Bez pointy

Když mi lidé píší, ptají se, jak se mám. Myslím, že se mám dobře. Tak jim to i říkám. Pak ale tihle lidé updatují svoje fotky z dovolené a z prázdnin a člověku pak dojde, že vlastně jsou ještě prázdniny. A ty si tu už nastavuješ budíka na zítřejší vstávání do školy. Na zdi visí skupinová fotka všech mých letošních spolužáků, se kterými samozřejmě frienduju na facebooku, není přeci nad to udělat si během týdne přes dvacet "kamarádů" z celého světa... Ne tak docela. Občas to má totiž všechno takovou hořkou příchuť. Je to takový podivný pocit, kdy jste se všemi, ale zároveň hrozně sami. A takováhle samotařina, to je dřina, něco o tom vím. Ale stejně, nestěžuju si, s tím se do toho musí jít. Protože to za to stojí. I když o tom člověk někdy zapochybuje. Zvlášť když si k ruce vezme takovou tu mapu, ve které jsou zapíchané špendlíky ve všech místech, kam byste se chtěli jednou podívat. Nebo diář, ve kterém je první školní den označený ještě za pěkně dlouho. Trochu sis slečno zkrátila prázdniny. Skoro o měsíc a půl. Co všechno se dá za měsíc a půl stihnout? Za ten první a půlku k tomu docela hodně, když se tak ohlídnu zpátky. Vlastně bych možná měla, škola začala, prázdniny jsou over, takže... jaké vlastně byly? Krátké? Vždyť začínaly povedeným Švýcarskem, pokračovaly báječným Rakouskem a pak už byl tábor a Bike Adventure, letos sice ne úplně vydařené, ale třeba příště. Potom už chvílí tady a chvíli tam, pár dní s nimi a pár dní zase s jinou partou. a skončilo to tichým odškrtáváním dní zbývajících do odjezdu. Takhle ve výčtu bez emocí to nezní jako žádná pecka, ale bylo to bezva, někdy si říkám, že bych to vrátila zpátky hned. Jako Hermiona, otočit přesýpacími hodinami a bylo by... A všechno by se stihlo...