Dostat snídani jako pozornost podniku a náznak vstřícného přijetí mi připadá překvapivé a originální, ale stále si řeknete, tak proč ne, může být. Že vás ale tři dny na to pozve vyučující na večeři, respektive vám připraví parádní pizza party se spoustou pizzy a piva a dalšího pití skvělé zábavy, to už mi tak obvyklé vskutku nepřipadá. Nicméně je to bezva, sedět ve školní jídelně, cpát se pizzou, nasšenci popíjí jedno pivo za druhým, všichni mluví s plnou pusou, nedbaje školkového "dobré chutnání a bez povídání". Když se rozjede představování jednotlivých zemí, foťáky blejskají jako o závod, stejně jako oznámení o natagovaných fotkách na facebooku... Nour, drobná slečna z Libanonu, natáčí celý večer na video, se kterým jak jinak než na youtube. Některá vystoupení jsou poněkud nucená, čočividně ne každý ze sebe rád dělá šaška, na druhou stranu jsou i tací, co se v příprav ěpěkně vyřádili, a tak se hrají i soutěže o ceny, ochutnávají se panáky likéru s javorovým sirupem, s Korejci se skládají origami, Libanon předvádí břišní tance a zuřivě láká na pódium každého, kdo se netváří nepřítomně. Říkám si, že z tohodle úhlu by to bylo bezva, mít tu ještě nějakého Čecha a předvédst třeba závod v jedení knedlíků nebo tak něco, ale sama to asi na žádnou show nevidím. Časově to my, co jsme si nic nepřipravili, vlastně značně obohacujeme, protože jinak bychom možná ještě teď pártyovali... I tak bylo jedenáct a pomalu jsme se začali trousit do postýlek. To jsem ale ještě netušila, že mě čeká zlatý hřeb tohoto večera. A veřte, nebyla to novinka, že Australanka, která na kole seděla jednou a zhruba před dávno dávno lety, jede na kolej s námi na půjčeném kole.
 |
| ...ta až takhle luxusně naše večeře nevypadala, ale i tak byla dost stylová, máte co závidět! |
Pravda, měla trochu kývavé opilecké pohyby, což alkoholem určitě nebylo, vzhledem k tomu, že nepije, občas v zatáčce rzevlátě bimbala nohama a trhaně kroutila řídítkama, ale v pořádku. Zato já, já jsem to vyhrála. Teda, spíš moc ne. Není nic krásnějšího než zjištění, že v jedenáct hodin večer jste něco kolem sedmi kilometrů od domova a máte před sebou kolo s úplně ušlou přední pneumatikou. A samzřejmě, nic takového jako náhradní duše nebo lepení, natož pumpička. Yes. Fakt výhra. No co se dá dělat, pěšky bych se prošla, je to hajtra, je to trek, tlusté pláště, na to se musí vsadit. Plouživým pohybem jsem sledovala rozpláclou pneumatiku a šinula se směr postel. Guma žvejkavě šuměla a já si přála mít o 30 kilo míň, abych nemusela překonávat ten nechutný odpor, co mi rozkydlá guma způsobovala. Hlavně nezničit plášť, hlavně nezničit plášť. Měla bych jít, neměla bych na tom jet. Jsem unavená, je pozdě. Tahle hajtra to vydrží. Jsem smolař. Ach jo. Co zítra do školy. Kde to spravím. Potřebuju duši. Tohle půjde vyměnit zatraceně blbě, je t tak zarezlý že možná ai nehnu tím šroubem. Sakra, jsem tak skvělej opravář, proč zrovna já. Plula jsem zatáčkami, chvilku viděla, když jsem zrovna frčela pod lampou, chvilku jsem jen tak směřovala k dalšímu světlu. Od majáku k majáku, hlavně že budu doma celá. Sláva hurá, půl dvanácté a já šťastně seděla na posteli. Spát. Byl to bezva večer, až na ten konec. A usínala jsem sice natěšená na ranní běhání, ale trochu rozpačitá, jak se vlastně druhý den dostanu do školy...
