Funící běžci a děti moře

Po smršti depresivně laděných deštivých příspěvků je tady zase jeden optimistický, vážení. Protože věřte tomu nebo ne, i v Dásnku občas neprší, ba dokonce svítí sluníčko. A to s pak všichni nabudí a naspeedují a vyrazí ven a snaží se naakumulovat co nejvíc sluneční energie to jde, protože tuší, že tohle mlže být ten poslední hezký podzimní den. Pravda, ani já jsem nechtěla zůstat pozadu, což bylo ostatně evidentní hned ráno, kdy jsem na hodinu a půl zmizela do probouzejícího se parku, běžecké boty a zásoba kapesníků vždy při ruce. A samozřejmě, že ani odpoledne jsem nechtěla strávit zavřená v našem královstí s hnusným stropem a hnusnou lampou, navíc tentokrát ověšené mokrým čerstvě vypraným prádlem. Takže mapu s sebou, jen tak pro jistotu, vyrážíme na pláž. V blízkém lesoparku se venčila spousta psů, dětí, rodinek, běžců..a do toho všeho my. Cestičky se křižovaly a rozcházely a scházely, pejskové očůrávali stromečky a páníčkové je tahali za vodítka, děti šermovaly klackem, ale jen za zády rodičů zabraných do vášnivé debaty a každou chvíli to kolem vás obsmažil nějaký ufuněný běžec. A že jich bylo! Konečně si člověk nepřipdá jako cvok, když tady je tisícovka dalších, co tu brázdí les a sledují si tepovku a rychlost. Sešly jsme dolů na pláž. Projel motorový člun a moře se rozvlnilo. To byl jednoznačný povel pro všechny děti. V zápětí jsem pochopila, proč jsou zabalené v podivném beztvarém vaku. Všechny samorřejmě vybavené holínkami a pak místo kalhot oteplováky na kšandy, velkiost tak o tři až čtyři čísla vyšší než je třeba. Vlastně takový nepromokavý fusak. Směšně vypadající, ale evidnetně velmi praktický. Zatímco si rodičové povídají, dítě se vrhá do vody, cachtá se na břehu, do půlky stehen ve vodě, ale co, holínky a nepromokavé kalhoty to jistí. Ahá, tak takhle to tu chodí. Vítejte v Dánsku...