Když se nedaří, tak se PROSTĚ NEDAŘÍ. A ráda bych za to
dodala takové to počítačové „this is just a temporary failure“ …ale po česku by
to hezky řekla Denisa se svým „není každý den posvícení“. Zrovna dneska tedy
ani náhodou. A začalo to hnedka ráno..
1. Budík
Sice jsem zvyklá nastavovat si budík, ale stejně tak jsem
zvyklá, že se probouzím minutku dvě předtím, než budík začne zvonit. Jenže okolnosti
příliš nepřály mému sladkému spánku, lépe řečeno sladkému spánku
ano, ale
poklidnému usínání nikoli, takže drnčící vrak na nočním stolku začal ozařovat místnost
modrými paprsky a blikajících časem 6:15, a mě se zdálo, že jsem spala snad jen
tři hodiny. Možná by tentokrát ani nebylo třeba přílišného přemlouvání, abych
zůstala zalezlá v teplíčku pod peřinou, ale vzhledem k tomu, že se
nikdo a nic netvářilo, že bych měla v posteli zůstat, líně jsem svěsila
nohy z postele, vyfešákovala se do běžeckého a vyrazila na svou tradiční
ranní obhlídku terénu…
2. Stíhám, pořád stíhám, už nestíhám
Znáte to, mrknete na hodinky, spousta času. Kouknete znovu,
pořád dost času. A tak poctivě cvičíte, rochníte se ve sprše, cpete se ovesnou kaší,
co se do misky vejde, pečlivě si krájíte zeleninku do krabičky, marnivě
vybíráte, jaké tričko bude na dnešní den to pravé… a pak najednou musím jít,
musím jít a ještě tohle a kde mám tamto a najednou stresing, nestihám, nestačím,
nestihnu to nestačím, promiňte, vážení, mám …zatím snad ne veliké..zpoždění. A
tak chválám, chvátám, nemám chvíli klid. Ještě mě může hřát pocit, že jsem tam
ještě neměla být. Na semaforech vymetu červenou, kde se jen dá, jak jinak. Ale
stejně přijíždím do školy na čas, vlastně si stihnu i naplnit lahvičku vodou,
takže vlastně pohoda…
3. Člověk aby se bál ve vlastním bytě
Přicházím do třídy, na stole leží spousta termosek s kávou
a horkou vodou na čaj. Nechybí mlíčko, cukříček, čajíček, báječné. Takový
dánský luxus. Dosedám k počítači a dozvídám se, že Kate, naše profesorka,
bude mít zpoždění. Posílala mail, v noci jim vykradli dům. Strašidelná
představa, že spíte nahoře v patře a dole vám chodí zloději a do pytle
hází televizi, počítače se všemi materiály a fotografiemi, doklady, peněženky,
cennosti, z garáže mizí auto, motorka… A ráno scházíte v županu ze
schodů a těšíte se na svůj ranní pomerančový fresh a místo toho se zděsíte
prázdného bytu, takže ze stylového župánku honem do civilu a volat policii. Myslím,
že přednáška pro mezinárodní TV studenty byla to poslední, co ji trápilo.
Dorazila v půl jedenácté, bylo nám jí líto, ale co můžete říct.. I´m just
so angry…
4. Vedle
Na naše první práce jsme si vzájemně vypracovávali feedback.
Každá skupinka měla zadanou jinou skupinku, přeposlali jsme si video a podle vyžadovaných
kritérií hodnotili. Ne že bych nad tím strávila enormního času, zejména proto,
že video se ke mně dostalo kolem jedenácté večer, nicméně první hodnocení, tak
si zasnažíme. Ovšem není nad zjištění, že veškeré snažení bylo na prd, protože
jsme měli hodnotit úplně jiné video a úplně jinou skupinu. Hm, vedle, nevadí, ť
žije improvizace. Zkrátka jsem s museli tvářit, že jsme daný miniportrét
viděli již několikrát, občas trošku mlžit, ale myslím, že Kate nic nepoznala…
dobrá práce, týme!
5. Legoland někdy příště
Lístky na výlet do legrandu se začaly prodávat v pondělí.
Člověk by si řekl, že od pondělí do úterý není zas tolik času. Evidentně však
je. Když jsem totiž natěšená dorazila do Student housu, abych si vybrala svůj
dáreček k narozeninám, slečna se podívala smutně na mě a pak na zaplněný
seznam na papíře a prohlásila, že je jí to líto, ale že už je kapacita plná. Hm…
Co můžete dělat. Vztekat se vám nepomůže, rozplakat se taky nikdy nic nevyřeší,
tak můžete jen poděkovat a tiše odejít. A říkat si, že třeba příště…
6. Blondýna a technik
Všichni ví, že s technikou nejsem kamarád. Ale že budu bojovat i z tak jednoduchou věcí, jako je naistalování routeru, když v návodu je nakreslený návod jako problbce? Vážení, jde to se mnou asi z kopce, nevím, co si o tom mám myslet. Zapojovala jsem a vypojovala a klikala a už tak blízko jsem byla, ale pak stejně všehcno spadlo a žáné připojení nebylo. Zadávala jsem IP adresy jako divá, kontrolovala všechno od začátku a znovu, ale stále nic. Večer se ke mně přidala Johanna a její počítač, zapojovaly jsme, intalovaly jsme, ale evidetně je to blondýnovzdorné. Nebo nevím. Každopádně když nás potřetí opět vyprudilo hlášení, že máme zapojit modem, který nemáme, usoudily jsme, že bude nejlepší zanalit vše do krabičky a vyhodit z okna. Ne, to ne, ale zřejmě ze sebe musíme udělat neschopné slečny a vyrazit někam pro radu. Protože ten drát, co si propůjčujeme je dobrý tak akorát na skákání přes švihadlo. I když vlastně ne, nesmím ho hanit, aspoň že ten funguje...
Vlastně mám pocit, že od minulého čtvrtka, pátku možná, vletělo moje letadlo do mraků a do podivných vzduchových a tlakových pásem... vážení cestující, zapněte si bezpečnostní pásy, vlétáme do turbulencí. Zatím jsou docela intenzivní, tak uvidíme, co nás čeká dál... a hlavně kde nakonec vlastně přistaneme...
