Dánska jako úplné placky ukázala taky, takže...

Možná vás to překvapí, ale úplná rovinka to tu není. Tím neříkám, že tu mají Alpy, ale občas musíte přehodit na lehčí převod a pořádně šlápnout, a to nejen proto, že váš oř váží asi tunu a řetězu se po zimě nikdo nedotkl. Ale místní se tím nemažou, protože slézt se dá vždycky, respoektive kždycky, když přijde kopec..ehm, i -ček. Vlastně to vůbec neřeší, jedou na kole nakoupit, ale zpátky ho vlastně s košíkem plným věcí jen tlačí, protože je to do kopce. Pochybovat o kole jako dopravním prostředku tady snad nikdo nemůže, blinkr se sice nevyhazuje, ale rukou se ukazuje vždycky, i když odpočujete, protože se jinam jet nedá... Semafory tu mají i pro cyklisty, oranžová tam naskakuje vždycky o chviličku dřív než autům, tak musíte si přeci připravit šlapku na rozjezd, ne.. Když před vámi vidíte nějakého pomalíka, kterého chcete předjet, sluší se na něj zazvonit. Kupodivu žádný prudné znamení, ale upozornění, že se má klidit trochu stranou, že vedle sviští raketa. A jen pro informaci, už jsem to zkoušla a funguje to. Pak je tu ale ještě věc, která mi zas tak moc nejde. Cyklotrasa najednou mizí v podjezdu, sfrčím dolů, hurá nahoru na povrch, ale ups, jsem ve špatné směru. Protijedoucí se na mě podivně dívají, ale na tak pardon, sem to netrefila.. A vrací se jen srabi a zas taková frajerka, že bych si troufla s touhle hajtrou přeskočit celkem čtyři obrubníky při přecházení čtyřproudé silnice, kde to smaží auta v obou směrech, vážně nejsem. Tak si to drandím po kraji, na vyčítavé pohledy "slečno, jedete špatně" se snažím házet pohled "pardon, jsem tu nová, já se to naučím, zatím mě omluvte"...

A teˇněco málo o Dánech. Baví se tím podivným jazykem s podivnou abecedou a občas mám pocit, že jsou snad hrdí na to, že jejich jazyk zní jako tajný kód, kterému smrtelník nerozumí. Jen počkejte, s jazykovkou na vás vyzraju, hehe. Jinak jsou docela fajn, aspoň ti, co jsem s nimi zatím mluvila. Většinou bez probléml mluví a rozumí anglicky, což je bezva. Ale jak říkám, zatím jich moc neznám. Podle zevnějšku jsou ale legrační. Pánové vypadají vyfešákovaně a vyvoňěně, jako by si na tom zakládali. Dámy jsou stejné jako všude, styl, elegance, být in a taková, aby se za mnou ten blonďák v té košili otočil. Ba ne, třeba jim křivdím. Ale všude se tu prsí tím že Aarhus je nejmladší dásnké město, což by podle věkového průměru, který potkávám, docela sedělo. Tak když si piknikujete v parku a přemýšlíte a pozorujte lidi kolem, jsou to samé stylové párečky, frajerské partičky, co vyráží na pánskou jízdu nebo slečny, c to jsou všechno přádně probrat. Kdepak, hodnotit podle vzhledu se nemá. Ostatně, kdo ví, jak na místňáky působím já. Myslím, že dost komicky, zejména pokud si před semaforem zapomenu přehodit a pak se skoro nemůžu rozjet...

Páteční mlha

Nejen že jsem ráno měla na hlavě vlasy jako Rákosníček, k tomu všemu byla venku ještě mlha taková, že by se dala krájet. Jen ten brčálník mi při pohledu z okna chybí. Ještě že tak...

Přemýšlela jsem  tom, jak dobrá volba byly goretexový běhací botky, o tom, jak moc depresivní bude tenhle podzim, když už v srpnu se ráno předvádí takovádle prádelna, o tom, že mám štěstí, že hnedka za barákem si můžu vyběhnout do lesa, o tom, že už mám trochu hlad a čeká na mě ovoce a vločky... a při tom všem jsem hupkala po cestě pořád dál a dál, a pak se cesta stočila, tak jsem zahnula a běžela dál a dál, a chtěla jsem běžet pořád dál, ale měla jsem hlad, tak jsem se vracela, mokrá tráva mi urousala kalhoty i boty, ale za ty tři vyplašené srnky a zajíce a hlavně ranní venčení mi to stálo... Zvlášť když mlha stoupla a začal to vypadat, že snad bude i hezky...

...bylo. A už jen proto jsem si začátek odpoledne představovala jinak, než půlhodinovým čekáním na pytle na odpadky. Jako poučený obyvatel koleje jsem se dotavila k panu správci, hezky v ordinačních hodinách, ale ten mě směle převelel o dům dál. Tam už čekaly další ti ovečky, jak jinak než na pytle na odpadky. Půl hodinky jsme si počkali, pak přikráčel vysmátý Dán, zablekotal něco dánsky, usadil se do křesílka, položil lokty na stůl a začal ordinovat. Jakýsi tatínek s maminkou zřejmě přivezli dcerušku na kolej, a aby měla pokojíček hezký, vymalovali jí ho a teď vračeli nářadíčko. Něco si promlouvali tou podivnou řečí, střídavě vytahovali z kýble štětec nebo váleček, ale pak se konečně odkýblovali a já měla během deseti vteřin v ruce dva obrovské balíky pytlů na odpoadky. Dán se usmál, já poděkovala a bylo. Tak a teď můžu nadělat takovejch odpadků, že se budete divit. Hehe, vždyť jedna role má skoro 6 cm v průměru, to mám pytlů na celej pobyt... No, hlavně že je mám. To bysme měli...

Asi jsem zvědavá, asi už se trošku těšim a asi mi to přišel dobrý nápad, možná od všeho trochu, každopádně jsem si řekla, že se vyrazím podívat ke škole. Vyparkovala jsem svůj vůz, na hodinách zmáčkla stopky a vyrazila. Před Danmarks Medie- og Journalisthøjskole jsem dorazila přesně za půl hodiny. Paráda. Autobusem to sem trvá 33 minut. Voilá, jsem jak blesk. Jen si povíme, jak nadšeně budu vytahovat svého oře ze stáje, když bude posmrkávat... Jenže po té, co jsem opět studovala jízdné, tentorkát letošní, nikoli jak minule...ehm.. a zjistila jsem, že za měsíční jízdenku bych měla dát krásných 355 DK, skoro si říkám, že se snad radši zabalím do goretexu a pofrčím na kole... Blatníky přece mám a pláštěnku na sedlo taky, je to v cajku! No, a co bych vám tak řekla o škole? Zatím asi nic moc, budova stojí, parkoviště na kola a na motorky to má, kde je hlavní vchod vím, takže víc asi až v pondělí, kdy v 10:00 máme naklusat...

Fotex

Snažila jsem se najít rozdíl mezi "sport bananen" a "bananem". Asi žádný, řekla jsem si nakonec a hodila do košíku ty "sporty", jak jinak. Navíc byly levnější. Dva v jednom. Kolem prosvištěl pán s poloprázným vozíkem. Za chvilku jsem pochopila, proč tak spěchal, potřeboval odchytit někoho, kdo mu poradí, kde najde zázvor. No teda, to jste si nevybral žádnou pecku, pane, říkám si a pokouším se rozklíčovat, jestli cena za rajčata je za kilo, za kus nebo balení. Príma jazyk ta dánština. Sláva hurá, ocet je na světě, bude salátek, bude dobře. Vítězoslavně přihazuju ovesné vločky, co byly v akci. Škoda, že nevedou skořicový cukr. Ale co, vanilka není špatná. Let´s spoilt yourself. Už jen maso, sýr a mraženou zeleninu. Je mi tu zima. Lidé se přehrabují v regálech s akcemi, připomíná mi to důchodce v Kauflandu. Přepočítávání ceny v poměru cena za množství:cena za kilo už mám v malíčku. Kuře je jistotka, valíme to k sýrům. Vypadají luxusně. Musí být, za tu cenu... Většina se prodává v balíku po půlkile. Jo, to bych jedla dlouho. Už je mi fakt zima. Tak honem, nějakej vyber, jsi tu dlouho, příště zkusíš jinej. Vybírám mraženou zeleninu a vedle mě mladý pán rabuje regál s mraženým ovocem. To víte, mražené jahody, maliny a borůvky v akci, tak neberte to, asi má přítelkyně narozeniny, tak bude péct dort. Což mi mimochodem připomíná smutnou věc a to že nemám troubu, takže žádný pečení nebude... Tak, a máš útrum. Ale nebojte se, já si to vynahradím. S plným košíkem jsem si to smažila k pokladně. Ještě zpátky pro cibuli a pak už vážně ke kase. To jsem zvědavá, jak to dostanu domů. Ještě že mám svého oře. A o jeho kapacitách už jistě něco víte...
S drncnutím opouštím supermarket Fotex a z chodníku sjíždím na cyklostezku. Zásobovací kolona jede, nějakou chvilku hlady rozhodně neumřu...

IKEA.dk

Zase piju čaj a zase tam jsou ty mapy. Fuj. Je to čajem nebo vodou? Navíc jsem zbyteček na dně nechala přes noc a čajovou mapu jsem nesmyla ani přípravkem na nádobí. Uznávám, že tím nejlevnějším, co tam měli, ale do háje tak co... Skoro si říkám, že si radši nebudu kupoat černej čaj. Nebo si dojedu do Ikey pro černej hrneček, aby to nebylo vidět. Jojo, Ikea je bezva. Je bezva u nás a taky taky. S tím rozdílem, že tady ničemu nerozumíte. Ale tak na to jsem si už zvykla, i když mě to vlastně pořád trochu štve a pohrávám si s myšlenkou jazykovky. No, uvidíme. Každopádně jsem si byla vybavit bejvák. Ač to bylo trochu směšný, kupovat jednu skleničku, jeden talíř...

Zvlášť když se kolem promenovaly rodinky s dětmi, co si zařizují domácnost, mladé párečky, co si budu jí své nové zamilované doupě, maminky, co nakupují nádobí pubertální synáčků, co se zřejmě chystají odstěhovat, nebo zkrtáka slečny, co se chodí jen tak koukat na blbosti, pár levných jich nakoupí, vezmou si ideaáké tužtičky a jdou... Vlastně si říkám, že to musí být bezva, zařizovat si byt, vybírat si, to se mi líbí, tohle chci... jen mít ten byt a ty peníze, jaký to detail.. Ale nevadí, aspoň v menší podobě to mám tady taky. A vlastně je to taky fajn. Nestěžuju si. Přestala jsem courat regály a přemýšlet o tom, jak bych zařídila byt a kolik kravin a vychytávek se dá koupit, minula jsem i oddělení umělých květin, květináčů a dalších dekorací, prošla dětským oddělením, kde jsem si neodpustila zastávku u plyšáků, rozkošné, tak a to by snad stačilo... Samoobslužné pokladny nebudou nic pro mě, pochybuju, že se dají přepnout do angličtiny, to nedělají ani terminály pro platbu kartou. Tak mě napadá, doufám, že třeba takový bankomat bude mluvit anglicky, jinak věru nevím...Nákupčí nejsem úplně na odpis, sehnala jsem vše, co mi chybělo, jen jak to vše v batohu dostat na kolej, tj. 10 km na kole, když bych si do skleničky ráda ještě nalila vodu a nepolila se při tom, jak je prasklá... Od mého příjezdu, takže zhruba něco přes hodinku, se nic nezměnilo, stále prší. Vlastně by se dalo říct, že prší ještě o trochu víc. Lidé vycházeli z obchodu a gentlemanští manžílkové vybíhali pro deštník do auta. Obtěžkané nákupní vozíky se hrkaly k autům, děti natěšené na nový pokojíček hupsly do auta, vrátit košík a hurá domů.

 Jojo, taky hurá domů. Škoda jen, že jsem si na sedlo nedala tu svoji bezva pláštěnku, Třeba na to příště nezapomenu, říkala jsem si, když jsem dosedla a 100 % bavlna v mých kraťasech se stala 150 %, nacucaná bavlna. Tak jedem. Celé stoupání do kopce mě předjížděla ta naložená auta s těmi natěšenými dětmi, a já si říkala, že jednou se taky budu takhle smát, a supěla jsem se svou železnou lady do kopce.

 Pak jsem ale tyhle myšlenky zahnala a těšila se na teplou sprchu. Zasloužená. Stejně tak luxusní večeře, kterou jsem se za dnešních 8 km běhu, 50 km na kole, návštěvu úřadu pro registraci žadatelů o povolení k pobytu, super akční nákup surovin a ještě víc budget nákup nádobí odměnila.

Tak tohle bude jízda

Zmáčkla jsem přední brzdu. Nic. Rezavé dráty zaskřípaly. Někde je chyba, vida, vypojená brzdička, cvak, a teď to bude lepší. Zmáčkla jsem přední brzdu. Rez tentokrát nezaskřípala, jen se zkrátka scvakla tak, že už se neodcvakla. Nevadí, co tu máme dál. Okukovala jsem svůj nový stroj. Hehe, nový, evidnetně má už pár let za sebou. Ale na městskou jízdu a la Dán ideální. Na místní regule má z vbavy snad úplně všechno.
Takže si to shrneme:

Se závoďáckými sedly se jděte bodnout, pořádnou lavici to chce, ať se kejtičky povozí. Na váhu se tady nehraje, aspoň budu dobře rozrážet vzduch. Musím jen doufat, že svou káru nebudu muset nikam nosit. Zas na druhou stranu, možná by ty soupaže v zimě konečně za něco stály.. S minimálním odhlečním souvisí a spousta hejblátek a vychytávek pro city life. Takže například stojánek, bez něj si tady ani neuprdnete. Nebo třeba zvonek. V jednom obchodě jsem navíc viděla takový ten klakson, normální trubku, tu, co jsem měla jako malá na tom červeném kole. Jak se dnes ukázalo, parádní a luxusní zlepšovák jsou blatníky, hezky podél celého kola. Pořádně přidělaná drátkem, aby zakrývaly co největší plochu tenoučké pneumatiky. Další na řadě je plastový kryt na boku předního kotouče. No, celý ten plast už není, ale pořád je tam dostatečný kus na to, abych nemusela podstupovat ty štýlové modely, ve kterých tu potkávám každého druhého pána. Takzvaný model "nevětrám", kdy dlouhé kalhoty jsou hluboko zastrčeny do vyšponovaných pnožek. Tak chápejte, přece byste si neumazali nohavici řetěz. Hohoho, na tohle mám já hned dvě vychytávky. Jednou je už zmíněný platový kryt, ale voilá, máme tu další a tou je samotný řetěz. Je totiž tak kouzelný, že se od něj zamazat nejde, zkrátka je úplně rezavě kouzelný...  Další dánský tríček je pláštěnka na sedlo.

A tu mám opravdu parádní! No uznejte, já byla vždycky stylař! Vzhledem k dopravním a přepravním účelům je príma i košík vepředu, sice plnej koroze, z jedný strany vachrlatej, jak to s ním předchozí majitelka někde o něco opřela, ale když jsem si to drandila s pánví, cibulí, paprikama a mraženou zeleninou vevnitř, neprotestoval. Snad jen se trochu špatně zatáčelo. Což ostatně nemusí být košíkem, ale celou vratkou konstrukcí vozidla. Tak horské kolo to není, holčičko, to by sis musela pořádně připlatit. Ale užívej si nosič vzadu, to si na svůj nablejskanej karbon nedál. To teda nedám, ale kilo ovesných vloček, které byly v akci se vezlo jak prd. Škoda jen, že ten batoh na zádech měl asi tunu. No jo, slečinka si chce vyvářet, no, čísnký polívky by byly lehký.. Další fáma, která koluje, zní: Dánsko je placka. Vážení, zas ta úplně to není. Velehory to nejsou, ale že byste si to jen drandili jako na vejletě kole jezírka, jednou šlápnu, vezu se, vezu se, jednou šlápnu, vezu se, nezdřu se..tak to teda nee.. Naštěstí ale mám i na tohle zbraň. A teď bacha, držte si klobouky, mám přehazovačku! Sice na lehčí převod radši řadit tak 20 metrů dřív než to bude potřeba, ale nevadí nevadí, hlavně že jí máme. A koneckonců, na vyjížďku vlatsně můžu i za tmy. Vepředu i vzadu na kole jsou blikačky, které fungují na čidlo, prostě když šlapu, blikají, když ne, jsou zhasnuté. To je věc, kam se hrabou naše blikačky, co se musely ZAPNOUT! Co by člověk ani nečekal je elegantní držák na lahev, už jen mít cyklsitikou lahev a jsem jak bajker. I kdyk kdepak, ani ve snu. Nebo možná ve snu se špunty do uší. Šlapky jsou plastové, což jednak skvěle neklouže v dešti, hahaha, proč spdčka, buržoazní přežitek, a hlavně permanentně maililnko vržou. Vrz, vrz, při každém šlápnutí, vrz sem, vrz tam, ale co, po padesátce se neurvaly, třeba ještě sezónu dají. V prosinci ať se klidně rozpadnou na prach... A na závěr jedna luxusní věc, zámek. Ten je opravudu parádní jsem na něj hrdá, omotám s ník kolo tak tříkrát, jak je dlouhý, ale tak pro jistotu, co kdyby někdo tenhle stroj přecijen chtěl, pár kilo to má, kdo ví, kolik tu stojí výkup železa...

Tak to vidíte, jakou mám káru, to se mám. Dnešní testovací jízda čítala dokonce 50 km, jeli jsme spolu dvakrát mimo Aarhus, z kopce i do kopce, v dešti i za sucha, a myslím, že jsme kamarádi. Občas trochu stressing, když se blížíte ke křižovatce a do prázdna šmátnete na brzdy, které tam nejsou... Ale říkám vám, ještě že tu hajtru mám. Všude jsem rychleji než si uťapkat nožky, autobudu s drahým jízdným nastrouhám mrkvičku, i když možná za temných lijáků budu ještě ráda, když mě nějaký busík zastaví. Každpádně dánské počasí už mě stihlo otestovat, jak v podobě drobného deště směrem do Ikey, tak i slušného deště cestou zpátky a krasojízda s mým ořem mě ještě nepřešla. Je to vlastně docela komedie, možná pošlu fotku kamarádům na závody MTBO... I když radši ne, to by je kleplo, zvlášť když vědí, co za krasavce mi stojí v Praze na balkoně....

Objevitelský den první

Zaklapla jsem facebook a šla si uvařit čaj. Voda se začala vařit hrozně rychle, ale dotykové ovládání si na sporák nepořídím. Je tu měkká voda. Nebo tvrdá. Nevím, ale jedna z nich dělá u čaje na hrnečku takové mapy. A přesně to dělá teď můj čaj v hrnečku. No nevadí, pít se dá. Trůním na posteli, zadek mám v měkké matraci zamáčknutý tak hluboko, že jsem jak v lavoru. Ale spalo se mi dobře.Možná proto, že vstávat ve tři, bleskurychle se oblékat a spěchat do přistaveného "taxíku", pak zjistit, že vlak má půlhodinové zpoždění, zamáčknout nezamáčknutelnou slzu, narvat se do plného vlaku spících lidí a cestou do Berlína nabrat ještě dalších 15 minut navrch, snažit se přerývaně dospat manko, zkrátka není ideální. A to ještě nevíte, jak ve mě hrkno, když z jedné koleje měly podle světelné tabule odjíždět dva vlaky, jeden do Aarhusu, uf, je to tady, ale druhý do Kodaně. A tam bysme nechtěli. Záhada se v zápětí rozklíčuje u tabule s řazením vagonů. První část směr Aarhus, druhá směr Kodaň. Po vzpěrčském kousku jsem se ujistila průvodčího, který vypadal jako kapitán Titanicu (naštěstí evidnetně nebyl, dojeli jsme), jestli jsem správně, a prý "yes yes, okay".. Rozkydla jsem se d pohodlného a prostorného sedadla. Už jen sedm hodin cesty? Tak nějak.. Ale není čas na rozjímání, hlášení v němčině přichází. Následuje ho anglické, že vklak končí v Hamburku, kde si přestoupíme do vlaku směr Aarhus. Bezva, chcete mi říct, že tenhle žok budu ještě přesouvat... ehm, tedy dobrá, ale nemáte v tom nějaký zmatek? V Hamburku se vykulila kupa turistů a všichni jsme hromadně čekli na vlak, který měl, to je nemilé, 15, vlastně blik, 20 minut zpoždění... Parádička. Retrívrovi, se ležel rozpláclý na peróně to bylo zřejmě dost jedno. Měl plenky, které vypadaly jako dětské pemprsky, takže žádná starost. Pozor, vlak přijíždí. Berte kufry a nálet. To, co příslo, byla skutečná show. Lidé se začali cpát dovnitř, kde yla nejdřív uzoučká ulička, kudy se kufr sotva procpal, pak se zjistilo, že je jiné řazení vagonů, takže začaly čachry s místenkama. Zvednout kufr, procpat kufr, podlézt, prřeskočit, spadnout někomu na klín, šlápnout na nohu, přidržet se pána za rukáv, neuvěřitelné. Bylo mi líto té paní v uličce, dostala batohem po hlavě aspoň třikrát. Ale co, už třetí zastávku od Hamburku jsem byla usazená na svém místě. Komedie. A teď až na konečnou, prosím. Když jsem dneska šla v centru a viděla ukazatele na vlakové nádraží, trochu mě polilo horko z mého plánu dojít až na kolej pěšky, včera mě Cecilie vyzvedla na nádraží a vezla autem pěkných pár minut. Zkráka úplně v centru moje kolej rozhodně není. Nicméně jsem si řekla, že svůj první dánský den strávím objevitelsky, což jsem dodržela. proto teď možná nožičky hlásí, že už dnes rozhodně nikam nejdou. Ráno jsem vyběhla prozkoumat běžecký terén. Cíl: jerezo Brabrand. Nakonec nalezeno, ale co za tím stálo, to vám snad ani nebudu říkat. Každopádně na svůj pěší objevitelský nákupčí trip jsem vyrážela již se třinácti kilometry v nohou... Ale další terény na běhání na obzoru, zítra je půjdu prubnout. A abych tak shrnula dnešní první obhlídku v podobě ošoupaných nožiček, největší radost mi udělalo kilo hroznového vína za 10 DK, oujé! A docela fajn byl i nákup v sekáči na nádobí, kde jsem místo 28 DK platila jen 20 DK, i přes to, že samotný rendlík měl na vrchu na pokličce cenovku 25 DK. Tak proč ne. Každopádně jsem si už večer mohla uvařit polívku, pokrok od včerejší prázdné kuchyně. Zítra to ještě doladíme, je to vlastně docela zábava zařizovat si bejvák. Škoda jen, že netuším jak ty krámy převezu zpátky... ale to vlastně můžu řešit až v prosinci. Kdyžtak to naložím Santa Clausovi na saně.. Haha.. To jsou džouky. Už se těšim, až mi přijede spolubydlící, měla by to být podle všeho Finka. Třeba bude fajn. Zatim si tu bydlim sama, jak král. Nebo spíš jak paša. Ještě by to chtělo to kolo. Všude tu všichn idanděj o sto šest. Suknička nesuknička, krátká nekrátká, vidět pod ní nevidět pod ní, prostě jedu. Teda, po rovině. Do kopce, ano, občas je tu i vyvýšenika v podobě kopce, klidně slezou a vedou to. Ale říkám si, když bych dnes měla kolo, kolik bych uštřila energie a času... Takže jestli znáte někoho, kdy je náhodou v Aarhusu a má kolo na prodej, klidně hajtru, sem s ním... Jinak se usmajdám k smrti, protože jízdenky jsou k smrti drahý a dokud i v Dásnku svítí sluníčko, zadek si v MDH vozit nehodlám!