Obrovská budova s názvem Bazar Vest, název, který vystihuje snad úplně všechno. Turecké, pakistánské a kdejaké další arabské obchůdky a stánky, restaurace, fastfoody, ale také obrovské tržiště s ovocem a zeleninou (!!!) nebo supermarket, kde kromě arabských specialit najdete i roztodivné věci naložené v podivných nálevech, tuny koření a tiíce druhů vážených oliv, ale třeba taky 100g humusu za 8 DK (hehe, to by bylo něco pro maminku), kuskus, bulgur, červenou čočku, nakládanou cizrnu, ayran, řecký jogurt, no prostě cokoliv vás napdne i nenapadne. A jak tak brousím regály, co nevidět - "lilková pasta" a "cizrnová pasta" Vida, čeština, docela překvapení.
Škoda, že mě nenapadá, na co bych si takovou lilkovou pastu koupila... asi se to maže na chlebíčky...kdo ví.. Prošla jsem ještě kolem turecké pekárny, kde to pekelně vonělo a kde obsluhoval na tuty Turek, pak arabskou cukrárnu s voňavoučkými droboučkými zákusky, které vypadaly tak lákavě a krásně, že bych si skoro dala, ale věděla jsem, že jsou to kousky tak sladké, že vám z nich skoro popraská sklovina. Prostě jsem ještě vetešárnou a la "vše za 39" , nakoukla do pár hadráren s neuvěřitelnými věcičkami, které by se podle mě hodily možná na maškarní, otočila to zpátky přes to bezvadné tržiště, kde jsem si koupila gigantické jablko, které když slečna vážila, ptala se "a to máte jen tohle?"..a pak prý "tak mi dejte korunu"... Tak jsem se nadšeně zahryzla a vyrazila k parkujícímu vozu a pak dál z kopečka dolů k jezeru...
Vlastně jsem skoro pravý Dán. Jezdím na kole a běhám, takže splněno. Ještě se uvidí, jestli se tu běhá za každého pčasí, ale dneska, za slunečné soboty bylo kolem jezera běžců jak naděláno. A že někteří byli stylaři! Občas mi jich bylo líto a říkala jsem si, že to má někdo za potřebí, takhle se trápit... Zas na druhou stranu, přiběhnout, jít se vycachtat do moře, osprchovat a hurá domů, to se nám středoevropanům jen tak nepoštěstí... Rodinky s dětmi to drandily kolem jezera, babičky venčily svá vnoučátka a já si libovala se svou krabičkou zeleniny na lavičce na sluníčku. Parádička. I když mi bylo trochu smutno. Ale já vím, uteče to jako voda a večer přijede Finka. (Teda, kulový, má antibiotika, takže až v pondělí, ale to je fuk, už je dobře...) Kolem prosvištěl závoďák na silničce v dánském dresu. Jojo, taky jsem mohla být na závodech. Smůla, letošní sezóna zapečená jak šunkofleky z jídelny. Tak aspoň se mám jak polepšit...
Vrátila jsem se ulepkaná a opocená, studená sprcha mi udělala dobře. Stejně tak jako seznámení se s mými novými spolužáky, nadějnými televizními hvězdami. Sympatický mladý cestovatel z Nového Zélandu se zrovna vrátil z Prahy, kde po Vídni a Berlíně strávil pár dní, tak se hned rozplýval nad naší matičkou. Slečna z Litvy, pártymužíček z Estonska, mlaďoučké kvarteto z Nizozemí a zmatená Polka... a kdo bude další se teprve uvidí. Každopádně zatím fajn, zejména chrochtavá čtyřka vypadá sympaticky. Škoda jen, že jsem byla líná vzít si dlouhé kalhoty, cestou do mého kutlochu mi v kraťáskách málem upadly nohy. Ale nestrachujte se, už jsem je rozmrazila. A stejne hupkám pod peřinu. Zítra běhat, oujé, není nad to usínat s natěšeným pcitem, že ráno zase můžu vyběhnout.... Ale teď běžím do hajan. Tak dobrou...
