Lidé jsou věčně s něčím nespokojení, i když k tomu mnohdy nemají příliš důvod. Ale už jsme zřejmě takoví. Evropané chtějí žít v Americe, Američané v Evropě, blonďatí lidé se barví natmavo, kudrnaté ovečky si horečně žehní vlasy na rovno, a občas to pomalu vypadá, že se sebou nejsme spokojení ani v nejmenším. Což, doufejme, tak úplně není. V jedné otázce jsme se ale shodli - vlastní hlas v mikrofonu. Když se lověk slyší, jak mluví, připadá mu to v pořádku. Pak ale promluví na mikrofon a při přehrávání v počítači koulí očima, co to slyší za pisklavou myš. A teď si představte tohle všechno navíc anglicky. Řeknu vám, nepřipadala jsem si příliš profesionálně. Hodnocení posluchačů bylo sice v zásadě pozitivní, nicméně vzpomínka na profesroku angličtiny, která se rozplývala na mojí mluvenou angličtinou a mým "really good accent", mě v daný moment připadala absurdně směšná. Navíc, když byste měli kukátko do mé hlavy a použili ho přesně v momentě, kdy jsem předváděla svůj stand up, viděli byste změť naplno šrotujících koleček snažících se soustředit na multitasking jako vyšitý. Stát rovně, tvářit se přirozeně, nekroutit obočím (než jsem vlezla před kameru, ani jsem nevěděla, že umím takové tríčky), nerozhánět se rukama (nebo jen tak decentně) a do toho všeho nezapomenout text,snažit se mluvit hezkou angličtinou, nepřekecnout se... Že je ženský mozek uzpůsobený, aby zvládal několik věcí najednou, ale pánové, zejména v začátcích, než se samozřejmě stane vše jednoduchým automatickým zvykem, smekám...
Nechci tu však navozovat pocit, že všechno bylo špatně. Ač jsem si příliš sebejistě nepřipadala, z lijáku očekávané kritiky bylo jen pár kapek. Což potěší, zajisté, ale rozhodně máme ještě na čem pracovat. Už jen kvůli tomu pocitu vlastní spokojenosti s vlastním výkonem. Zkrátka už se těším, až si budu nějaký svůj výtvor pouštět znovu a znovu a znovu a budu si moct říct "tyjo, to se mi povedlo, na to jsem hrdá, líbí se mi to, je to dobrý..." A ta chvíle přijde. Musí přijít. Cítím to v kostech!
