Dánský bubák

Popravdě, necítím se na to. Po dvou měsících můžu jen předstírat, že umím něco málo dánsky. A při troše štěstí se ten zkoušející třeba nebude zajímat o to, co říkám, protože mi nebude rozumět, s úsměvem odkývá moje vypocené věty a bude vymalováno. Jo, za dva tři týdny, to bude velká show, myslí, že už teď se můžete těšit na veselý příspěvek, který se tu objeví zřejmě bezporstředně po mé první dánské zkoušce. Ehm, poznámečka na okraj, je to ústní zkouška. Pravda, u mnoha jazyků si člověk řekne proč ne, ostatn někdy to je i lepší  a jednodušší než písemná. Dánština je ale takový zvláštní fenomén, pajazyk, zkrátka dásnká výslovnost je skutečně pecka, kapitolka sama pro sebe. Každodpádně, nepropadejte panice ani depresi, od toho jsem tu já! Optimistické je, že se mi podařilo přečíst dvě ze tří povinných knížek na tuto zkoušku. Yes! Ano ano, musíme přečíst tři knížky a umět říct, o čem jsou. Upřímně, doufám, že si tuhle otázku nevytáhnu. Šance jsou 50:50. Třeba budu mít štěstí jako při maturitě z češtiny..jestli jsem si to teda tehdy nevybrala všechno... Z šesti možných jsou tři povídání o knížce a tři o sobě, svých zájmech, rodině, zemi, bla bla. A pak druhá část, kladení otázek k obrázku. Minule jsme třeba nacvičovali otázky k obrázku, kde byli dva vědci v laborce... Takže tak. Každopádně se ve mě probudila jakési zodpvědné já a řekla jsem si, že když už se s tím pachtím a trávím dvakrát týdne dvě hodiny dánskou nalejvárnou, zkusím z tý prázdný tubičky přecijen ještě vymáčknout kapku.. třeba to vyjde... Něco málo o sobě totiž už docela řeknu, hele :

Jeg hedder Tereza og jeg er 21. Jeg har fØrselsdag den 3. november. Jeg kommer fra Tchekkiet. Jeg bor i Praha men nu jeg bor i Århus. Jeg studiende på Danmarks Medie og JournalisthØjskole. Jeg har en sØster, hun hedder Marketa og hun er 19 år gammel. Hun bor sammen mine forælstre i Praha. Min mor hedder Martina og hun er læge. Min far hedder Pavel og han er også læge. Vi har en lille hund, han hedder Sam. Jeg har to bedstemor og to bedstefar. Jeg taler engelsk og fransk, lidt spansk et meget lidt dansk. Jeg kan lide godt at dryker sport. Jeg elsker at lØbe, jeg lØbe hver dag om morgenen. Jeg elsker også at cykler, jeg cykler hver dag på universitet. Jeg kan ikke lide at kØbe ind og se fjernsyn. Jeg kan lide godt at laver mad og jeg elsker at spise frugter og grØntsager. Jeg står op klokken 6:15. Så lØbe hver morgen, spise min morgenmand og jeg cykle på uni. Jeg har en sprogkurs i byen hver mondad og onsdag om aftenen. Jeg går i seng klokken 22:30. 

Ha! :)

Týden na jeden nádech

Znáte mě, co nemám v diáři, na to zapomenu. Tak jsem si svědomitě poznamenávala každou důležitost i nedůležitost a koukám, že už je konec září. A tak jsem si vzpomněla na tu písničku "září, září, na léto jde stáří"... Pravda, letní počasí už tu skutenčě není. Ale žádné stížnosti, neprší. Sobotní modrá obloha, kterou během pěti minut vystřídal slejvák jak když ten nahoře sundal ze své konve tu kropičku a lil to na nás kýblem, byla sice trošku nevyzpytatelná, ale co byste chtěli, v Dánsku, že. A pak tu má být barevný podzim, pořád prší, vláha a svěžest a zeleň je fajn, ale do háje, kde je červeno-žlutý podzim s barevným listím, ve kterém se tak ráda brouzdám a poslouchám, jak to šustí. Dobrá, nechci to uspěchat, třeba to přijde. Ale zatím tu máme zeleného chlorofylu na stromech až až... Tak, a teď už dost o počasí. Nadělala jsem si tu pořádný resty, s četností příspěvků se zdá, že mám času habakuk, ale tenhle týden, věřte nebo ne, se to nějak zvrtlo. To víte, ke školním povinnostem se musí přistupovat zodpovědně (haha), a když start do nového projektu nebyl zrovna ideální, muselo se to žehlit trochu déle... A pak taky jsme tu měli naozeniny a surprise birthday party. Oujé. Vlastně to bylo hrozně pěkný, když se kolem Hendrika, "our favourite estonian friend" kupili od rána gratulanti, samozřejmě statečně předstírající, že se nic nekoná, natož velká narozeninová párty, kdepak.. Do toho se vložila Kate, naše přísně vyhlížející, ale hrozně hodná, milá a hlavně, to jí člověk neodepře, zkušená, profesorka. Kdo že tu má narozeniny? Jo narozeniny? No tak to musíme zpívat. Takže naše přednáška začínala veselým halekáním "happy birthday song". A odpoledne pokračovalo v narozeninovém duchu, náš úkol s dámským týmem byl samozřejmě jak jinak než v kuchyni - ukuchtit dort. Když vezmu v potaz okolnosti, jako třeba značně omezený čas nebo ingredience, myslím, že dva dorty byly slušná práce. Dámy, good job. Ještě svíčky, všechno naaranžovat, zhasnout a ticho ticho, už jde. Jen co se objevil ve dveřích, jako v americkém filmu, všichni vykřikli svrné "surprise" a Hendrik se musel hodně snažit, aby schoval své překvapení. Ehm, milé překvapení, samozřejmě. Na oplátku nám byl přisouzen přípitek, nemohla chybět vodka ("Estonsko je v žebříčku hned na Českou republikou") a podivný bylinný estonský likér. No, a pak už jsme tam měli jen spoustu jídla a pití a hudby a srandy a ... prostě jedna z těch povedených akcí. Snad jen na tu devátou se některým špatně vstávalo...

Tak, a potom byla středa  a čtvrtek. Milé překvapení v podobě koláče, který na nás čekal ve třídě (profesoři měli meeting a něco jim zbylo) a nemilé překvapení na coaching, kdy jse se dozvěděli, že celý náš plán na příští projekt je špatně. Takže celé znovu. Achjo. Chvilku jsem měla pocit, že žádné video dělat nechci, že se na všechno vykašlu, pojedu domů, kde bude dobře, nebudou tam nemožné neshody a debaty, co nemají řešení nebo se při nich vždycky ociente ve slepé uličce a jen zmateně tápete po zdech, kde že je ten vypínač. Občas jsem měla pocit, že jsem na něj šmátla, na chvilku se rozsvítilo, ale v zápětí někdo zase zhasnul. Chtělo se mi brečet. Proč? Přišlo mi to jako bychom byli tři herci, každý mluví jen jedním jazykem. Navzájem si nerozumíme, ale máme secvičit hru v cizím jazyce, v jazyce, který ani jeden z nás neumí, nerozumme si navzájem, takže vzniká jen snůška tragikomických situací. Nezbývá než doufat, že se to neklesne ze současného tragikomického levelu na absolutní tragedii.
No, a už jsme u pátku (promiňte můj letem světem vyprávěcí vodopád)... A ať se vám to líbí nebo ne, pátek byl zase ve znaemní dortu. Ale také zablokovaného internetového bankovnictví, což věřte není úplně pecka, když potřebujete, skutečně akutně potřebujete, zaplatit nájem, jinak vás místní skásnou. Nebo třeba ve znamení zaseknutého zámku u kola. Připadáte si, že vám za chvíli nkdo vrazí pěstí, protože si bude myslet, že chcte to kolo ukrást. Evidentně mu déšť nedělá dobře, že by nám to vevnitř trochu zrezlo. No, naštěstí sláva hurá, odemčeno, tak se vydávám na kole na nákup zásob, ale pro jistotu před Lidlem kolo nezamykám. Udělala jsem tak dva kroky a starší paní na mě něco gestikuluje a mluví. Třikrát se jí pokouším říct, že nemluvím dánsky. A pak dojde na onu větu "Jeg taler ikke dansk"... Ukázalo se, že oproti předchozí pokusům s "I don´t speak danish" to zafungovalo. I tak na mě ale dáma neustále gestikulovala, tak jsem pochopila, že mě upozorňuje, že jsem nezamkla kolo. Dobrá, ať je teda po vašem paní, vrátila jsem se ke kolu a zacvakla zámek. Snad ho ještě někdo otevřu. (a abyste nemuseli být napnutý jako kšandy, prozradím, že jsem ho otevřela, napoprvé a zatím to funguje, tak snad jsem to teď nezakřikla...)
Hohoho, zmínka byla také o dortu. Jak to tak nevlíknout, no, zkrtáka to máte tak, když se někdo vsází, občas prohrává. Tentokrát jsem prohrála sázku o dort. Takže jsem naklusala do kuchyně předstírala kuchařské umění. Vlastně se z toho vyklubal fajn večer, popovídali jsme si s místními dánskými studnety pochutnávajícími si na sushi a krevetových chipsech, párkrát si udělali srandu z mladého páru, který si připravoval lasagne, ale ňuňánkoval se tak, že by mohl směla konkurovat některým jedničkám v tomto oboru, připravili jsme si luxusní hody a dort se ostatně taky docela povedl. Takže dobrý...

A včera byla sobota a chvilku svítilo sluníčko a chvilku pršelo...jako pejsek a kočička, pověsit prádlo, sudnat prádlo.. Nandat kapuci, sundat kapuci... myslím, že začínám chápat jejich ignoranci těchto změn. Prostě prší, tak budete mokrý, pak zase přestane, tak uschnete, pak zase zmoknete... kocourkov, ale nemá cenu si s ním dělat hlavu, to si schovejte na něco jinýho.. A tak jsme s kamerou, stativem a mikrofony cestou zamokli a zase uschli, ulovil jsme ptřebného jedince na rozhovor a cestou na rozhovorové místo jsme zmokli a zase uschli, natočili jsme rozhovor, naučili se novou hru s kostkama... dalo by se. Vcelku úspěšné. Odměnou mi byla návštěva oblíbeného ovoce-zeleninovéo tržiště. Tentokrát byly v akci limetky, přepravka limetek ža 15 DK, NO NEKUP TO!!!

Funící běžci a děti moře

Po smršti depresivně laděných deštivých příspěvků je tady zase jeden optimistický, vážení. Protože věřte tomu nebo ne, i v Dásnku občas neprší, ba dokonce svítí sluníčko. A to s pak všichni nabudí a naspeedují a vyrazí ven a snaží se naakumulovat co nejvíc sluneční energie to jde, protože tuší, že tohle mlže být ten poslední hezký podzimní den. Pravda, ani já jsem nechtěla zůstat pozadu, což bylo ostatně evidentní hned ráno, kdy jsem na hodinu a půl zmizela do probouzejícího se parku, běžecké boty a zásoba kapesníků vždy při ruce. A samozřejmě, že ani odpoledne jsem nechtěla strávit zavřená v našem královstí s hnusným stropem a hnusnou lampou, navíc tentokrát ověšené mokrým čerstvě vypraným prádlem. Takže mapu s sebou, jen tak pro jistotu, vyrážíme na pláž. V blízkém lesoparku se venčila spousta psů, dětí, rodinek, běžců..a do toho všeho my. Cestičky se křižovaly a rozcházely a scházely, pejskové očůrávali stromečky a páníčkové je tahali za vodítka, děti šermovaly klackem, ale jen za zády rodičů zabraných do vášnivé debaty a každou chvíli to kolem vás obsmažil nějaký ufuněný běžec. A že jich bylo! Konečně si člověk nepřipdá jako cvok, když tady je tisícovka dalších, co tu brázdí les a sledují si tepovku a rychlost. Sešly jsme dolů na pláž. Projel motorový člun a moře se rozvlnilo. To byl jednoznačný povel pro všechny děti. V zápětí jsem pochopila, proč jsou zabalené v podivném beztvarém vaku. Všechny samorřejmě vybavené holínkami a pak místo kalhot oteplováky na kšandy, velkiost tak o tři až čtyři čísla vyšší než je třeba. Vlastně takový nepromokavý fusak. Směšně vypadající, ale evidnetně velmi praktický. Zatímco si rodičové povídají, dítě se vrhá do vody, cachtá se na břehu, do půlky stehen ve vodě, ale co, holínky a nepromokavé kalhoty to jistí. Ahá, tak takhle to tu chodí. Vítejte v Dánsku...

Give me more

Už je to tu zase, řeknete si. Jo, pár příspěvků s forrestgumpovským syndromem už tu máme. Nemám v plánu pro ně vytvářet speciální složku ani sbírku. Ostatně když bych všechny svá nadšení z běhu psala sem, beztak byste z toho zešedivěli. Ale dnešek si zkrátka říká o výjimku, bez řečí a bez debaty! Takže hlásím předem, vy, co se nad během ofrňujete, můžete tyhle řádky vesele přeskočit...

...a vy co ne, šťastní to lidé jste. Stejně tak jako já, zejména dneska ráno. Po deštivých dnech se člověk ráno skoro bojí otevřít oči, že bude zase lejt. Dnes jsem si ja ale musela promnout, abych se ujistila, že jsem vzhůru. Obloha byla modrá, sluníčko svítilo, naprostá pozdimní idylka. Vážení, tady se nikdo neptá, jestli máte velkou rýmu nebo kašlíček. Tohle počasí je jako dělané na pořádné běžecké venčení. Už když obouvám boty, cítím takové to svrbění, už se těší, holky moje. Kontorluju zásobu kapesníků, zhodnocena "dostatečně" a vyrážím. Svěží vzduch je chladný, ale sluníčko hřeje. Nos mám jako průtokový ohřívač, ale to je fuk, rýmo, rýmo, mazej pryč. Se zodpovědnou myšlenkou pokračuji na svém "středním okruhu" (na krátký je zkrátka moc pěkně a na dlouhý ... by to bylo ideální, ale tak rýma a kašel, dobrá, snad příště, tentokrát budu zodpovědná). Až na pár pejskařů a jednoho běžce je park prázdný. Tentokrát ani srnka, ani liška. Co se sakra stalo, že se mi běží tak skvěle!?.. Nestěžuju si, je to paráda, je cítím, že nožky se tentokrát budou bouřit. Krok, další, další, další... ale kdepak, nezastavujeme, další a další...neměla bych... další, další... Pořád běžím a slyším, jak nožičky volají "ještě, ještě"... a tak běžím dál. Prostě nejde zastavit. Dobrá, možná to není dobrý nápad, když jsem je s rýmičkou už včera protáhla na patnáctce, ale tak i špatné nápady občas končí dobře... a někdy si prostě nemůžete pomoct. You can´t simply stop... Je to zvláštní pocit, připadáte si jako byste se do konce života chtěli pohybovat jen běžmo. Běžet a nikdy se nezastavit. Neohlížet se, jen běžet stále dopředu. Běžet a nést si s sebou ten hřejivý pocit uvnitř, to štěstí a nadšení a vědomí, že tohle nikdy nepřestane...Jojo, běhání, to je věc!...

Dánská Austrálie

Zandávám víno do ledničky. Zhasnout, zamknout a spěcháme na autobus. Paní řidička nás vesele zdraví otevřeným okýnkem. Vida, ani jsme nemuseli tak spěchat. Máme ještě krásné tři minuty k dobru. Zabíráme sedačky, na půl hodinky se to vyplatí. Autobus se plní, vypadá to, jako by ve městě byla velká párty, tak nikdo nechce chybět. A to je prosím čtvrtek. Dánové se nezapřou, to se ví. Většina se vykulí v centru, a pak už se dav jen rozprskne na všechny strany, lépe řečeno do něrůznějších barů v okolí. Sebevědomě vyrážíme do víru města, ale v půli cesty někdo trefně poznamená, že by možná bylo vhodné zkontrolovat noční bus. Pravda, není nad noční romatickou procházku, ale bez urážky, dámské holandské trio, Australanka a pánská dvojice Španěl a Holanďan, na velkou romantiku bych to neviděla. Nehledě na to, že půlhodinka jízdy autobusem nehovoří příliš o krátké procházce... Vyplatilo se, dnes nám zpátky na kolej žádný noční bus zadek nevyveze. Takže hurá na parket, ať si to užijeme než nám pojede poslední bus.
...
Zařadili jsme se do fronty. Postupovala rychle, hudba byla hlasitější a hlasitější, jdeme správným směrem. Podala jsem chlapci do okýnka svoje ID. ,,Už jste u nás byla?" Ehm, ne, proč se ptáte? Chvilku něco kliká do počítače, pak požádá o otisk prstu (ano, čtete správně), cvak, ještě fotku, už jste v naší databází návštěvníků, můžete vstoupit, vítejte v Australském baru! Dnes navíc nafasujete plastový kelímek, do půlnoci pivo zdarma. Kouknu na servírku za barem, která se zoufale snaží ukojit pivní choutky všech chapadel, která se natahují na bar. Na zdech visí cedule "pozor koaly" (nebo klokani), DJ stojí na zaparkovaném safari autě a hází tam jednu pecku za druhou. Ve světle reflektorů se na parketu svíjí dánská mládež. I když, možná spíš mezinárodní mládež. Občas se zpod kapoty vyvalí pártydým, reflektory a diskokoule blikají... prostě párty...
...
S Australským barem v zádech spěcháme vrávoravým krokem na autobus. Opírám se o okýnko, venku se míhají světla, ulice jsou prázdné. Všichni spí. Hučí mi v uších a v hlavě mi zní pořád ta stejná písnička. Zírám do tmy a v myšlenky se mi skládají přes sebe jako koláž z fotek. Sním? Spím? Bdím? Spojení přerušeno. Cuknu sebou. Vystupujeme. Zima. Tma. Zavrtávám se do peřiny. Je mi teplíčko. Zavírám oči a sním. Zase bude dobře...

Samá voda

Nemusím ani otvírat oči, abych věděla, že venku leje jako z konve. Kapky buší do oken, jako by do něj chtěla udělat díru. Poryv větru hukot občas zesílí, občas skoro otevřu jedno oko, protože všechn najednou ztichne, ale že by přestalo pršet je přeci nemožné, jsme v Dánsku a e to nejlepší roční období, co jms esi mohli na pobyt zde vybrat, totiž podzim, vážení...

Pokud patříte mezi ten živočišný druh, co "je z cukru", jak by řekl tatínek, máte to tu krušné. Zejména jestli se k tomu všemu přidá ještě starostlivost o váš účes, tudíž kapuce nepřipadá v úvahu! Ale třeba jsou tito lidé kutilové a své paraple si vystužili, takže ho první poryv větru neobrátí naruby. Osobně preferuju "outodoorovější" variantu, možná méně stylovou, ale myslím, že je jen otázka času, kdy mi můj waterproof outfit vzhledem k meteorologickým vyhlídkám přiroste ke kůži. A tak jsem ráno natáhla přes kalhoty svoje nepromokavé salewy, zapnula bundu ke krku, na hlavu kšiltovku, třeba cestou i trochu něco uvidím, botky, jsem vyměnila za nepromokavé nové, na záda hodila batoh, vyparkovala kolo a vyrazila vodou za vodou, totiž do bazénu. Výjmečně jsem nezapomněla nandat na sedlo pláštěnku, což se ukázalo jako strategický tah, vzhledem k tomu, že déšť překvapivě nepřestal, o co hůř, ani nezeslábl. Hoďku a půl jsem brázdila bazén jako vodní krysa tam a zpátky. Zítra sice asi nepohnu rukama, ale co... Udivená plavčice na mě začala něco drmolit dánsky, ale když jsem s pozvednutým udiveným obočím opáčila anglicky, že nejsem domorodý mluvčí, pohtově přepnula na international mode. Ptala se, kolik jsem naplavala kilometrů. Pobaveně jsem odpověděla, že to nepočítám. Prohlásila něco ve smyslu "ale vždyť jsi tu plavala hrozně dlouho?", já jsem nevěděla, co jí na to říct, takže konverzace skončila na úsměvu, chvilce ticha a pak jsem radši vyrazila do sprchy. Tam naopak ticho nebylo ani náhodou. Právě skončilo plavání miminek s dětmi, tak jsem si skoro říkala, že bych se měla poohlédnout také po nějakém miminku na půjčení, abych zapadla do party. Sprchy stříkaly, dětičky řvaly, maminky utěšovaly, děticky nadšeně kopaly tlušťoučkýma nožičkama, a pak v šatně cumlaly osušku, zatímco se maminky bleskurychle oblékaly.... Vyšla jsem ven, zase voda. Všude voda. Zespoda, zezhora, vpravo šedo, vlevo šedo, na optimismu nepřidá. Tak hurá čvachty čvachty zpátky na obídek.
...

Když by byl můj stůl obrazovka počítače, byly by ve složce "k odeslání". A také by tam někde blikalo "poslat dnes" nebo nějaká jiná upomínka. Ležely tam v obálkách s krasopsině nadepsanými adresami, chyběla jen ta známka a pak ať se listonoš činí. A venku stále leje. Věřte mi, vyrazit zase do toho hnusu bylo to poslední, co se mi chtělo. Ale jak to tak vymyslet? Pošto, pošto, přijď sem, má mtu pro tebe psaníčka. Dětinské. Vyhlídky na zlepšení počasí nulové. Vyhlídky na zhoršení počasí snad radši nechci vědět. Dobrá tedy, kam je to odsud na poštu nejblíž? Můj nejlepší kamarád, jmenuje se googlemaps, poradil, tak už jen navléct neoprény a do deště.. Voda stříká zpod blatníků, ale už vidím červené poštovní schránky, dobré znamení, říkám si nadějně. Když však přijedu blíž a hledám vstupní dvěře do budovy označené jako "post", nic. Naštěstí přijíždí "post" auto, vytupuje z něj chlapík s balíky a dopisy. Zastavuji své zmatené kroužení u něj a doufám v domorodou radu. "Pošta? Jako poslat dopis? Ahá, koupit i známku a pak poslat? Ne, to tady nejde." WHAT?! Vžycky jsem si myslela, že když potřebuju známku a posta dopis, když půjdu na poštu, mělo by všehcno klapnout. Evidnetně omyl, v Dánsku není pošta jako pošta. Poděkuju mu ale i za jeho "to musíte jet tudy, tudy a tudy a ta to je" a nenadšeně pokračuji v cestě. Není nad odpolení projížďku v dešti, že. Podle popisu skutečně zastavuji u budovy s označním "post". Je to mimojiné i obchod, takže když jkao vodník nakráčím dovnitř a ocitnu se mezi regály s banány a pomeranči v akci, jsem trochu zmatená, kde že je teda ta listonoščí přepážka, ale po chvilce zmateného bloudění očima po zdech se prokoušu přes cedula "mléčné výrobky" a "maso" až k červené "post". Ruce mám úplně mokré, tak si připadám jako malé dítě, co má špinavé ruce a jen s nimi máchá vzduche v naději, že špína opadá. Beznadějné. Vyhrabu z tašky obálky a aniž bych se jich dotkla (a namočila je), nechám je vyklouznout z plasotvé košilky přímo před sečnu na přepážce. Kouká na mě trochu rozpačitě, ale zřejmě mi jen závidí můj mokrý účes. Zaplatím a vyrážím zpět ven do deště, kde oddaně čeká můj osedlaný oř. A společně se plížíme proti proudu vody valící se po silnici. Občas nás trochu pokropí projíždějící auto, občas žuchnem do kaluže, občas mám pocit, že plastové pedály někdo navoskoval protože kloužou jak bowlingová dráha. Jistě, spdčka jsou přeci přežitek... Vymeteme všechny červené na semaforech, jak jinak, vždyť přeci neprší, jen leje!

Parkuju kolo, zavírám dveře a honem do tepla a sucha. A ty depresivní hnusno si zůstaň venku. No, řeknu vám, žáná paráda tohle počasí není. Pozitivní energií a optimismem příliš nenabíjí. A to je teprve září, ajajaj, to abych si pořídila horkou čokoládu...

Ajfoun

Moderní technlogie prorůstají úplně všude. Uznávám, že můj mobil nepatří k těm top špičkám, zejména když je momentálně ve stavu podobném tatrance, kterou ojídáte po vrstvách. U mé tatranky jsou snědené přesně dvě. Nedivím se, už jsem si na outsiderskou pozici v království macků a smartphonů zvykla. A že nejsem pořád up to date na facebooku, snad jedině dobře. Když bych vymetla všechny party, na které mě kdo zve, znamenalo by to být zrhuba pořád v lihu. Tuto potřebu zřejmě zatím nemám, zas tak zle ještě není... ale zpět k věci..
Vlastně je fascinující, kolik věcí je tady samozřejmostí. Profi kamera a dlaší vybavení k tomu, no jistě. Jablíčkové počítače a nabídka všech programů, které je třeba a netřeba používat, no jistě. DVDčka, kopie pro tisk, tiskárny a kopírky, no jistě. A vážení, v příštím cvičení si vyzkoušíme natočit a sestříhat krátké video na iphone. No jistě. No jistě? Počkat, ne kadý má přece iphone. I když vlastně, no jistě, každý MÁ iphone... Chcete mi říct, že místo toho, abychom táhli bednu s kamerou, tašku s mikrofony a vak se stativem si hodíme to kapsy od kalhot iphone, vyrazíme na kole do města, natočíme video, přijedeme zpátky, natáhneme to do počítače, sestříháme a vyladíme zvuk a bude, vlastně stejné jako s kamerou, jen pohodlnější?... Nějak tak. Nějak tak to přesně bylo. Ze zadání jsem byla zpočátku poněkdu rozpačitá, ale co, ať mají, co chtěli, ale říkám vám, tohle nedopadne dobře. Dopadlo. Žádné kostičky, mikrofon sice na rozhovory není žádná pecka, ale obraz ujde. Vlastně víc než ujde... překvapivě. A tak si člověk, když se na kole drápe z města do kopce zpátky do školy říká, jestli na tom chytrém telefonu opravdu něco není. Pak ale vyndám z kapsy svůj vrak a říkám si, že tohle přece stačí. Na každodenní stresy, kde mám nabíječku totiž asi ještě nemám náladu...

Mimochodem, když byste se chtěli přesvědčit, že i s iphone jde natočit krátké video, tady je ukázka... náš výtvor, trochu bez pointy, ale na to, že zadáno v jedenáct a hotovo v pět, no, docela ujde...
http://www.youtube.com/watch?v=k4-Wi5DvrGw&feature=youtu.be

Tale du dansk?

Pravě jsem se naprosto vyčerpala přípravou na zítřejší hodinu dánštiny. A není nad to nabytých vědomostí hnedka využít, že. Tak tady je jedna machrovinka. Žádné slohové cvičení, ale prázndé množiny tam jsou!

Hej, jeg hedder Tereza, hvad hedder du? Jeg er enogtyve og jeg kommer fra Tchekkiet. Nu jeg bor i Arhus og jeg studere på universitet. Jeg kommer til Denmark fire ugen siden. I morgen skal jeg cykle på universitet. Jeg kan lide godt at dyrker ikke sport. Hver dag on morgenen lØber, jeg elkser at lØbe! Jeg står op tidligt og jeg kan godt at spise morgenmad. Om mondag og onsdag jeg laver sprogkurs i byen, men jeg tale dansk meget lidt. Jeg er træt og jeg skal går i seng. Godnat.

Bambi!

Když vcházíte dovnitř, připadáte si trochu provinile. Opravdu tam můžu? Není tohle jen vstup pro personál a ošetřovatele? Ne, slečinko, tohle není ZOO. I když, vlastně trochu je. Tady akorát nemusíte koukat přes plot a prostrkovat foťák skrz mříže. Žádné výstražné cedule "nekrmte zvířata". Naopak, každý tu běhá s jablíčkem a mrkvičkou na nahání je. Zrovna jako támhleten prcek. Sotva umí říct "máma", ale s mrkví v ruce se neohroženě vrhá doprostřed stáda jelenů, srnek a daňků a vesele kříčí: ,,Bambi!" 

Nikdy jsem takhle blízko paroháče nebyla. Je to tochu zvláštní pocit, zejména když si přestavíte, že mu lupne v palici a rozhodne se vás popostrčit svými parohy. Zato srnky vědí a zkušeně se hrnou v vám a očuchávají tašku, co dobrého jim asi naservírujete. Naháhnu tuhu a vlhký čumák mi drcne do dlaně. Nemám mrkvičku, smůla, holka, příště. Procházím se parkem a pozoruju odpočívající stáda pod stromy. Někteří spí a je jim úplně jedno, že na ně blejskám z foťáku, většinou si dál poklidně chroupají bukvice nebo se marně snaží nacpat si celé jablko do chřtánu. Samci nadutě korzují kolem svého harému a mladí koloušci trdlí kolem a vesele pohazují kopýtky.

 Prostě paráda, kdo by to byl řekl, že jsme stále ve městě. Vracím se oklikou zpátky k východu a najednou si všimnu rozrochněné plochy ohraničené plotem. Bahno je rozvrtané jako kdyby tam naběhlo stádo divočáků. A taky že jo, když se kouknu pozorně, vidím je mezi stromy. Pořádný macek tamrejdí rypákem v hlíně. Vedle je další a támhle vzadu další. Vida, mají tu pěknou zoologickou. Seběhnu z kopečka a  mířím k východu. Srnka u plotu si mě přeměřuje pohledem. Neboj, holka, ještě se stavím. A polepším se, příště ti přinesu něco dobrého. Jako by mi porozuměla, frkne a odběhne pryč.

No co koukáš jak sůva s nudlí?

Slaný déšť

Aarhus: pláž

Pršel slaný déšť. Moje bunda vypadala jako bych si právě stoupla před obří rozprašovač. Obličej jsem měla celý vlhký od droboučkých kapiček. Moře šumělo a vlnky omílaly písečnou pláž. Tam a zase zpátky, tam a zase zpátky. Na obzoru visel obří šedivý mrak, který zahalil horizont do svého ponurého sobotního pláštíku. Opřel se do mě vítr a já slyšela, jak se kapky rozpleskly. Brouzdala jsem pohledem v písku. Mušle. Co jsme se jich nasbíraly. Jako bych ji viděla před sebou, fotila jí mamka tehdy za toho chladného ošklivého dne u moře. Jsme navlečené v teplákách a mikinách a mrcasíme se na břehu. Taťka tam dřepí tam s námi, vrtá se v písku a předstírá, že sdílí naše dětské nadšení při každé další nalezené mušličce, byť již sto padesáté šesté, ničím neobvyklé a naprosto stejné jako většina v plastovém kyblíčku. Nemyslím si, že ho to nějak hrozně baví. Asi spíš naopak. Ale stejně tam s námi je, tváří se euforicky na každé naše „jé, já mám další“… Vlastně mi to přišlo docela legrační v kontextu toho, že proti mně hopkal po kamenech prcek s šutrem v ruce, za ním klopýtal tatínek, zřejmě vyslaný vyvětrat synáčka. 

Písek, kamínky a mušle

 Ten energicky sbíral všelijaké poklady, co moře vyplavilo, a že jich tu bylo! Tatínek sice nadšení příliš nesdílel, ale nasadil výraz „nevnímám, ale ano, jsi moc šikovný“. Chlapeček, samozřejmě vybavený holínkami, jak jinak, jiné obutí se přeci v Dánsku nenosí, capkal vodou po břehu, občas přišla vlnka a voda stoupla až k okraji, to bylo vzrůšo! Nateče, nenateče, nateče, nenateče, ajajaj, už to vidí táta, to bude zle. Nepotřebovala jsem umět dánsky, věděla jsem přesně, co mu tatínek říká. Pak ti dva odešli a já osaměla, zůstalo jen to slano v krku. A potom odněkud přiběhl chlupatý pes a vrhnul se do moře jako by ho pálily tlapky a chtěl si je rychle zchladit. Na nadšeně vyplazený jazyk mu káplo trochu vody, odfrknul si, asi byla vážně slaná. Za rohem se vynořil páníček a splašené zvíře si odvolal. Zase jsem osaměla. V dálce pluly plachetnice, šedivý mrak stále visel nad horizontem a zasypával depresivní plískanicí všechno, co mu přišlo pod ruku. A do toho pořád pršel ten slaný déšť…

Osud zpečetěn

Dívala jsem se na číslo pověšené na zdi. Oloupaným bělítkem prosvítalo černě natištěné jméno. Čtyřmístná číslice, koridor H. Všude bylo tolik lidí a každý zběsile zvedal ruku o obloze, aby jeho sportteter chytil těch pár zbylých družic, co nad Prahou zbylo. Teď si vyčítá, že jsem tehdy nenapsala něco bezprostředního hned

poté.

 I když si pamatuju skoro každičký moment z toho "velkého dne", líčit ho je s takovou odmlkou už nemá cenu. Beztak jste rádi, že se vám ta díra v hlavě, kterou jsem vám hned po výkonu nadšením vykecala do hlavy, začíná trochu zacelovat. Jen vás chci upozornit, neradujte se předčasně. A teď sebou možná trhnete a řeknete si, no počkat, vždyť tehdy ani nechtěla běžet. Tehdy to byla jen souhra náhod a okolností. Ačkoli některé moudré hlavy už v cíli tvrdili, že si nedám pokoj. Že tohle nebude "ten poslední". Já byla samé nevím nevím, květen daleko, jdu běhat, ale občas se ozvalo takové hlody hlody... Pak ale kladívko udeřilo naposledy a hřebík zajel hluboko do dřeva. A bylo vymalováno. Prst pomalu klesal ke klávesnici. Všechna "mám-nemám" najednou zmizela, zůstalo jen "chci" a sebevědomé "dokážu to". Klik, a bylo rozhodnuto. Zase se budu tulit v koridoru s cizokrajnými běžci, zase budu chytat satelity a večeřet obrovskou porci těstovin. Zase budu váhat a pochybovat, že se doplazím do cíle. A třeba se budu zase smát jako cvok i na třicátém třetím kilometru. Je to bláznoství, ale chci to začít znovu. Chci zase brečet štěstím, chci doběhnout do cíle a vrhnout se někomu kolem krku a zalykat se štěstím, že jsem to dala. Protože s tou soukromou pojízdnou toitoikou to určitě dokážu!

Chtělo se mi plakat..

Měla jsem sto chutí strhnout sluchátka z uší, třísknout s nimi do klávesnice a utéct. Pryč, někam daleko, kam Final Cut nedosáhne svými dlouhatánskými šmátráky. Ale neudělala jsem to a statečně zůstala na bitevním poli až do půl páté. A zítra si dáme odvetu, ty šmejde. Jen počkej, až se to naučím, to budeš hopkat přesně podle toho, jak já budu klikat!

Všechno vypadalo tak optimisticky a jednodušše. Anglická verze našeho videa byla hotová, už zbývalo "jen" změnit voice-over za můj český, přihodit na pár místech titulky a pálíme až z DVDčka jiskry létají. Jenže kulový. Holčičko, to sis přece nemohla myslet, že to bude tak jednoduché. Vždyť nic neumíš a tvoje metody klik pokus-omyl ti zaberou zatraceně času. Zřejmě jsem před počítačem vypadala příliš sebevědomě, tak se rozhodl, že mě trošku poškádlí. Začalo to tím, že jsem projekt vůbec nemohla otevřít. Ještě že máme Hanse, našeho ochotného pana technika. Sice máme ztrátu 2x20 minut kopírováním z počítače na disk a z disku do počítače, ale vida, funguje to. Tak jsem na to. Nejprve si poslechneme, jak nám to Terezka namluvila. Nic moc. Minimálně nějaké pasáže si zaslouží nahrát znovu. Opět se tedy zavírám do prázdné místnosti s kamerou, sluchátky na uších, mikrofonem před sebou, hezky artikuluj, žádná obloučková intonace, hlas položit pěkně nízko, ať nám to nějak zní. A hurá do počítače. Řeknu vám, stále žádná sláva. Ale co, nemůžu tu být sto let, jak se tak znám, stejně nidky nebudu spokojená... Vystřihávám potřebné části a jako puzzle je skládám k obrázkům videa. Teda, jsem to ale ukecánek, škoda slov. Celou kostru pak musím posouvat, zlatá angličtina, jak hezky stručně to s ní jde vyjádřit. Jenže když tohodle pachtění začínám mít tak akorát dost, všimnu i, že mi hlas a artikulace lidí na obrázku nesedí. Vlastně to celé nesedí. Úplně všechno se někam nějak podivně posunulo, takže to celé zní úplně špatně. Ne, nemá smysl detailně popisovat, co se stalo. Prostě se to rozbilo. Všechno špatně. Věž z kostek spadla a mě nezbylo než začít znovu od základů. Ale jak? Jak ji postavit tak, aby stála, klidně trošku nakřivo, ale hlavně ať stojí. Nevím. Nevím, co se stalo, nevím, co mám dělat a když vím, co mám dělat, nevím jak to mám udělat. Propadám beznaději a obrazovka se na chvilku zamlží. Ale no tak, zvedni hlavu, to půjde. S češtinou ti tady nikdo nepomůže, ale s technickými věcmi ti tu leckdo poradí. Začínám znovu, pěkně jeden puzzle vedle druhého. Sestavit, přehrát, upravit, přehrát, nesnáším svůj hlas, přehrát, upravit, už to umím nazpaměť, přehrát, upravit, proč to zní tak podivně, přehrát, upravit... A nakonec jsou čtyři hodiny. Dejme tomu, že bychom to měli. Ještě chybí titulky. A doladit detaily. Chtěla bych, aby moje video bylo dobrý, chtěla bych si říct "jo, to se mi povedlo". Škoda, že do téhle fáze je to ještě daleko. Snažím se vzpomenout si, co všechna ta tlačítka znamenají. Listuju návodem a účtuju si na konto každý úspěšný krok. Blíží se půl pátá a mě ještě čeká Lidl a tržiště. Jo, slečno, jinak to na nějaké hody k večeři nevidím. Naposledy pouštím celé video. Místy je to hooodně kostrbaté. Zítra se tomu ještě podíváme na zoubek. Možná by stálo za to něco namluvit znovu. Achjo. O kolik je jednodušší udělat vše dobře napoprvé. Navíc netuším, jak to vymyslím s titulky. A tak vůbec, tohle se má tvářit jako nalůl profi video. Hehe, tenhle výtvor je spíš výsměch než nějaký pokus o profesionalitu. I tak ho ale uložím, pozavírám okna na ploše a vyjdu na denní světlo. Zítra je taky den. I profíci se to museli nejdřív naučit, aby mohli být profíky. Nejsem si jistá, že někdy chci být profík, ale chci to umět. Chci, aby to video bylo dobrý. Nejradši bych vám tady slíbila, že bude dobrý, ale to radši ne... Každopádně zítra, Final Cute třes se! 

Be king!

Jazyků není nikdy dost. A protože je mým dobrým zvykem ze všeho vyždímat naprosté maximum, mám za sebou již třetí slavnou hodinu dánštiny. A bilance? Já vám nějak nevím. Asi to není příliš hezký jazyk, ale jeho divnost mu dává jistý nádech exotiky, takže si říkáte, že to stojí za to se aspoň trochu naučit. Na druhou stranu, motivace musí jednoznačně vycházet od vás, protože všeobecný společensk tlak tady na cizince rozhodně vyvíjen není, pohodlně se tu domluvíte anglicky, tak proč se trápit. Vlastně ano, doslova trápit, tak jsem si připadala v jeden moment dnešní hodiny. Naštěstí jsem nebyla sama, kdo měl naprosto zoufalý výraz, když nám počtvrté pustila rozhovor, ze kterého jsme měli odpovídat na otázky, a my stále vůbec netušili... Začali jsme čtvrtou lekci, což se v praxi projevuje dalším návalem slovíček, která se marně snažte vyslovit správně. Aspoň gramatika je jednoduchá, i když o to horší je to s výslovností. Doposud jsem si myslela, že jazyk je určitý systém, proto by tam měla být jistá pravidla. Nebo aspoň výjimky. V dánštině není ani jedno. To by bylo v pořádku v případě, že je tedy jedno, jak si co budete vyslovovat. jenže to ani náhodou, naopak, pokud nevyloudíte ten správný zvuk, je vlastně úplně jedno, že jste se snažili o dánštinu, protože vám stejně nidko nebude rozumět. Smutný příběh, který příliš nemotivuje. Zkrtáka se zřejmě musíte smířit s tím, že slovo se nějak píše, úplně jinak vyslovuje a dost pravděpodobně navíc existuje velmi podobné slovo, které však, bohužel, znamená něco naprosto odlišného. Dánština je možná v podstatě královna mezi mluvenými faux pas...

Občas si říkám, proč jsem si vybrala tak hloupě. Občas propadám zoufalému pocitu, že tento jazyk se zkrátka nejde naučit, minimálně ne na semestrálním jazykovém kurzu, kde je nás dvacet... Pak si ale naopak říkáte, že i těch pár vět, co zatím umíte, je víc, než umí většina tam někde daleko v Čechách. Takže když byste si zabalili kufry a prvním vlakem jeli domů, už tak přijedete vlastně jako king. Teď už jen záleží, jak velký king... Zatím jsem rozhodnutá udělat další domácí úkol a ve středu vyrazit na další hodinu tohoto podivného jazyka. I když to chce být trochu buldok. Zakousnout se a už se nepustit. Jen jsem zřejmě ještě nepřišla na to, jak a kam se mám vlastně do toho zmateného systému obtížně napodobitelných zvuků zakousnout...