Líná

Je sobota a všechno je líné. Sluníčko vás z postele netahá, rackové venku se přestali chechtat, ale když už si oležíte pravý bok, zkušíte ten levý a pak stejně vstanete, protože to nemá cenu. Venku je ticho, fouká, sluníčko se marně snaží rozšťouchnout mraky, aby na vás poslalo trochu teplíčka. Park je prázdný, jen pár pejskařů se rozespale komíhá se svými mazlíčky, vděčně vypouštějícími své přes noc přeplněné nádrže.

Tráva je ještě mokrá od včerejšího deště, mám trochu urousané kalhoty, ale tak co, beru to dneska na pohodu. Jen tak si běžet a přemýšlt o ničem, slyšet křupat kaínky pod nohama nebo funění vlastního dechu, když běžím do kopce. Cestou zpátky potkávám další pejskaře a obligátně, běžce "srnku". Usměje se, pokývne na pozdrav a jako tryskář, ale pěkně elegantní, zmizí za zatáčkou. Jojo, není nad pravidlené tréninkové kolečko, viďte. Vracím se natěšená na svůj ovocný talíř, dneska i s bonusovými špendlíky a jablky, co jsem včera cestou natrhala. Snídaně je bezva. Uvařím si čaj, usadím se do postele, hezky pohodlně, přečtu si zprávy, vyřídím poštu, zjistím v kolik mám kde být a pak si s klidem vezmu knížku a kouzelný c-pen skener a začnu studovat další kapitolu...