V pokojíčku

Přijela jsem zvlhlá jako Samík, když mu naprší do kožíšku. Cestou jsem stihla parádně zmoknout, ale než dorazil Chris, probraly jsme s Mariekou od sushi přes jízdu na kole až po kouření v restauracích. A kalhoty meziím docela uschly. Na zpáteční cestě sice zase zmokly, ale tak hlavně že naše výprava do baru byla úspěšné a dostali jsme povolení tam natáčet. A těch pár jablíček, co jsem si natrhala po cestě na svačinku, taky nebylo k zahození. Uvařila jsem si čaj (mimochodem, stále mapuje můj hrneček, je to děs, vypadá zevnitř snad hůř než na táboře, kde do něj padal popel a další tee-pee bordel). Tááák, a teď ať si klidně leje jak chce. Bylo mi dobře.

  Začala jsem psát články, pouštěla si k tomu hudbu, občas něco odpověděla na facebooku, kde se omentálně odehrává všechno, co bude, kde bude, kdy bude a vy, co tam nejste, jste úplně mimo mísu. Zkrátka chtě nechtě jsem facebookář až za ušima. A pak jsem si vlastně řekla, že bych si to tu mohla v tom kamrlíku trochu přestavět. O přesouvání nábytku nikdo nic neřekl, takže nazdar. Na konci to přerovnám zase zpátky, beze strachu, pane domácí. Tak jsem si zahrála na stěhováka a věřte nebo ne, vypadá to tu kapku útulněji. Už jen pár pohledů a obrázků na zeď a moje provizorní nástěnka poroste jako z vody. Jen to sušení věci je na prd. I když na druhou stranu, craftí běžecké podkolenky, co se mi suší na šňůře od lampy (inspirace od sousedů), vypadají dost stylově. No uznejte...