Dánsko v dešti

Dánové mají jednu úžasnou vlastnost, která mě nepřestává fascinovat. V podstatě to možná není vlastnost, ale obyčejný zvyk, ke kterému my, suchozemci, dospějeme časem. Každopádně vám však povím, že tady už od rána prší. Respektive, pršelo včera, pršelo v noci, pršelo ráno, pršelo celé dopoledne... prostě prší. Za normálních okolností, když prší, zkrátka nejdete ven, pokud nemusíte, co se dá dělat.To stále není nic neobvyklého, mám pocit, že Dánové asi také nevyhledávají hru "get wet as soon as possible". Nicméně nechdit ven, když prší by znamenalo de facto žít neustále zavřený uvnitř nebo se konstatně balit do igelitu, ponča nebo pláštěnky. Cž samozřejmě není vůbec stylové a to si Dánové nemohou dovolit. Takže věci se mají následovně: jednoduše je jim to fuk. Chodí v holínkách a v bundě, když se rozprší hodně moc, někteří rozevřou deštník, ale jiní třeba jen nandají kapuci a jdou dál, jako by se nic nedělo. Slečinky, které byste na první pohled odhadli na "když prší, nesmím ven, rozteče se mi make-up" si kráčí dál po ulici a přelézají z obchodu do obchodu, cyklisté jedou dál, nedbaje hlubokých kaluží a vody crčící z blatníků, fotbalisté pokračují v zápase, jen kouč si na lavičce rozevře nad sebou a svým manažerským poskokem deštník.Běžci dál běží naplánovaným směrem, žádné zběsile útěky před kapkami, žádný slalom, žádný náznak schovávání se pod stromy a čekání, až déšť zeslábne nebo přejde. Dokonc ani žádné podivy nad tím, že když pootočíte pohled o kousek na stranu, je vidět krásně modro. Fajn, ale tady prostě prší. Zkrátka déšť tu vůbec nic neznamená, nic se nezastavuje, všechno jede dál ve svých kolejích, nikdo nehudrá, nikdo se nediví. Asi jako když v Kanadě sněží a mrzne tak, že se vám na chloupky v nose chytá námraza, co vám slepuje nos. No a co. We just don´t care. Podobně je to tady. Prší. No a co. We just don´t care...